„Co?“

„To je právě to. Neumím číst myšlenky, takže nevím. Můžu se řídit jen vnějšími znaky a ty ti někdy vykreslí jen mlhavý obraz. Ale stejně —“

„Ano?“

„Mám pocit, že ať už zatajil cokoli, bylo to něco spíše nepříjemného — možná dokonce 'zlého'.“

23

Přípravy k odchodu na Erythro Insignové zabraly trochu času, jak jinak. Šlo o záležitosti, které nešlo nechat nevyřízené. Opatření v astronomickém oddělení, dočasné jmenování zástupce do funkce hlavního astronoma a posledních pár konzultací s Pittem, který byl na toto téma nějak nezvykle málomluvný.

Nakonec všechno úspěšně vyřídila a před odjezdem za ním přišla se závěrečnou zprávou.

Insignová řekla:

„Zítra odjíždím na Erythro.“

„Prosím?“ Vzhlédl od závěrečné zprávy, kterou mu donesla a do které upřeně hleděl, přestože, a o tom byla přesvědčená, ji nečetl. (Že by od Marlene pochytila pár jejích triků a nevěděla, jak s nimi správně naložit? Nesměla si začít myslet, že proniká do podstaty věcí, neboť ve skutečnosti tomu tak nebylo.)

Trpělivě zopakovala: „Zítra odjíždím na Erythro.“

„Už zítra? No co, nakonec se stejně vrátíš, takže se nevidíme naposledy. Dávej na sebe pozor. Ber to jako prázdniny.“

„Hodlám tam pracovat na trajektorii Nemesis.“

„Tak je to tedy? Hm —“ Udělal rukou ledabylé gesto, jako by odkládal stranou něco nepodstatného. „Jak myslíš. Změna prostředí jsou také prázdniny, i když nepřestaneš pracovat.“

„Chci ti poděkovat, že jsi k tomu svolil, Janusi.“

„Tvá dcera mě o to požádala. Věděla jsi to?“

„Ano. Sdělila mi to téhož dne. Řekla jsem jí, že neměla právo tě obtěžovat. Musel jsi k ní být velmi shovívavý.“

„Je to pozoruhodné děvče,“ zamručel. „Proč bych jí nevyhověl. Je to jen na čas. Dokonči své výpočty a vrať se.“

Pomyslela si: Už podruhé se zmínil o mém návratu. Co by z toho vyvodila Marlene, kdyby tu byla? Něco 'zlého', jak řekla? Ale co?

Vyrovnaným hlasem odpověděla: „Vrátíme se, buď klidný.“

„S dobrou zprávou, doufám. O tom, že Nemesis se za pět tisíc let ukáže neškodnou.“

„O tom rozhodnou fakta,“ odpověděla vážně a odešla.

24

Zvláštní, pomyslela si Eugenie Insignová. Byla víc než dva světelné roky od místa, kde se narodila, a za celý život se pouze dvakrát ocitla v kosmické lodi a to ještě na nejkratší možný let — z Rotoru na Zemi a zase zpátky.

Přesto necítila žádnou zvláštní touhu po vesmírném cestování. To Marlene byla hnací silou jejich cesty. To ona, sama od sebe, navštívila Pitta a donutila ho podlehnout té její zvláštní formě vydírání. A byla to ona, kdo teď neuměl ovládnout své vzrušení, tu podivnou touhu navštívit Erythro. Insignové to připadalo nepochopitelné a považovala to za další projev spletité mentální a emocionální stránky dceřiny osobnosti. Přesto to bylo právě Marlenino nadšení, které jí vždycky, když znejistěla při myšlence, že má vyměnit bezpečný, malý a pohodlný Rotor za obrovský, prázdný svět Erythro, cizí a nepřátelský a celých šest set padesát tisíc kilometrů vzdálený (skoro dvojnásobná vzdálenost, než jaká kdysi dělila Rotor od Země), znovu dodalo odvahy.

Loď, která je měla vzít na Erythro, nebyla ani zajímavá, ani hezká. Jen funkční. Byl to jeden z přepravních člunů flotily, vzpínající se neochvějně, jednou vzhůru, jednou dolů, proti tíživému ramenu erythrejské přitažlivosti a prodírající se její proměnlivou, větrnou, nepředvídatelnou a nezkrocenou atmosférou.

Insignová nečekala, že by cesta mohla být příjemná. Většinu času stráví v beztížném stavu a dva dny v beztížném stavu nemohou dozajista znamenat nic jiného než nudu.

Její přemítání přerušil Marlenin hlas.

„Pojď, mami, čekají na nás. Zavazadla a všechno ostatní už máme uvnitř.“

Insignová vykročila. Její poslední úzkostlivá myšlenka, když procházela přetlakovou komorou, byla — jak jinak — Proč nás Janus nechal tak lehce odejít?

25

Siever Genarr vládl světu velkému jako Země. Či snad přesněji, přímo vládl zastřešenému, pomalu se rozrůstajícímu prostoru, čítajícímu skoro tři čtvereční kilometry. Zbytek světa, skoro pět set milionů čtverečních kilometrů souše a moří, byl lidmi neobydlený. Stejně tak nebyl obydlený žádnými jinými tvory překračujícími svými rozměry hranice mikrosvěta. A tak, byly-li mnohobuněčné životní formy, které tento svět obývaly, jeho vládci, potom těch pár stovek lidí, kteří žili a pracovali pod Kopulí, vládlo jim, a Siever Genarr vládl zase lidem.

Genarr nebyl vysoký člověk, ale výrazné rysy mu dodávaly působivého vzhledu. V mládí ho to dělalo starším — ale teď, když už mu táhlo na padesát, se to srovnalo. Měl dlouhý nos a jakoby napuchlé oči. Ve vlasech se mu začínaly objevovat první šediny. Naproti tomu měl melodický a zvučný baryton. (Kdysi koketoval s myšlenkou na divadelní kariéru, ale jeho vzhled ho odsuzoval k příležitostným vedlejším rolím, a tak jeho organizační nadání nabylo vrchu.)

A právě toto nadání ho — částečnou měrou — udrželo deset let v erythrejské Kopuli, kde se stával svědkem, jak z chabé konstrukce čítající tři místnosti postupně vyrostla těžní a výzkumná stanice.

Kopule měla své nevýhody. Málokdo v ní zůstal delší dobu. Víceméně neustále docházelo k výměně personálu, protože všichni, kdo tam přišli, brali svůj pobyt jako vyhnanství a chtěli se vrátit na Rotor. Většině z nich připadalo narůžovělé světlo Nemesis výhružné nebo ponuré, přestože uvnitř Kopule bylo světlo stejně zářivé a známé jako na Rotoru.

Měla však i své výhody. Genarr unikl z džungle rotorské politiky, která byla, jak se zdálo, každým rokem zamotanější a nesmyslnější. Co víc, unikl i před Janusem Pittem, jehož názorům tradičně — a marně — odporoval.

Pitt byl od samého začátku silně proti výstavbě jakéhokoli objektu na Erythro — dokonce i proti tomu, aby kolem ní Rotor obíhal. Alespoň v této otázce byl Pitt poražen drtivým tlakem veřejného mínění. Zato dohlédl na to, aby se Kopuli stabilně nedostávalo prostředků a její rozvoj se zpomaloval. Kdyby se Genarrovi nepodařilo udělat z Kopule zdroj vody pro Rotor — mnohem levnější, než na kolik by je přišla voda z asteroidů — Pitt by ji možná zlikvidoval.

Obecně to znamenalo, že Pitt, zásadně a do krajnosti ignorující existenci Kopule, se jen zřídkakdy pokusil zasahovat do Genarrových správních postupů — což Genarrovi více než nadmíru vyhovovalo.

Tudíž pro něj bylo tak trochu překvapením, že se Pitt obtěžoval osobně ho informovat o příchodu dvou osob, namísto toho, aby se to jednoduše objevilo v denním hlášení. Pitt ho ale tentokrát s celou záležitostí podrobně seznámil — svým obvyklým strohým a despotickým monologem nepřipouštějícím námitek, ba ani poznámek, jejich konverzace byla navíc cloněna.

Ještě větším překvapením pro něj bylo, že jedním z příchozích byla Eugenie Insignová.

Kdysi, léta před Odchodem, byli přátelé, ale po šťastných vysokoškolských letech (Genarr na ně vzpomínal s romantickou nostalgií), odešla Eugenie na praxi na Zemi a vrátila se na Rotor s Pozemšťanem. Potom, když si vzala Crila Fishera, už ji Genarr vídal jen zřídka. Když se pak s Fisherem těsně před Odchodem rozešli, měl už Genarr svou vlastní práci a ona také. Nikoho z nich nenapadlo obnovovat dávná pouta.

Genarr na to možná sem tam pomyslel, ale Eugenie se zcela zjevně soužila smutkem, musela se starat o výchovu dítěte a byla nepřístupná k venkovnímu světu. Potom ho poslali na Erythro a tím možnost jejich opětovného sblížení skončila. Trávíval pravidelně na Rotoru dovolenou, ale už se tam nějak cítil nesvůj. Pár starých přátelství zbylo, ale už jen ve vlažné podobě.

Nyní tedy přicházela do Kopule Eugenie se svou dcerou. Genarr si okamžitě nevzpomněl na její jméno — pokud ho vůbec kdy znal. Dozajista ji nikdy předtím neviděl. Teď by jí mělo být patnáct, přemítal, a s podivným vnitřním rozechvěním ho napadlo, jestli se nezačíná podobat mladé Eugenii.