Pitt na ni udiveně zíral. „Máš pro tohle tvrzení nějaký důkaz?“

„Zatím ne. Když jsem Nemesis objevila, nebyl důvod provádět spektrální analýzu. Potom, co jsem si všimla její paralaxy, mě sice napadlo, že bych mohla udělat ještě spektrální analýzu, ale nějak jsem se už k tomu nedostala. Pokud si vzpomínáš, postavil jsi mě do čela projektu Dálková Sonda a přikázal mi, abych zaměřila pozornost svých podřízených mimo Nemesis. Podrobnou spektrální analýzu jsem si objednat nemohla a po Odchodu — hm, prostě jsem ji neudělala. Ovšem teď ji udělám, tím si můžeš být jistý.“

„Dovol mi jednu otázku. Nevyvolalo by stejný efekt 'nehybnosti', kdyby se Nemesis pohybovala od Slunce? Pravděpodobnost, že se pohybuje opačným směrem, je padesát na padesát, že?“

„To nám řekne spektrální analýza. Posun v červeném spektru bude znamenat regresi; ve fialovém přiblížení.“

„Ale na to už je pozdě. Spektrograf ti ukáže, že se k nám přibližuje, protože se my přibližujeme k ní.“

„V tuhle chvíli bych neprovedla spektrální analýzu Nemesis, ale Slunce. Pokud se Nemesis přibližuje ke Slunci, potom se Slunce přibližuje k Nemesis, a náš pohyb se do toho dá zakalkulovat. Kromě toho už brzdíme a tak za měsíc se budeme pohybovat tak pomalu, že naše rychlost spektroskopické výsledky nijak významně neovlivní.“

Trvalo celou půl minutu než Pitt, zahloubaný v myšlenkách, s pohledem sklopeným na vyklizenou desku stolu a s rukou na počítačovém terminálu, aniž by se namáhal na ni pohlédnout, řekl: „Ne. Není třeba provádět podobná pozorování. Nechci, aby ses tím dál zabývala, Eugenie. Je to zcela nepodstatný problém, zapomeň na to.“

Pokynem ruky jí dal jasně najevo, že má odejít.

12

Eugenie staženým hrdlem pobouřeně zasípala. Tichým, nakřáplým hlasem se ohradila: „Jak se opovažuješ, Janusi? Jak se opovažuješ?“

„Co, jak se opovažuji?“ zamračil se Pitt.

„Jak se opovažuješ chtít mě vykázat jako nějakého počítačového technika? Kdybych neobjevila Nemesis, tak bychom tu nebyli. A tebe by nezvolili komisařem. Nemesis je moje. Mám do toho co mluvit.“

„Nemesis není tvoje. Patří Rotoru. Takže laskavě odejdi, ať se můžu věnovat své práci.“

„Janusi,“ zvýšila hlas. „Znovu ti opakuji, že Nemesis se se vší pravděpodobností pohybuje směrem k naší sluneční soustavě.“

„A já ti znovu opakuji, že je to jen padesátiprocentní pravděpodobnost, nic víc. A i kdyby směřovala ke sluneční soustavě — mimochodem, ne naší sluneční soustavě, ale jejich sluneční soustavě — snad mi nechceš tvrdit, že narazí do Slunce? Ani bych ti to nevěřil. Za celou existenci, za celých téměř pět miliard let do Slunce žádná hvězda nenarazila, ba ani se k němu nepřiblížila. Pravděpodobnost hvězdné kolize, i v relativně přeplněných oblastech Galaxie, je prakticky nulová. Možná nejsem astronom, ale tohle vím.“

„Pravděpodobnost je zase jen pravděpodobnost, Janusi, ne jistota. Že by se Nemesis a Slunce mohly srazit je sice teoreticky možné, ale připouštím, že tomu sama nevěřím. Problém je v tom, že tak těsné přiblížení, i když se obejde bez srážky, může být pro Zemi osudné.“

„Jak těsné je podle tebe těsné přiblížení?“

„Nevím. Než všechno spočítám, nějakou chvilku to potrvá.“

„Tak dobře. Takže podle tebe se máme zatěžovat všemi těmi nezbytnými pozorováními a propočty a když zjistíme, že situace je pro sluneční soustavu opravdu tak hrůzostrašná, tak potom co? Varovat ji?“

„No ovšem. Co jiného by nám zbývalo?“

„A jak bychom je varovali? Žádné prostředky k hyperkomunikaci nemáme, a i kdybychom je měli, oni nemají síť, kterou by hypervysílání zachytili. Kdybychom zprávu vyslali luminální cestou — světlem, mikrovlnami, modulovanými neutriny — trvalo by dva roky, než by dorazila na Zemi, za předpokladu, že náš paprsek bude dostatečně silný a koherentní. A i potom, jak bychom se dozvěděli, jestli zprávu přijali? Pokud by se obtěžovali odpovědět, odpověď by šla zpátky další dva roky. A jaký by byl konečný efekt našeho varování? Museli bychom je informovat, kde se Nemesis nachází a oni by poznali, že vysílání k nim přichází právě odtud. Celý smysl utajení, celý plán o vybudování homogenní civilizace kolem Nemesis bez vnějších intervencí by šel k čertu.“

„Ať by byla cena, kterou bychom museli zaplatit jakákoli, Janusi, jak můžeš vůbec uvažovat o tom, že bychom je nevarovali?“

„O co ti jde? I kdyby Nemesis mířila ke Slunci, jak dlouho jí potrvá, než dorazí ke sluneční soustavě?“

„K hranicím sluneční soustavy může dorazit během pěti tisíc let.“

Pitt se opřel do křesla a měřil si Insignovou pobaveným pohledem. „Pět tisíc let. Pouhých pět tisíc let? Podívej se, Eugenie, před dvěma sty padesáti lety stál na Měsíci první Pozemšťan. Dvě a půl století uplynulo a jsme u sousední hvězdy. Když to půjde dál takovým tempem, kde budeme za další dvě a půl století? U kterékoli hvězdy. Za pět tisíc let, za padesát století budeme rozptýleni po celé galaxii a ostatní formy inteligentního života nám budou muset vyklidit pole. Budeme se rozpínat k sousedním galaxiím. Za pět tisíc let bude technologie na takové úrovni, že kdyby se sluneční soustava opravdu ocitla v nesnázích, všechny její kolonie a veškerá planetární populace se prostě sebere a přestěhuje jinam, k jiným hvězdám.“

Insignová zavrtěla hlavou.

„Nemysli si, že technologický pokrok znamená, že můžeš mávnutím proutku vyklidit celou sluneční soustavu. Na to, aby se evakuovaly miliardy lidí bez chaosu a bez obrovských ztrát na životech, bude potřeba dlouhých příprav. Jestli se mají za pět tisíc let ocitnout ve smrtelném nebezpečí, musí to vědět už teď. Mají nejvyšší čas začít s přípravami.“

„Máš příliš dobré srdce, Eugenie. Nabídnu ti kompromis,“ řekl Pitt. „Vezměme v úvahu, že budeme mít k dispozici sto let na to, abychom se zde usadili, rozrostli a vybudovali prstenec kolonií, které budou dostatečně silné a stabilizované, aby si zajistily vlastní bezpečnost. Potom můžeme zjistit, kam má Nemesis namířeno a — když to bude nutné — varovat sluneční soustavu. Budou mít skoro celých pět tisíc let na to, aby se přichystali. Zdržení o jedno hloupé století určitě nebude osudné.“

Insignová si povzdechla. „Tak tohle je tvá představa budoucnosti? Lidstvo se má nekonečně handrkovat po celém vesmíru? Každá mrňavá skupinka se bude snažit svrchovaně vládnout té či oné hvězdě? Neustálá nenávist, podezírání a spory, stejně jako tomu bylo tisíce let na Zemi, jenom přenesené do vesmíru v tisíckrát větším měřítku?“

„Žádnou představu nemám, Eugenie. Lidstvo si udělá, co bude chtít. Bude se handrkovat, jak říkáš, nebo dokonce založí galaktické impérium, nebo udělá něco jiného. Nemohu lidstvu diktovat, co má udělat, ani nemám v úmyslu ho převychovat. Já mám na starosti pouze tuto jedinou kolonii a toto století k tomu, abychom se usídlili kolem Nemesis. Potom budeme oba spolehlivě po smrti a naši následovníci vyřeší problém varování sluneční soustavy — když to bude nutné. Snažím se uvažovat rozumně, bez emocí, Eugenie. Ty jsi také rozumná osoba. Zamysli se nad tím.“

Insignová to udělala. Seděla, mračila se na Pitta, zatímco on až s přehnanou trpělivostí čekal, co řekne.

Konečně promluvila:

„Dobrá. Chápu, co máš na mysli. Pustím se do analýzy pohybu Nemesis. Možná budeme moci na celou věc zapomenout.“

„Ne.“ Pitt zdvihl varovně ukazováček. „Už jsem to řekl jednou. Žádná pozorování se provádět nebudou. Kdyby se ukázalo, že sluneční soustavě nebezpečí nehrozí, tak tím nic nezískáme. Pouze uděláme to, co musíme, a na tom trvám, — strávíme příští století upevňováním civilizace Rotoru. Kdybys totiž zjistila, že nebezpečí přece jen existuje, začalo by tě hryzat svědomí a poddala by ses obavám, strachu a pocitu viny. Nakonec by se to nějak dostalo mezi lidi a oslabilo odhodlání těch Rotořanů, kteří mohou být stejně sentimentální jako ty. Příliš by nás to oslabilo. Rozumíš mi?“