„Jsou to doopravdy prokaryota? Vím, že se jim tak říká, ale to je název pro naše bakterie. Jsou tohle bakterie?“

„Jestli mají v historii sluneční soustavy nějaké protějšky, tak to jsou kyanobakterie, ty, které jsou schopné fotosyntézy. Ale máš pravdu, ne, nejsou to naše kyanobakterie. Obsahují nukleoprotein, jehož struktura je však diametrálně odlišná od struktury nukleo-proteinů převládajících v našem živočišstvu. Obsahují rovněž chlorofyl, který neobsahuje hořčík a reaguje i na infračervené světlo, takže buňky bývají spíše bezbarvé než zelené. Odlišné enzymy, odlišný poměr stopových minerálů. Navenek však připomínají pozemské buňky natolik, abychom je mohli nazývat prokaryota. Slyšel jsem, že biologové propagují slovo 'erythryota', ale pro nebiology jako jsme my prokaryota bohatě stačí.“

„A stačí i na to, aby se jimi vysvětlila přítomnost kyslíku v atmosféře Erythro?“

„Naprosto. Nic jiného ji ani vysvětlit nemůže. Mimochodem, Eugenie, ty jsi astronom, takže jaké jsou poslední názory na stáří Nemesis?“

Insignová pokrčila rameny. „Rudí trpaslíci jsou hned druzí za nesmrtelnými. Nemesis může být klidně stejně stará jako vesmír a existovat ještě dalších sto miliard let bez viditelných změn. Nejlépe se to dá posoudit podle obsahu menšinových prvků v její struktuře. Za předpokladu, že je to hvězda první generace a nezačala prozatím s ničím jiným než s vodíkem a heliem, bude jí něco přes deset miliard let — o něco víc než je dvojnásobný věk našeho Slunce.“

„Erythro je tedy stará také deset miliard let.“

„Bezpochyby. Hvězdné systémy se formují najednou a ne postupně. Proč se ptáš?“

„Jenom se mi zdá zarážející, že se tu život nedostal za deset miliard let dál než k prvokům.“

„Nemyslím, že by na tom bylo něco překvapujícího, Sievere. Na Zemi, asi tak dvě až tři miliardy let po tom, co se na ní objevily první známky života, existovali výhradně prvoci. Tady na Erythro je sluneční energie mnohem slabší než na Zemi a ke složitějším životním formám je potřeba energie. O těchto věcech se mezi Rotořany přece hodně mluvilo.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Genarr, „ale k nám na Kopuli to patrně nedorazilo. Nejspíš máme plnou hlavu vlastních starostí a povinností — i když by sis třeba myslela, že všechno, co souvisí s prokaryoty, k nám musí přijít v palcových titulcích.“

„Když jsme u toho,“ poznamenala Insignová, „na Rotoru toho o Kopuli taky není moc slyšet.

„Ano, chápu, některé věci se zdají být vůči ostatním nedůležité. Na druhé straně, na Kopuli není vlastně nic zajímavého, Eugenie. Je to jen továrna, takže mě nepřekvapuje, že se ztrácí mezi ostatními událostmi v rotorském tisku. Všechna pozornost se teď soustřeďuje na rozestavěné kolonie. Přestěhuješ se na některou z nich?“

„Nikdy. Jsem Rotořanka a tou také hodlám zůstat. Nepřišla bych ani sem — snad mi má slova promineš — kdyby to nebyla astronomická nezbytnost. Musím udělat nějaká pozorování a zdejší základna je stabilnější než rotorská.“

„Totéž mi řekl i Pitt. Dostal jsem instrukce, abych ti poskytl veškerou možnou pomoc.“

„Skvělé. Jsem si jistá, že to uděláš. Mimochodem, před chvílí ses zmínil, že se Kopule snaží držet prokaryota venku. Daří se vám to? Je zdejší pitná voda nezávadná?“

„Ovšem, vždyť ji pijeme. V Kopuli prokaryota nejsou. Voda, která přichází dovnitř — vůbec všechno, co přichází dovnitř — se osvítí ultrafialovými paprsky, které vmžiku zničí všechna prokaryota. Krátkovlnné fotony jsou pro tahle malá zvířátka příliš energeticky náročné a rozloží jejich hlavní buněčné složky. A i kdyby se některá z nich dostala dovnitř — pokud je nám známo, nejsou ani jedovatá ani nijak jinak nebezpečná. Vyzkoušeli jsme je na zvířatech.“

„To se mi ulevilo.“

„Stejně tak to funguje obráceně. Naše vlastní mikroorganismy nemohou v erythrejských podmínkách soutěžit se zdejšími prokaryoty. Když je vysadíme do erythrejské půdy, přestanou růst a rozmnožovat se.“

„A co mnohobuněčné rostliny?“

„Zkusili jsme to, ale s velmi ubohými výsledky. Musí to být kvůli Nemesiinu světlu, protože uvnitř Kopule se rostlinám zasazeným v erythrejské půdě a zalévaným erythrejskou vodou daří skvěle. Samozřejmě o těchto věcech podáváme hlášení zpátky na Rotor, ale pochybuji, že se to dostane mezi širokou veřejnost. Jak už jsem řekl, Rotor se o Kopuli nezajímá a zcela jistě se o nás nezajímá 'strašlivý pan Pitt. Je přece on ten jediný, na kom na Rotoru záleží, ne?“

Genarr se při tom usmíval, ale byl to nucený úsměv. (Co by na něj řekla Marlene? napadlo Insignovou)

„Pitt není tak strašný,“ řekla. „Někdy je sice nesnesitelný, ale to už je druhá věc. Víš, Sievere, když jsme byli mladí, tak jsem si vždycky myslela, že by z tebe mohl být jednou komisař. Byl jsi tak hrozně chytrý.“

„Byl?“

„Stále jsi, bezpochyby, ale tehdy jsi byl tak politicky orientovaný, měls takové nápady. Poslouchávala jsem tě celá unesená. Svým způsobem by z tebe byl lepší komisař než je Janus. Naslouchal bys lidem. Netrval bys tolik na svých představách.“

„Což je přesně to, proč by ze mě byl prachmizerný komisař. Víš, nemám v životě žádné přesně vymezené cíle. Chci jen dělat to, co se mi v daném okamžiku zdá správné a doufat, že to vyústí v něco snesitelného. Zatímco Pitt přesně ví, co chce. A je odhodlaný dosáhnout toho všemi prostředky.“

„Mýlíš se, Sievere. Má sice silné vlastní představy, ale je to velmi racionálně uvažující člověk.“

„Jistě, Eugenie. To je velký dar, ta jeho racionalita. Ať sleduje jakýkoli cíl, vždycky si k tomu najde nějaký naprosto nezávadný, naprosto logický, naprosto humánní důvod. Dokáže si ho vymyslet, kdy si jen zamane, a předloží ti ho tak upřímně, že o něm přesvědčí i sám sebe. Vsadím se, že pokud jsi s ním měla někdy nějaké jednání, tak se ti podařilo nechat se od něj přemluvit o něčem, s čím jsi zpočátku nesouhlasila, a že toho nedosáhl příkazy a hrozbami, ale velmi trpělivými, racionálními argumenty.“

Insignová chabě namítla: „No —“

A Genarr jízlivě dodal: „Vidím, že se ti také dostalo lekce jeho 'racionálnosti'. Takže víš sama, jak dobrý komisař to je. Ne dobrý člověk, ale dobrý komisař.“

„Tak daleko bych nikdy nešla, abych tvrdila, že je dobrý člověk, Sievere,“ ujistila ho Insignová a slabě zavrtěla hlavou.

„Raději toho necháme. Chci poznat tvoji dceru.“ Vstal. „Co kdybych vás po obědě přišel navštívit?“

„Budu jen ráda,“ odvětila Insignová.

Genarr se díval, jak odchází, a úsměv mu pomalu pohasínal. Eugenie měla chuť vzpomínat a jeho první reakce byla zmínit se o jejím muži — načež celá ztuhla.

V duchu zasténal. Stále měl ten neobvyklý dar mařit vlastní naděje.

27

Eugenie Insignová své dceři řekla: „Jmenuje se Siever Genarr a správně se má oslovovat 'veliteli', protože je velitelem Kopule.“

„Jistě, mami. Když je to jeho titul, tak mu tak budu říkat.“

„A ne, abys ho přivedla do rozpaků —“

„To bych neudělala,“

„Ale ano, velmi snadno, Marlene, to víš dobře sama. Prostě ber jeho sdělení taková, jaká jsou, aniž bys je musela na základě mluvy jeho těla korigovat. Prosím tě o to! Je to můj dobrý přítel, znali jsme se na škole a i chvíli potom. A i když je v Kopuli už deset let a já ho celou tu dobu neviděla, je to stále můj dobrý přítel.“

„Myslím, že jsi s ním musela chodit.“

„Tak přesně tohle mám na mysli,“ řekla Insignová. „Nechci, abys ho pozorovala a říkala mu, co si doopravdy myslí nebo cítí. A jen pro tvou informaci, nechodili jsme spolu, to se nedá říct, a už vůbec jsme nebyli milenci. Byli jsme přátelé a měli jsme se rádi — jako přátelé. Ale potom, co tvůj otec —“ Zavrtěla hlavou a udělala neurčité gesto. „A dávej si pozor na to, co říkáš o komisaři Pittovi — jestli na něj přijde řeč. Mám pocit, že velitel Genarr komisaři Pittovi moc nedůvěřuje —“

Marlene matku obdařila jedním ze svých vzácných úsměvů. „Ty sis všímala jeho podvědomého chování? Protože to, co říkáš, není jen pocit.“