ČTRNÁCT

RYBOLOV

29

Od Odchodu uběhlo pět let. Crile Fisher tomu mohl jen stěží uvěřit, zdálo se to tak dávno, tak nekonečně dávno. Rotor nebyl jeho minulostí, ale životem cizího člověka, na který nešlo pohlížet jinak než se vzrůstajícími pochybami. Opravdu tam žil? Opravdu měl ženu?

Jen na dceru si pamatoval jasně, ale i vzpomínka na ni byla poněkud zmatená, protože se mu občas zdávalo, že si ji pamatuje jako dospívající dívku.

Ovšem, nesměl zapomínat na to, že poslední tři roky jeho života, od chvíle, kdy Země objevila Sousední hvězdu, proběhly v horečnatém tempu. Pobýval mezitím na sedmi různých koloniích.

Na všech bydleli kolonisté stejné pleti jako on, kteří hovořili víceméně stejným jazykem a sdíleli s ním víceméně stejné kulturní zázemí. (V tom spočívala výhoda pozemské rozmanitosti. Země si mohla opatřit agenta podobného vzhledem i kulturním zázemím populaci kterékoli kolonie.)

Jistě, existovala jistá hranice 'zapadnutí do určité kolonie. Mohl se snažit jak chtěl ztotožnit se s obyvatelstvem vzhledově, vždycky mu ale zůstal odlišný přízvuk, nedokázal se pohybovat tak přirozeně ve změněných gravitačních podmínkách, nedokázal tak klouzat v nízké gravitaci. Na každé kolonii, kterou navštívil, ho prozrazovaly desítky drobností. Vždycky se od něj malinko odtáhli, přestože se pokaždé podrobil karanténě a lékařskému vyšetření, aby vůbec mohl na kolonii vstoupit.

Jistě, pobyl na každé kolonii jen několik dnů či týdnů. Nikdy se po něm nevyžadovalo, aby někde zůstával tak permanentně, nebo aby si založil rodinu, jak tomu bylo v případě Rotoru. Rotor měl tehdy ovšem hyperposilování a Země od té doby pátrala už po něčem specifičtějším, alespoň ho posílali na mise tohoto druhu.

Byl zpátky tři měsíce. O žádném novém úkolu nebylo slechu a on ani po žádném netoužil. Měl už dost neustálého přivykání si novému prostředí, na svou ponižující odlišnost, na hraní si na turistu.

A teď tu stál Garand Wyler, starý kamarád a kolega, jenž se právě vrátil z jedné kolonie a hleděl na něj unavenýma očima. Temná kůže jeho ruky se zaleskla ve světle, jak si na chvíli přiložil rukáv k nosu a potom nechal paži klesnout.

Fisher se pousmál. To gesto dobře znal. Každá kolonie měla své vlastní charakteristické aroma, jež záviselo na plodinách, které se na ní pěstovaly, koření, které se na ní používalo, parfémech, složení průmyslu a typech používaných olejů. Člověk si toho zanedlouho ani nevšiml, ale po návratu na Zemi bylo aroma, jež na vás ulpělo, snadno postřehnutelné. Člověk se mohl vykoupat a vyprat své oblečení tak, že si toho ostatní nevšimli, ale on sám ho cítit nepřestal.

„Vítej doma,“ řekl Fisher. „Jak vypadají tvoje kolonie?“

„Jako vždycky — hrůza. Starý Tanayama má pravdu. Čeho se všechny kolonie obávají a co nejvíc nenávidí, je různorodost. Nepřejí si rozdílnosti ve vzhledu, vkusu, zvycích, v životě. Zajímá je jen vlastní uniformita a vším ostatním pohrdají.“

„Máš pravdu. Je to mrzuté.“

„To je tedy velmi mírně a velmi nepřiléhavě řečeno. 'Mrzuté. 'Ach, zašpinil jsem ubrus. To je mrzuté. 'Probůh, rozvázala se mi tkanička. To je mrzuté. Tady jde o lidstvo, člověče. O dlouho trvající lidský zápas, jak najít způsob spolužití pro všechny kultury, pro všechny rasy. Ještě to není dokonalé, ale srovnej to s tím, jak to tu vypadalo ještě před sto lety — nebe a dudy. A pak, když se konečně dostaneme do vesmíru, to všechno hodíme za hlavu a vrátíme se přímo do temného středověku. A tobě se to zdá 'mrzuté. Opravdu přiléhavá reakce na tak obrovskou tragédii.“

„Souhlasím,“ řekl Fisher, „ale dokud mi neřekneš konkrétně, co s tím můžu udělat, co pomůže jakkoli výmluvné pranýřování? Byl jsi na Akrumě, že jo?“

„Jo,“ řekl Wyler.

„Vědí o Sousední hvězdě?“

„Bezpochyby. Pokud vím, vědí o tom už všechny kolonie.“

„Byli znepokojeni?“

„Ani v nejmenším. Proč taky? Mají na to tisíce let. Dlouho předtím, než se Sousední hvězda přiblíží a bude-li vůbec nebezpečná, což není tak stoprocentně jisté, vždyť víš, můžou se prostě sebrat a odletět. Všechny kolonie se můžou sebrat a odletět. Rotor je jejich vzor a sami jen čekají na to, až budou moci vypadnout.“ Wyler se mračil, hlas měl zahořklý.

„Odejdou všichni a my tu zůstaneme trčet,“ pokračoval. „Jak máme postavit dostatek kolonií pro osm miliard lidí a dostat je všechny odtud pryč?“

„Mluvíš přesně jako Tanayama. Co nám pomůže, když se je vydáme pronásledovat, abychom je za to potrestali nebo dokonce zničili? Stejně tu pořád budeme trčet. Kdyby tu všichni jako poslušné dětičky zůstali s námi, abychom společně přivítali Sousední hvězdu, v čem by nám to pomohlo?“

„Jak můžeš být tak netečný, Crile? Tanayamou lomcuje hněv a já jsem na jeho straně. Je tak vzteklý, že by roztrhl galaxii vejpůl, jen abychom měli vlastní hyperposilování. Potřebuje ho, abychom mohli dohnat Rotor a vyhodit ho do vzduchoprázdna. Hyperposilování budeme ale potřebovat i tak — abychom ze Země dostali co nejvíc lidí, když se ukáže, že nás k tomu Sousední hvězda donutí. Takže to, co Tanayama dělá, je správné, i když to dělá z nesprávných pohnutek.“

„Představ si, že máme hyperposilování a potom zjistíme, že máme čas a prostředky na evakuaci jen jedné miliardy lidí. Která miliarda to bude? A co se stane, když ti, kteří o tom budou rozhodovat, začnou zachraňovat 'své lidi?“

Wyler zavrčel: „Na to raději ani nemyslet.“

„Správně,“ souhlasil Fisher. „Buďme rádi, že než to všechno vůbec začne, bude už dávno po nás.“

„Co se toho týče,“ Wyler najednou ztlumil hlas. „První kroky už byly možná učiněny. Mám podezření, že už máme hyperposilování. nebo ho budeme mít co nevidět.“

Fisherův výraz vyjadřoval hluboký cynismus. „K čemuž tě vede co? Sny? Intuice?“

„Ne. Znám holku, jejíž sestra zná někoho ze starochových lidí. Stačí?“

„Ovšem, že ne. Musel bys mi prozradit trochu víc než jen tohle.“

„To bohužel nemůžu. Hele, Crile, jsem přece tvůj přítel. Víš, že jsem ti pomohl získat zpátky tvé postavení v Úřadu.“

Crile přikývl. „Vím. A cením si toho. Čas od času jsem se ti to snažil odpovídajícím způsobem vrátit.“

„To je pravda a já si toho taky cením. Chci ti teď říct něco, co ber jako velmi důvěrnou informaci, která, myslím, může být pro tebe užitečná a důležitá. Jsi připravený ji vyslechnout a nechat si ji pro sebe?“

„Jako vždycky.“

„Tak tedy — asi víš, co jsme vlastně celou tu dobu dělali.“

„Jistě,“ řekl Fisher. Byla to zbytečná, řečnická otázka, která nevyžadovala odpověď.

Agenti Úřadu se už pět let (samotný Fisher tři roky) prohrabávali skládkami informačního smetí kolonií. Mrchožroutství.

Stejně jako Země, pracovaly všechny kolonie na vlastním hyperposilování. Už od té doby, co se přeslechlo, že ho Rotor vyvinul, a zcela určitě od té doby, kdy to potvrdil tím, že opustil sluneční soustavu.

Většina kolonií, možná všechny, podle všeho získala nějaké útržky informací o tom, co Rotor vyvinul. Kdyby dodržovali Dohodu o výměně vědeckých informací a poskládali všechny tyto útržky dohromady, znamenalo by to funkční hyperposilování pro všechny. To bylo však v tomto konkrétním případě jen zbožné přání. Kdoví, jaké užitečné vedlejší poznatky s sebou nová technologie přinese. Žádná kolonie se nechtěla vzdát naděje, že se to podaří právě jí a získá tak důležitý náskok, ať už v kterékoli oblasti, před ostatními. A tak si každá schovávala to, co měla — pokud vůbec něco měla — a žádná z nich neměla dost.

Samotná Země, se svým hojně rozvětveným Pozemským ministerstvem bezpečnosti čenichala, bez rozdílu po všech koloniích. Země lovila ryby, a Fisher — jak příhodné — byl jedním z jejích rybářů.

Wyler zvolna pokračoval: „Poskládali jsme všechno co máme dohromady a myslím, že to stačí na to, abychom sestrojili hyperposilovaný pohon. Taky si myslím, že se vydáme k Sousední hvězdě. Nechtěl bys být na palubě, až k tomu výletu dojde?“