„Máte dojem, že ono zničení, o kterém hovoříte, nastane zítra nebo za rok?“

„Ne, komisaři. Já vím, že to bude necelých pět tisíc let.“

„V tom případě víte, že váš otec už bude dávno po smrti, stejně jako vaše matka, já i vy. A po naší smrti bude ke zkáze Země, případně dalších planet sluneční soustavy zbývat stále skoro pět tisíc let — pokud k ní vůbec dojde, jako že nedojde.“

„O to právě jde, komisaři, až k ní dojde.“

„Matka vám musela povědět, že mnohem dříve, než k tomu dojde, budou si všichni obyvatelé sluneční soustavy vědomi toho, co je očekává — ať už si pod tím představujete cokoli — a budou se s tím umět vypořádat. Kromě toho, co se vám nelíbí na planetární destrukci? Ta čeká nakonec každý svět. I když nedojde k žádné kosmické kolizi, musí každá hvězda projít stadiem rudého obra a zahubit své planety. Tak jako jednou zemřou všichni lidé, zemřou i planety. Jediný rozdíl je v tom, že žijí trochu déle. Rozumíte tomu, co vám říkám, mladá dámo?“

„Ano, rozumím.“ řekla vážně Marlene. „Se svým počítačem si dobře rozumím.“

(O tom nepochybuji, pomyslel si Pitt, načež — příliš pozdě — se pokusil vyhladit jízlivý úsměv, který se mu vloudil na rty. Pravděpodobně s jeho pomocí rozšifrovala jeho pocity.)

Tónem, který nepřipouštěl námitek, řekl: „Tím naše debata končí. Řeči o zničení jsou nesmyslné, a i kdyby nebyly, tak vás se to netýká a už o tom nesmíte vícekrát hovořit, jinak se nejen vy, ale i vaše matka můžete dostat do značných potíží.“

„Naše debata ještě neskončila, komisaři.“

Pitt ucítil, že ztrácí trpělivost, přesto celkem klidně poznamenal:

„Drahá slečno Fisherová, když vám váš komisař říká, že je debata u konce, tak je u konce — bez ohledu na to, co si myslíte vy-“

Začal se zvedat, ale Marlene zůstávala dál sedět na svém místě. „Chci vám navrhnout něco, po čem neskonale toužíte.“

„A to?“

„Způsob, jak se zbavit mé matky.“

Pitt, dokonale zmatený, klesl zpátky do křesla. „Co tím myslíte?“

„Když mě vyslechnete, komisaři, tak vám to řeknu. Matka nemůže takto žít. Trápí se kvůli Zemi a sluneční soustavě — a myslím, že si i občas vzpomene na otce. Domnívá se, že Nemesis může být osudnou pro sluneční soustavu, a protože ji sama tak pojmenovala, cítí se za to zodpovědná. Je to citově založená osoba, komisaři.“

„Nepovídejte? Také jste si toho všimla?“

„A leze vám na nervy. Vždycky jednou za čas vám připomene něco, co jí leží na srdci a o čem vy nechcete slyšet a tak ji přestanete přijímat a byl byste nejraději. kdyby někam zmizela. Můžete se jí zbavit, komisaři.“

„Opravdu? Máme ještě jednu kolonii. Mám ji poslat na Nový Rotor?“

„Ne, komisaři. Pošlete ji na Erythro.“

„Erythro? Proč bych ji tam měl posílat? Jenom proto, že se jí chci zbavit?“

„Ano, komisaři. To by byl váš důvod. Můj důvod je však jiný. Chci, aby odešla na Erythro, protože na zdejší observatoři nemůže pořádně pracovat. Zdá se, že přístroje jsou v nepřetržitém provozu, navíc má matka pocit, že ji neustále někdo sleduje. Cítí na sobě důsledky vaší nelibosti. Kromě toho Rotor není vhodné místo pro přesná měření. Otáčí se příliš rychle a pro taková měření je příliš nestabilní.“

„Myslela jste na všechno, že? Tohle vám vysvětlila matka? Ne, nemusíte nic říkat. Neřekla to přímo, pouze nepřímo, že?“

„Ano, komisaři. Navíc je tu můj počítač.“

„Ten, se kterým si tak rozumíte?“

„Ano, komisaři.“

„Takže se domníváte, že na Erythro se jí bude pracovat lépe.“

„Ano, komisaři. Jako základna je stabilnější, bude na ní moci provést patřičná pozorování, která ji přesvědčí, že se sluneční soustavě nic nestane. A i kdyby zjistila opak, potrvá dlouho, než si tím bude moci být jistá a do té doby, přinejmenším, ji budete mít z krku.“

„Vidím, že ty ji chceš mít z krku také, že?“

„Ani v nejmenším, komisaři,“ odvětila Marlene bez zaváhání. „Já bych šla totiž s ní. Tím pádem byste se zbavil i mě, což by vás potěšilo ještě víc než to, že byste se zbavil jí.“

„Proč si myslíš, že bych se tě chtěl zbavit?“

Marlene na něj upřela temný, neuhýbavý pohled. „Chcete, komisaři, protože teď už víte, že mi interpretace vašich vnitřních pocitů nedělá žádné potíže.“

Pitta náhle přepadla zoufalá touha zbavit se toho malého netvora. „Musím si to rozmyslet,“ řekl a otočil hlavu. Věděl, že to muselo vypadat dětinsky, ale nechtěl, aby mu to příšerné mládě četlo z tváře, jako by to byla nějaká otevřená kniha.

Koneckonců měla pravdu. Teď už se opravdu chtěl zbavit jak matky, tak dcery. Co se matky týkalo, opravdu ho už několikrát napadla myšlenka poslat ji do exilu na Erythro. Ale jelikož bylo velmi nepravděpodobné, že by s tím souhlasila, vyvstal by kolem toho nechutný rozruch a na to on neměl žaludek. Teď mu však její dcera dodala důvod, kvůli kterému by se vskutku mohla podvolit odejít na Erythro. Tím se všechno měnilo.

Váhavě pronesl: „Jestli si to tvá matka opravdu přeje —“

„Opravdu si to přeje, komisaři. Nezmínila se mi o tom, možná o tom dokonce ještě ani neuvažovala, ale bude souhlasit. Vím to. Důvěřujte mi.“

„Zbývá mi něco jiného? A ty budeš souhlasit?“

„Velmi ráda, komisaři.“

„Tak to hned zařídím. Spokojena?“

„Ano, komisaři.“

„Můžeme teď považovat naši debatu za ukončenou?“

Marlene se zvedla a nemotorně kývla hlavou na pozdrav, který měl pravděpodobně vyjadřovat úctu. „Děkuji vám, komisaři.“

Otočila se a odešla. Trvalo ještě několik minut, než se Pitt odvážil povolit křečovitou grimasu, která mu bolestivě stáhla rysy.

Neodvážil se riskovat, aby z něčeho, co řekl, udělal nebo jak se zatvářil, vydedukovala, jaká byla jeho poslední myšlenka, týkající se Erythro, o níž věděl pouze on a ještě jedna osoba.

JEDENÁCT

ORBITA

19

Pittovo rozjímání skončilo, ale on se s tím nechtěl smířit. Zcela svévolně odvolal všechny odpolední návštěvy. Potřeboval přemýšlet.

Zvláště potřeboval přemýšlet o Marlene.

Její matka, Eugenie Insignová-Fisherová, pro něj představovala problém, který během posledních dvanácti let stále vzrůstal. Byla emotivní a nepředstavitelně si libovala v předbíhání událostí. Přesto byla jen člověk, dala se usměrňovat a řídit, zadržet pohodlnými zdmi logiky a přestože mezi nimi mohla být časem neklidná, dala se v nich udržet.

O Marlene se to nedalo říci. Pitt neměl nejmenší pochybnosti o tom, že je hotový netvor a mohl pouze děkovat náhodě, že byla tak hloupá a kvůli tak bezvýznamné záležitosti odhalila své schopnosti. Byla přece jen nezkušená a chyběla jí prozíravost, aby své schopnosti držela v tajnosti až do okamžiku, kdy by je mohla použít vskutku zdrcujícím způsobem.

Přesto bude s přibývajícími roky čím dál nebezpečnější, takže bylo zapotřebí zastavit ji hned teď. A to zařídí druhý netvor — Erythro.

Pitt se musel pochválit. Že byla Erythro stvůra, poznal hned od začátku. Měla svůj osobitý výraz — krvavý odraz světla své hvězdy — zlověstný a hrozivý.

Když dosáhli pásu asteroidů, sto milionů mil od orbity, po které Megas s Erythro obíhaly Nemesis, řekl Pitt s naprostou jistotou: „Toto je to místo.“

Neočekával žádné problémy. Z racionálního hlediska nebylo lepší řešení. Světlo a teplo, které Nemesis vyzařovala, bylo mezi asteroidy slabé. Ztráta přirozeného tepla a světla nic neznamenala, protože Rotor měl dokonale funkční mikrofúzi. Vlastně to byla výhoda. Rudé světlo, ztlumené prakticky na nulu, nemohlo navodit ponurou náladu, černé myšlenky a strach.

Navíc by jim základna v pásu asteroidů zaručila slabé důsledky přitažlivosti Nemesis a Megas; důsledkem toho by se snížila nákladnost manévrování. Asteroidy byly snadno přístupné pro těžbu a při tak slabém světle Nemesis musely jejich nepatrné rozměry znamenat přítomnost velkého množství těkavých látek.

Dokonalé!