Genarr se skoro s obavami rozhlédl po své kanceláři. Zvykl si na erythrejskou Kopuli natolik, že se na ni přestal dívat kritickým okem. Byl to domov pracovníků obou pohlaví — výhradně dospělých. Lidé podepisovali pracovní smlouvy na několik týdnů, výjimečně i měsíců, někdy přišli i podruhé, někdy ne. Kromě něho a dalších čtyř lidí, kteří se z toho či onoho důvodu naučili dávat přednost Kopuli, zde neexistovali jiní stálí obyvatelé.

Opravdový domov v Kopuli ale neviděl nikdo. Čistota a pořádek, která v ní panovala, byla spíše nezbytnost, ale také působila dojmem něčeho umělého, nepřirozeného. Všude bylo příliš mnoho přímek a oblouků, rovin a kruhů. Postrádalo to nepravidelnost, chyběl tomu chaos neutuchajícího života, kde se místnosti, nebo dokonce i stolky přizpůsobovaly zvyklostem a proporcím svých majitelů.

Potom tu byl ještě on. Jeho vlastní stůl a pokoj odrážející jeho 'hranatou' a dvojrozměrnou osobu. To byl možná další důvod, proč byl v Kopuli doma. Tvar jeho ducha odpovídal její skrovné geometrii.

Co si o tom ale pomyslí Eugenie Insignová? (Zjistil, že je rád, že si nechala své dívčí jméno.) Jestli zůstala taková, jakou si ji pamatoval, tak si bude celým svým astronomickým srdcem libovat v nepravidelnosti a v nečekaných marnivostech.

Nebo se změnila? Mohou se lidé vůbec nějak podstatně změnit? Že by po manželově odchodu zatrpkla, pokřivila se –

Genarr se poškrábal na spánku, kde byly jeho šediny nejvýraznější a pomyslel si, že podobné spekulace jsou nesmyslnou ztrátou času. Už za chvíli Eugenii uvidí na vlastní oči, dal totiž příkaz, aby ji k němu hned po příletu přivedli.

Neměl by ji raději přivítat osobně?

Ne! Tuto otázku si už v duchu položil několikrát. Nesmí vypadat moc horlivě, neodpovídalo by to vážnosti jeho postavení.

Potom si však v duchu přiznal, že to vůbec nebyl ten pravý důvod. Nechtěl ji vyplašit; nechtěl, aby si myslela, že je stále ten stejný, nepohodlný a zaražený ctitel, který tak pokorně vycouval před vysokým a skvěle vyhlížejícím Pozemšťanem. Eugenie, potom, co poznala Crila, na něj už nikdy doopravdy 'vážně nepohlédla.

Genarr proletěl zprávu od Januse Pitta — suchou, strohou, takovou, jaké bývaly jeho zprávy vždycky. Ukrývaly v sobě nedefinovatelnou autoritativní pečeť, jako by byl případný nesouhlas předem nejenže nevyslyšený — ale prakticky nemyslitelný.

Teď si všiml, že o děvčeti se Pitt zmiňuje důrazněji než o její matce. Zvláště ho zaujala věta, že děvče vyjádřilo hluboký zájem o Erythro a pokud by si přála prozkoumat její povrch, nemá jí v tom být bráněno.

Co mělo tohle znamenat?

26

Tady ji měl. O čtrnáct let starší než v době Odchodu. O dvacet let starší, než měla ve svých před-Crilových letech, v den, kdy spolu odešli do zemědělské zóny C a vystoupili až do úrovně nízké gravitace a ona se smála, když se pokusil o salto, které přetočil a dopadl na břicho. (Vlastně se mohl tehdy snadno zranit, protože i když má člověk pocit snížené hmotnosti, samotná hmota a setrvačnost se nemění a dochází ke zranění. Takového ponížení se mu ale naštěstí nedostalo.)

Nejen on, i Eugenie vypadala starší, ale výrazněji nepřibrala, a její vlasy — nyní kratší a rovné — byly tak nějak přirozenější a stále stejně temně hnědé.

Když k němu s úsměvem vykročila, ucítil, jak se mu jeho zrádné srdce rozbušilo. Natáhla k němu ruce. Uchopil je.

„Sievere,“ řekla, „zradila jsem tě, moc se stydím.“

„Zradila? O čem to mluvíš, Eugenie?“ O čem to mluví? Přece ne o svém manželství s Crilem.

„Měla jsem na tebe každý den myslet,“ řekla. „Měla jsem se ti ozvat, říct ti, co je nového, trvat na tom, abys mě navštívil.“

„A přitom jsi na mě ani jednou nepomyslela!“

„Tak špatná zase nejsem. Jednou za čas jsem si na tebe vždycky vzpomněla. Vlastně jsem na tebe nikdy nezapomněla, nemysli si. Prostě mě moje myšlenky nikdy k ničemu nevyprovokovaly.“

Genarr přikývl. Co se na tohle dá říct? „Vím, že jsi měla hodně práce. A já jsem byl tady — z očí a tedy i z mysli.“

„Z mysli ne. Skoro vůbec ses nezměnil, Sievere.“

„To je výhoda těch, co už ve dvaceti vypadají staře. Zato ty ses vůbec nezměnila, Eugenie. Čas ubíhá, a vypadáš jen drobet starší. Člověk si toho ani nevšimne.“

„Nech toho, stal se z tebe profesionální mučedník, aby se ti všechny útlocitnější ženy mohly vrhat na pomoc. V tom ses vůbec nezměnil.“

„Kde máš dceru, Eugenie? Řekli mi, že přiletí s tebou.“

„Je tady. O tom nepochybuj. Erythro je její představa ráje, proč, to mi je záhadou. Šla se podívat na naše pokoje a vybalit věci. Je to taková mladá dáma. Vážná. Odpovědná. Praktická. Poslušná. Jak to někdo kdysi označil — má všechny nekouzelné klady.“

Genarr se rozesmál. „Ty bych u sebe docela bral. Kdybys jen věděla, jak jsem se kdysi snažil zkultivovat aspoň jednu kouzelnou neřest. Vždycky bezúspěšně.“

„Bude to asi tak, že čím je člověk starší, tím víc potřebuje nekouzelných kladů a tím méně kouzelných neřestí. Proč jsi se ale na Erythro usadil nadobro, Sievere? Chápu, že Kopuli musí někdo spravovat, ale určitě nejsi na Rotoru jediný, kdo to dokáže.“

„Abych řekl pravdu, rád si namlouvám, že jsem,“ řekl Genarr. „Svým způsobem se mi tu líbí a na Rotor se sem tam dostanu na krátkou dovolenou.“

„A za mnou se nikdy nepodíváš.“

„Že mám dovolenou já neznamená, že ji máš i ty. Mám za to, že od doby, co jsi objevila Nemesis, máš mnohem víc práce než já. Ale jsem zklamaný, chtěl jsem poznat tvou dceru.“

„Buď klidný. Jmenuje se Marlene. Pro mě vlastně Molly, ale to nesnese. V patnácti letech je pozoruhodně netolerantní a trvá na tom, aby se jí říkalo Marlene. Však ji poznáš, neměj strach. Vlastně jsem nechtěla, aby sem se mnou hned napoprvé přišla. Jak bychom si mohli v její přítomnosti zavzpomínat?“

„Máš chuť vzpomínat, Eugenie?“

„Na některé věci ano.“

Genarr zaváhal.

„Je mi líto, že Crile neodjel s námi.“

Insignové strnul úsměv na rtech. „Na některé věci, Sievere.“ Otočila se a přistoupila k oknu. „Mimochodem, nemáš to tu vůbec špatné. Jen ten kousek, co jsem viděla, na mě udělal dojem. Zářivá světla. Opravdové ulice. Velké budovy. A přitom se na Rotoru o Kopuli skoro ani neví. Kolik lidí tu žije a pracuje?“

„Jak kdy. Máme tu klidné a někdy zase rušné období. Bývá tu tak necelých devět set lidí. V současné chvíli je jich tu pět set šestnáct. Víme o každém jednotlivci. Není to snadné. Každý den někteří přicházejí, jiní odcházejí.“

„Kromě tebe.“

„A pár dalších.“

„Proč vůbec Kopule, Sievere? Vždyť atmosféra Erythro je dýchatelná.“

Genarr vysunul spodní ret a poprvé se jí nepodíval do očí. „Dýchatelná ano, ale skutečně vhodná ne. Úroveň světla je špatná. Když vyjdeš z Kopule, ocitneš se v narůžovělém osvětlení, které, když je Nemesis v zenitu, přechází do oranžového. Jasné je dost. Dá se při něm i číst. Ale i tak je nepřirozené. Stejně tak Nemesis. Je příliš velká, většina lidí má pocit, že vypadá hrozivě a její načervenalé světlo jí dodává na hrůzostrašnosti — a to je deprimuje. Samotná Nemesis je v podstatě také nebezpečná, alespoň částečně. Jelikož její zář neoslňuje, mají lidé tendenci pozorovat sluneční skvrny. Infračervené světlo může snadno poškodit sítnici. Lidé, kteří chodí ven, mají na hlavě speciální přilbu — a nejen proto.“

„Takže, dá-li se to tak říct, Kopule slouží spíš k tomu, aby držela uvnitř normální světlo a ne aby chránila před něčím zvenku.“

„Tak nějak. Nechráníme se dokonce ani před vzduchem. Vzduch i vodu, co cirkuluje v Kopuli, čerpáme z planetárních zdrojů Erythro. Přirozeně, před jednou věcí se chráníme velmi pečlivě,“ řekl Genarr. „Před prokaryoty. Takovými malinkými zelenomodrými bezjadernými buňkami, o těch víš, ne?“

Insignová zamyšleně přikývla. Ukázalo se, že to byla právě prokaryota, co vysvětlovalo přítomnost kyslíku v atmosféře. Ano, na Erythro byl život, dokonce všudypřítomný život, jenže pouze v mikroskopickém měřítku a odpovídal nejjednodušším formám buněčného života sluneční soustavy.