Wyler zadumaně pronesl: „Trochu divoké.“

„Ani v nejmenším. Dokonale prosté. Jenom by se musel v Úřadě najít někdo, kdo sem tam používá mozek. Pak byste se možná někam dostali.“

„Uvidíme,“ řekl Wyler a podal Fisherovi ruku. Fisher se zamračil a nechal ji viset ve vzduchu.

Uběhly celé měsíce, než se Wyler znovu objevil. Fisher nebyl jeho návštěvou dvakrát nadšený. Měl volno, dobrou náladu a četl si.

Fisher nepatřil mezi ty, kteří považovali knihy za barbarský zlozvyk dvacátého století a uznávali videočetbu jako jediný civilizovaný způsob vstřebávání informací. Mělo něco do sebe držet knihu v rukou, vlastními prsty otáčet stránky, umět se vcítit do toho, co jste četli, nebo se dokonce umět tak pohroužit do děje, že jste ztratil pojem o čase a procitl o sto stránek dál nebo dokonce na samém konci. Fisher považoval za civilizovanější způsob vstřebávání informací naopak knihy.

Tím víc mu nebylo po chuti, že ho někdo ruší z tak příjemné činnosti.

„Co zase chceš, Garande?“ řekl neomaleně.

Wyler se nepřestával zdvořile usmívat. Skoro se stisknutými čelistmi mu sdělil:

„Našli jsme to, bylo to přesně tak, jak jsi říkal.“

„Našli co?“ zeptal se Fisher nechápavě. Potom, když mu došlo, o čem musí být řeč, rychle dodal: „Neříkej mi nic, co nemám vědět. S Úřadem nechci mít už nic společného.“

„Pozdě, Crile. Chtějí s tebou mluvit. Sám Tanayama tě chce vidět.“

„Kdy?“

„Hned, jak tě tam dostanu.“

„V tom případě mi řekni, co se děje. Nerad bych před něj šel naslepo.“

„To jsem taky chtěl udělat. Prostudovali jsme každičkou část oblohy, která chyběla v údajích z Dálkové Sondy. Ti, co to dostali na starost, si položili otázku přesně jak jsi radil. Co mohly kamery Dálkové Sondy zachytit jinak než kamery ve sluneční soustavě. Jako první se samozřejmě nabízelo posunutí blízkých hvězd. Toto měli naši astronomové neustále na paměti a zjistili něco naprosto úžasného, něco, co by je ani ve snu nenapadlo.“

„Poslouchám.“

„Našli velmi matnou hvězdu s paralaxou přes vteřinu oblouku.“

„Nejsem astronom. Je na tom něco neobvyklého?“

„To znamená, že hvězda je pouze v poloviční vzdálenosti Alfy Centauri.“

„Řekl jsi 'velmi matnou'.“

„Říkají, že je za malým mračnem hvězdného prachu. Hele, ty astronom nejsi, ale tvá žena na Rotoru byla. Možná ji objevila. Řekla ti někdy o tom něco?“

Fisher zavrtěl hlavou…Ani slovo. Sice —“

„Ano?“

„V posledních měsících bylo kolem ní nějak moc vzruchu. Řekl bych až přespříliš.“

„Nebylo ti divné proč?“

„Připisoval jsem to nadcházejícímu odletu Rotoru. Nemohla se ho dočkat a mě to dohánělo k zuřivosti.“

„Kvůli dceři?“

Fisher přikývl.

„Třeba byla tak rozrušená i kvůli té nové hvězdě. Všechno by do sebe zapadalo. Přirozeně by se vydali k ní. A jestli ji objevila tvá žena, byla by to pro ni cesta k její hvězdě. Tím by se dala částečně vysvětlit i její nedočkavost. Dává to smysl, ne?“

„Možná. Nemůžu říct, že ne.“

„Tak jo. Teď víš, proč tě chce Tanayama vidět. Má vztek. Ne na tebe, samozřejmě, ale má vztek.“

21

Ještě téhož dne o něco později, protože takovéto záležitosti se neodkládaly, se Crile Fisher ocitl v kanceláři Pozemského ministerstva bezpečnosti, nebo, jak ho znali jeho zaměstnanci, zkráceně Úřadu.

Kattimoro Tanayama, který stál v čele Úřadu přes třicet let, začínal znatelně stárnout. Léta staré holografie (nebylo jich mnoho) jej ukazovaly ještě s hladkými, černými vlasy, vzpřímenou postavou a s odhodlaným výrazem ve tváři.

Nyní byly jeho vlasy šedivé, postava (nikdy nebývala vysoká) mírně shrbená. Budil dojem celkové vetchosti. Možná se dostával do stadia, kdy člověk začíná myslet na penzi, bylo-li ovšem vůbec myslitelné, že by měl v úmyslu něco jiného než zemřít uprostřed práce. Jeho oči mezi přivřenými víčky, všiml si Fisher, byly pronikavé a pichlavé jako vždycky.

Fisher měl mírné potíže, aby mu rozuměl. Angličtina byla víceméně univerzálním pozemským jazykem, univerzálním tak, jak určitý jazyk vůbec může být, ale měla své varianty a ta, kterou mluvil Tanayama, nebyla severoamerická varianta, na kterou byl Fisher zvyklý.

Tanayama mrazivě pronesl: „Na Rotoru jste zklamal, Fishere.“

Fisher věděl, že nemá smysl odporovat, a už vůbec ne Tanayamovi.

„Ano, řediteli,“ řekl bezvýrazně.

„Přesto nám můžeš poskytnout důležitou informaci.“

Fisher si slabě povzdechl: „Vyslýchali mě už stokrát.“

„O tom jsem byl informován, to vím. Nicméně se vás nezeptali na všechno, a já — já — mám pro vás jednu otázku, kterou chci, abyste mi zodpověděl.“

„Ano, řediteli?“

„Všiml jste si během vašeho pobytu na Rotoru něčeho, co by vás vedlo k závěru, že rotorské vedení nenávidělo Zemi?“

Fisher povytáhl obočí. „Nenávidělo? Myslím si, že bylo jasné, že obyvatelé Rotoru, stejně jako ostatních kolonií, se na Zemi dívali skrz prsty, pohrdali její dekadencí, brutalitou a násilím. Ale nenáviděli? Abych řekl pravdu, nemyslím si, že by si nás vážili natolik, aby k nám mohli pociťovat nenávist.“

„Mluvím o vedení, ne o masách.“

„Já také, řediteli. Ne, nenávist ne.“

„Neexistuje pro to jiné vysvětlení.“

„Pro co, řediteli? Pokud se mohu zeptat?“

Tanayama do něj zabodl pohled (člověk si pod dojmem síly jeho osobnosti vůbec neuvědomil, jak byl maličký). „Víte, že ta nová hvězda letí naším směrem? Přímo na nás?“

Fisher vrhl rychlý, polekaný pohled na Wylera, ale ten seděl víceméně ve stínu, vzdálený od slunečních paprsků pronikajících oknem, a nezdálo se, že by se na něj díval.

Tanayama, který stál, řekl: „Tak se přece posaďte, Fishere, jestli vám to pomůže v přemýšlení. Já si taky sednu.“ Posadil se na okraj svého stolu a začal pohupovat krátkýma nožkama ve vzduchu.

„Věděl jste, kam hvězda směřuje?“

„Ne, řediteli. Nevěděl jsem ani o její existenci, dokud mi o ní neřekl agent Wyler.“

„Opravdu? Na Rotoru to určitě věděli.“

„Pokud ano, nikdo mi to neřekl.“

„V době předcházející odletu Rotoru byla vaše žena rozrušená a šťastná. Tak jste to řekl agentovi Wylerovi. Z jakého to bylo důvodu?“

„Agent Wyler myslel, že to mohlo být proto, že objevila tu hvězdu.“

„A mohla také vědět, kam směřuje, a mít radost z toho, co Zemi čeká.“

„Nechápu, proč by jí to mělo dělat radost, řediteli. Ale musím vám říci, že já osobně nevím, zda o jejím pohybu věděla, či dokonce o její samotné existenci. Ze své vlastní zkušenosti nevím o žádném Rotořanovi, který by tenkrát věděl, že hvězda existuje.“

Tanayama ho zamyšleně pozoroval a škrábal se přitom zlehka na bradě, jako by ho něco svědilo.

Podotkl: „Pokud vím, na Rotoru byli všichni Eurové, že?“

Fisher úžasem rozevřel oči. Tuhle nadávku neslyšel už hodně dlouho — a od vládního funkcionáře nikdy. Vzpomněl si na Wylerovu poznámku o Zemi jako o 'Sněhurce', kterou pronesl poté, co se vrátil z Rotoru. Pustil ji druhým uchem ven jako nevinnou legrácku, které nevěnoval žádnou pozornost.

Zareagoval podrážděně: „Nevím, řediteli. Nestudoval jsem podrobně jejich rodokmeny.“

„Ale no tak, Fishere. Na to nemusíte studovat rodokmeny. Stačí vám vzhled. Narazil jste během celého vašeho pobytu na Rotoru někdy na tvář, která by nesla Afro, Mongo či Hindo rysy? Narazil jste někdy na někoho s temnou pletí? Nějakou národnostní menšinu?“

Fisher vybuchl:

„Řediteli, připadám si jako ve dvacátém století.“ (Kdyby znal nějaký silnější výraz, byl by ho použil.) „Takových věcí si vůbec nevšímám, stejně jako by si jich neměl všímat nikdo na Zemi. Jsem překvapený, že vy ano a nemyslím, že by vám prospělo, kdyby se to o vás vědělo.“

„Nevěřte pohádkám, agente Fishere,“ řekl ředitel a káravě zahrozil ukazováčkem. „Mluvím o faktech. Vím, že na Zemi všechny etnické rozdíly přehlížíme, alespoň navenek.“

„Jen navenek?“ zeptal se rozhořčeně Fisher.