„Aha. Asi mluvíš o badatelské zvědavosti. Řekl bych, že životní formy neutečou. Na to bude dost času později. Nejdříve to nejdůležitější.“

„Co může být důležitějšího než studium naprosto neznámých forem života?“

„Eugenie, buď rozumná. Musíme se nejprve usadit. Musíme vybudovat nové kolonie. Vytvořit rozsáhlou a disciplinovanou společnost, mnohem homogennější, mnohem lépe sebechápající, mnohem mírumilovnější, než jaká kdy existovala ve sluneční soustavě.“

„Na to budeme potřebovat zásoby surovin, což nás přivádí zpátky k Erythro, jejíž životní formy —“

„Ne, Eugenie. Přistávání a startování v gravitačním poli planety by pro nás bylo v současné době příliš nákladné. A intenzita gravitačního pole Erythro a Megas — na tu nezapomínej — je značná, dokonce i tady ve vesmíru. Jeden z našich lidí to pro mě spočítal. Dostat suroviny z asteroidního pásma bude sice problém, ale určitě menší než z Erythro. Vlastně pro nás bude 'nejlacinější, když zakotvíme přímo v prstenci. Ano, naše kolonie postavíme v pásmu asteroidů.“

„To jako budeme ignorovat Erythro?“

„Dočasně, Eugenie. Až budeme silní a až budeme mít mnohem větší zásoby energie, až se naše společnost ustálí a rozroste, pak budeme mít dost času k průzkumu erythrejských životních forem nebo jiných jejích tajemství.“

Pitt se na Insignovou smířlivě, chápavě usmál. Otázka Erythro byla vedlejší záležitost, o tom nepochyboval, a musela být odložena na co nejpozději. Pokud na Erythro nežila žádná technická společnost, potom mohly všechny ostatní životní formy a jiná bohatství počkat. Opravdoví nepřátelé byly pronásledovatelské hordy ze sluneční soustavy.

Proč ostatní nechápali, co je nutné učinit? Proč se nechávali tak snadno svést vedlejšími chodníčky?

Jak si vůbec bude moci dovolit někdy zemřít a nechat ty hlupáky bez dohledu?

DESET

VYJEDNÁVÁNI

18

A tak, dvanáct let po zjištění, že na Erythro neexistuje žádná technická civilizace, dvanáct let, během kterých se znenadání neobjevila žádná pozemská kolonie, aby zničila jejich postupně se rozvíjející svět, si Pitt mohl vychutnat těch pár řídkých chvil klidu. A i během nich v něm hlodaly pochybnosti. Přemítal, jestli by na tom nebyli lépe, kdyby se drželi svého původního předsevzetí — kdyby zůstali na orbitě okolo Erythro a nikdy nepostavili Kopuli.

Seděl v měkkém křesle, nadlehčován jeho tlumivými magnetickými poli, uspáván pocitem míru a bezpečí, když zaslechl slabé zabzučení, které ho proti jeho vůli vrátilo zpět do reality.

Otevřel oči (ani nevěděl, že je měl zavřené), aby se podíval na malou videokontrolku na protější zdi. Dotykovým spínačem zvětšil obraz do holovize.

Byl to Semyon Akorat, kdo jiný.

Přesněji — jeho kulatá, holá hlava. (Akorat si oholil zbytek tmavých vlasů kolem lysiny, protože si myslel, a právem, že těch pár osamocených vlasů by jen zvýrazňovalo holou pláň uprostřed, zatímco dobře tvarovaná lebka bez rušivých elementů může vypadat téměř majestátně.) Stejně starostlivý výraz v očích, který tam byl i tehdy, když k žádným starostem nebyl důvod.

Pittovi se protivil, ne že by ho kdy zklamal nebo projevil nedostatek usilovnosti (v tom už ke zlepšení dojít nemohlo), ale jednoduše kvůli neměnnosti jeho funkce. Akorat vždycky znamenal vpád do Pittova soukromí, přetržení myšlenek, nezbytnost udělat něco, na co právě neměl náladu. Zkrátka, Akorat vládl nad Pittovým časem a rozhodoval o tom, koho přijme a koho ne.

Pitt se zamračil. Nevzpomínal si, že by měl nějakou schůzku, ale častokrát zapomínal a právě od toho měl Akorata.

„Kdo je to?“ zeptal se rezignovaně. „Nikdo důležitý, doufám.“

„To ani v nejmenším,“ odvětil Akorat, „ale asi by bylo lépe, kdybyste ji přijal.“

„Může nás slyšet?“

„Pane komisaři,“ ohradil se vyčítavě Akorat, jako kdyby byl obviňován ze zanedbání služebních povinností. „Ovšem, že ne. Je na druhé straně linky.“ Jeho výslovnost byla tak dokonalá, až to Pitta zneklidňovalo. Nemohlo být nikdy ani řeči o tom, že by mu člověk špatně porozuměl.

„Říkáte 'ji'? Předpokládám, že máte na mysli doktorku Insignovou. Držte se mých instrukcí. Pouze na objednání. Užil jsem si jí poslední dobou až nad hlavu, Akorate. Vlastně za posledních dvanáct let. Něco si vymyslete. Řekněte jí, že medituji — ne, tomu by nevěřila — řekněte —“

„Pane komisaři, nejedná se o doktorku Insignovou. Tím bych vás nevyrušoval. Jde o — jde o její dceru.“

„Její dceru?“ Pitt na okamžik zatápal v paměti po jméně. „Myslíte Marlene Fisherovou?“

„Ano. Přirozeně jsem jí řekl, že jste zaneprázdněn, ale ona mi odpověděla, že bych se měl stydět takhle lhát a že celý můj výraz svědčí o tom, že je to naprostá lež. Prý mám příliš intenzivní hlas na to, abych mluvil pravdu,“ odrecitoval barytonem své rozhořčení. „A v žádném případě prý neodejde. Tvrdí, že ji přijmete, když se dozvíte, že s vámi chce hovořit. Přijmete ji, pane komisaři? Abych se přiznal, ty její oči mi nahánějí hrůzu.“

„Zdá se, že už jsem o těch očích něco slyšel. Dobře, pošlete ji dovnitř, ať se na ně podívám. Když nad tím tak přemýšlím, musí mi vlastně něco vysvětlit.“

Vstoupila. (Pozoruhodně vyrovnaná, pomyslel si Pitt, zachovávala slušnost a přitom nevykazovala známky vzdoru.)

Posadila se, ruce svěsila do klína a zjevně čekala, že Pitt promluví jako první. Nechal ji chvilku čekat, zatímco si ji, spíše bezmyšlenkovitě, prohlížel. Viděl ji několikrát, když byla mladší, ale v poslední době ne. Nebyla tehdy moc hezké dítě a to se od té doby nezměnilo. Měla široké lícní kosti a působila jaksi nemotorným dojmem, zato však měla opravdu pozoruhodné oči, krásně tvarované obočí a dlouhé řasy.

Pitt spustil: „Tak, slečno Fisherová, bylo mi řečeno, že se mnou chcete mluvit. Mohu se zeptat o čem?“

Marlene k němu zdvihla hlavu, pohled nevzrušený, zdálo se, že nepociťuje nejmenší rozpaky. „Komisaři Pitte, počítám, že vám má matka nahlásila, že jsem jednomu svému příteli řekla, že Země bude zničena.“

Pitt nakrčil obočí nad svýma nezajímavýma očima. „Ano, řekla. A doufám, že vám také řekla, že takové hlouposti už nemáte víckrát opakovat.“

„Ano, komisaři, ale když se o něčem nemluví, neznamená to, že tomu tak není; a nazývat něco hloupostí z toho také hloupost neudělá.“

„Já jsem komisař Rotoru, slečno Fisherová a mou povinností je starat se právě o záležitosti podobného druhu, takže to budete muset nechat na mně, ať už to tak je nebo není, ať už je to nesmysl nebo nikoli. Jak jste přišla na nápad, že Země bude zničena? Řekla vám snad matka něco takového?“

„Ne přímo, komisaři.“

„Tedy nepřímo. Tak to myslíte?“

„Nemohla tomu zabránit, komisaři. Je mnoho způsobů, jak se vyjadřovat. Mnoho slov na výběr. Intonace, výraz obličeje, pohyb oka nebo mrknutí, způsob, jakým si kdo odkašlá. Tisíce maličkostí. Chápete, co tím myslím?“

„Chápu přesně, co tím myslíte. Sám si na tyhle věci dávám pozor.“

„A jste na to velmi pyšný, komisaři. Zdá se vám, že jste v tomto umění velmi dobrý a že je to jeden z důvodů, že jste se stal komisařem.“

Pitt vypadal šokované. „Nic takového jsem neřekl, mladá dámo.“

„Slovy ne, komisaři. To ani nemusíte.“ Upřeně na něj hleděla. Na tváři neměla nejmenší stopy po úsměvu, ale její oči vypadaly pobaveně.

„Tak tedy, slečno Fisherová, kvůli tomu jste za mnou přišla?“

„Ne, komisaři. Přišla jsem, protože se matce v poslední době nějak nedařilo se s vámi zkontaktovat. Ne, nic takového mi neřekla. Domyslela jsem si to. Řekla jsem si, že byste možná přijal místo toho mě.“

„V pořádku, tak jste tady. Povíte mi konečně, co jste mi přišla sdělit?“

„Matka se trápí tím, že Země může být zničena. Je na ní můj otec, však víte.“

Pitt pocítil nával zlosti. Jak může někdo dopustit, aby čistě osobní záležitost kolidovala se zájmy Rotoru a všeho, co se z něj může v budoucnosti vyvinout? Z téhle Insignové, přes všechny její zásluhy, v prvé řadě té, že objevila Nemesis, byl už dlouhou dobu albatros poletující kolem jeho hlavy, který s neomylnou přesností sledoval každou slepou uličku. A teď, když už se k němu nemohla dostat, za ním pošle svou pomatenou dceru.