„Proč bych tam měl chtít být? Jestli k takovému výletu vůbec dojde, o čemž pochybuji.“

„Já jsem si celkem jistý, že k němu dojde. Nemůžu ti prozradit svůj zdroj, ale je spolehlivý, dej na má slova. A co se tebe týče, určitě se ho budeš chtít zúčastnit. Mohl bys možná znovu spatřit svoji ženu. A když ne ji — tak své dítě.“

Fisher se nepokojně zavrtěl. Připadalo mu, že strávil polovinu svého současného života tím, že se na ty oči pokoušel zapomenout. Marlene teď bude šest let a bude mluvit stejně tiše a rozvážně — jako Roseanne. Vidět skrz lidi — jako Roseanne.

„Vykládáš nesmysly, Garande,“ řekl. „I kdyby se takový let uskutečnil, proč by mě na něj pouštěli. Poslali by odborníky z té či oné oblasti. Krom toho, jestli existuje někdo, koho bude staroch držet od všeho dál, tak jsem to já. Možná dovolil, abych se vrátil do Úřadu a přidělil mi práci, ale víš sám, jaký je jeho postoj k neúspěchu. A můj pobyt na Rotoru nic jiného nepřinesl.“

„Ano, ale právě o to jde. Právě to z tebe dělá odborníka. Jestli chce pronásledovat Rotor, jak by si mohl dovolit vyčlenit z výpravy Pozemšťana, který žil na Rotoru čtyři roky? Kdo zná Rotor lépe a kdo může vědět lépe, jak se s nimi vypořádat? Požádej ho o rozhovor a tohle mu zdůrazni, ale pamatuj — nemáš vědět o tom, že máme hyperposilování. Mluv pouze o eventualitách, v podmiňovacím způsobu. A v žádném případě mě do toho netahej. Já o tom taky nemám vědět.“

Fisherovo čelo se zbrázdilo usilovným přemýšlením. Bylo to možné? Neodvažoval se doufat.

30

Den nato, zatímco Fisher stále uvažoval, má-li to risknout a požádat Tanayamu o rozhovor, padlo rozhodnutí za něj. Dostal předvolání.

Ředitel zřídkakdy předvolával obyčejného agenta. Na to měl dostatek náměstků, aby se na nich vyřádili. Pokud staroch sám agenta předvolal, tak to pro něj skoro nikdy nevěstilo nic dobrého. A tak se Crile Fisher s pochmurnou odevzdaností připravil na úlohu inspektora vyslaného do závodu na výrobu umělých hnojiv.

Tanayama na něj vzhlédl od stolu. Fisher ho za ty tři roky, co uběhly od objevení Sousední hvězdy, viděl jen zřídka a vždycky krátce. Zdál se mu stále stejný. Malinký a scvrklý už byl tak dlouho, že nějaká další fyzická změna, jak se zdálo, nepřicházela v úvahu. Stejně tak neubylo jeho očím nic na pichlavosti a úšklebku usazenému na rtech na sžíravosti. Možná měl na sobě dokonce i tytéž šaty jako před třemi lety. Nedalo se to poznat.

Ale přestože i strohý hlas zůstal beze změny, překvapil ho jeho tón. Staroch ho očividně, navzdory astronomické nepravděpodobnosti, předvolal, aby ho pochválil.

Tanayama spustil svou podivnou, sice ne tak docela odpudivou, ale přesto lámanou planetární angličtinou: „Vyznamenal jste se, Fishere. Chci, abyste to slyšel ode mě.“

Stojící Fisher (nikdo ho nevybídl, aby usedl) se snažil zakrýt překvapení.

Ředitel řekl: „Nemůžeme kvůli tomu uspořádat žádné veřejné oslavy, laserové přehlídky a holografické průvody. Chybí k tomu tradice. Ale říkám vám to osobně.“

„To úplně stačí, řediteli,“ řekl Fisher. „Děkuji vám.“

Tanayama ho zpod přivřených víček upřeně pozoroval. „To je všechno, co řeknete? Žádné otázky?“

„Předpokládám, že mi sám sdělíte to, co potřebuji vědět.“

„Jste tajný agent, schopný muž. Sám jste na nic nepřišel?“

„Ne, řediteli. Starám se jen o to, o co je mi nařízeno se starat.“

Tanayamova malá hlava mírně přikývla. „Přiměřená odpověď, ale já čekám na jinou. Co jste vytušil?“

„Vypadá to, že jste se mnou spokojený, řediteli. Může to být proto, že jsem vám dodal nějakou informaci, jež se ukázala užitečnou.“

„V jakém ohledu?“

„Myslím, že nic není pro vás užitečnější, než kdybyste získal technologii hyperposilování.“

Tanayamova ústa vydala nezvučné: Á-á-á-h. „Co dál?“ řekl. „Předpokládejme, že máte pravdu, co uděláme dál?“

„Vydáme se k Sousední hvězdě. Lokalizujeme Rotor.“

„Nic víc? To je všechno? Dál váš pohled nesahá?“

V tu chvíli se Fisher rozhodl, že by byla hloupost nehrát vabank. Další podobná příležitost se mu už nemusí naskytnout. „A ještě tohle; až ze sluneční soustavy vyletí první hyperposilované plavidlo, já budu na jeho palubě.“

Ještě to ani nestačil doříct a už věděl, že prohrál — nebo přinejmenším nevyhrál. Tanayamovi ztvrdly rysy. Úsečným, imperativním tónem vyštěkl: „Sednout!“

Fisher za sebou zaslechl slabé zašelestění křesla, které se k němu na Tanayamova slova přisunulo — slova, kterým jeho jednoduchý komputerizovaný motor dokázal porozumět.

Fisher si sedl, aniž by se ujistil, že má křeslo pod sebou. Tanayama by to mohl chápat jako urážku a to si Fisher v tuto chvíli nemohl dovolit.

Tanayama se zeptal: „Proč chcete být na jeho palubě?“

Fisher s námahou ovládal hlas. „Řediteli, mám na Rotoru ženu.“

„Kterou jste před pěti lety opustil. Myslíte, že o vás bude ještě stát?“

„Řediteli, mám tam dceru.“

„Které byl rok, když jste odešel. Myslíte si, že ví, že má otce? Nebo, že ji to zajímá?“

Fisher mlčel. Tyto otázky si kladl nesčetněkrát.

Tanayama okamžik vyčkával a potom dodal: „K žádnému letu k Sousední hvězdě nedojde. A žádné plavidlo, na kterém by se pro vás našlo místo, nebude.“

Fisher byl podruhé donucen zakrýt své překvapení. „Promiňte mi, řediteli.“ řekl. „Neřekl jste, že máme hyperposilování. Řekl jste: 'Předpokládejme, že máte pravdu — Měl jsem dávat lepší pozor, jak jste to formuloval.“

„To jste měl. A vždycky musíte. Nicméně, hyperposilování opravdu máme. Můžeme se pohybovat vesmírem stejně jako Rotor; nebo přinejmenším budeme moci, až postavíme plavidlo přiměřeného typu a bezchybně fungující — což může trvat rok nebo dva. Ale co potom? Skutečně navrhujete, abychom s ním odletěli k Sousední hvězdě?“

Fisher opatrně odpověděl: „Určitě je to jedna z možností, řediteli.“

„Jedna z těch stupidních. Zamyslete se nad tím, chlape. Sousední hvězda je přes dva světelné roky daleko. Ať už bude náš hyperposilovaný pohon jakkoli dokonalý, potrvá nám přes dva roky, než tam dorazíme. Naši teoretikové mi teď tvrdí, že hyperposilování umožňuje lodi na krátké okamžiky cestovat nadsvětelnou rychlostí — čím rychleji, tím kratší časový úsek — důsledkem čehož se nikdy nikam nemůže dostat rychleji než světelný paprsek vyslaný z téhož místa jako loď.“

„Ale to znamená —“

„To znamená, že byste byl nucen přebývat dva roky v těsných prostorách s ostatními členy posádky. Myslíte si, že byste to dokázal? Víte moc dobře, že malá plavidla se nikdy nevydávají na dlouhou cestu. Potřebujeme kolonii, konstrukci dostatečně velkou k zajištění přiměřených podmínek — jako je Rotor. Jak dlouho nám to potrvá?“

„Nemám zdání, řediteli.“

„Snad deset let, když bude všechno klapat — když nedojde k žádným závadám a nedopatřením. Pamatujte na to, že už jsme skoro celé jedno století nepostavili jedinou kolonii. Všechny poslední kolonie postavily jiné kolonie. Kdybychom najednou začali nějakou stavět, připoutali bychom na sebe pozornost všech existujících kolonií a to nesmíme dopustit. A i když bychom takovou kolonii mohli postavit, vybavit ji hyperposilováním a poslat na dvouletý let k Sousední hvězdě, co se stane, až tam dorazí? Jako kolonie bude zranitelná a snadno zničitelná, pokud má Rotor bitevní lodě — a to určitě mít bude. A bude jich mít beze vší pochybnosti víc, než by se jich mohlo případně naložit na naši putující kolonii. Koneckonců už tam jsou tři roky a než se tam dostaneme, tak tam mohou být dalších dvanáct let. Odstřelí celou naši kolonii ještě v otevřeném vesmíru.“

„V tom případě, řediteli —“

„Žádné další dohady, agente Fishere. V tom případě musíme mít skutečný hyper pohon, abychom mohli překonat libovolně dlouhou vzdálenost v libovolně krátkém čase.“

„Promiňte, řediteli, ale je to vůbec možné? Byť i teoreticky?“

„Na to my dva neodpovíme. Potřebujeme, aby se tím problémem zabývali vědci a nemáme je. Celé století nebo i víc trpěla Země přetahováním mozků na kolonie. Teď to obrátíme. Musíme kolonie patřičným způsobem pročesat a nejlepší fyziky a inženýry přesvědčit, aby přišli na Zemi. Můžeme jim nabídnout nezanedbatelnou částku, ale musí se to provést opatrně. Nesmíme jednat příliš otevřeně, chápete, protože jinak by nám to kolonie určitě překazily. A teď —“