Fašismus skutečně pracuje na sjednocení společnosti a směřuje k zabezpečení své stability při směně pokolení. Ale to sjednocení společnosti do systému, ve kterém mohou být konflikty mezi členy společnosti, která spadla do fašismu, a také konflikty mezi fašismem vcelku a některými lidmi, disponuje svébytností. Principy fašistického sjednocení davově-“elitární“ společnosti do celostného systému jsou namířeny na to, vyloučit formování a možnost činnosti vnitrosystémových faktorů, schopných ohrozit stabilitu fašismu: rozložit ho zevnitř během delší nebo kratší doby, nebo ho okamžitě (z historického pohledu) rozvalit. Jak vidíme, podmínky pro formování a činnost vnitrosystémových faktorů, schopných podkopat stabilitu fašismu, v indické společnosti nejsou, protože máme co do činění s fašismem ve finální podobě a rafinovaným, očištěným od všelijakých ideologických forem, s fašismem, jako kulturou a systémem, bránícím rozšíření Lidskosti ve společnosti.

Zde je důležité pochopit, že fašismus nevzniká v důsledku převratů, kdy skupina extremistů obsazuje státní moc silou nebo přichází k moci ve výsledku demokratických voleb, načež zavádí „fašistickou diktaturu“; do fašismu upadá tiše a nepozorovaně celá společnost, při určitých, možná záměrně vytvořených podmínkách. Je to bohužel tak, pane Holmesi, protože podstata fašismu není v nějaké ideologii, násilí, způsobech realizace vlády, ale v aktivní podpoře davem „malých lidí“ systému zneužívání moci „elitární“ oligarchií, která představuje nepravost jako údajně skutečnou spravedlivost, a na tom základě, deformujíc vnímání lidí, kultivuje nepravost ve společnosti, překáží lidem realizovat se jako Člověk.

Ale při takovém chápání podstaty fašismu nezávisle na způsobech a formách jeho projevů, ten fašismus, který je známý z historické zkušenosti nacistického Německa a který se stal kultovým obrazem jak pro „neofašisty“, tak i pro „antifašisty“ v různých zemích, vypadá jako karikaturní nedomrlý fašismus, uměle a cílevědomě pěstovaný jako dopředu neživotaschopný za tím účelem, přitáhnout k němu kvůli jeho hrůzám co nejvíc pozornosti a tím zároveň odklonit pozornost a síly společnosti od procesu zavádění poněkud životaschopnějšího globálního fašismu, slibujícímu zavést inferno bezvýchodnosti.

— Zajímavé, — podotkl Holmes, — podruhé na své cestě slyším to slovo. V latině znamená něco jako peklo, ale vy rusové do něj vkládáte nějaký v životě velmi aktuální a vůbec ne mystický smysl.

— Dostatečně kvalitní odpověď na vaši otázku dá román Ivana Jefremova „Hodina býka“. Nevím, jestli existuje překlad toho románu do angličtiny, ale měl byste vědět, že v Rusku se na jeho základě téměř třicet let formuje vnímání světa nejednoho pokolení. Pokud ne většiny mladých lidí, pak minimálně té nejvíce odpovědné a akceschopné části mládeže. V románě je řeč o poémě Danteho, který svou představivostí vytvořil temný obraz mnohostupňového inferna a objasnil do té doby jedině okultisty chápanou strašnou podstatu označení „inferno“ - jeho bezvýchodnost.

Protože pojem inferno lépe než co jiného objasňuje podstatu rafinovaného fašismu, na jehož kořeny jsme obrátili pozornost v našem rozhovoru, pak se pokusím krátce vyložit určité podmínky toho, co velmi přesně zformuloval Ivan Antonovič Jefremov, — geolog, paleontolog, biolog a historik v jedné osobě. Za prvé, měl za to, že slovutný přirozený výběr v přírodě je jasným projevem infernálnosti, při kterém se evoluce posunuje jen v jednom hlavním směru – největší svobody, nezávislosti od vnějšího prostředí. Přitom probíhá množení nedozrálého, hypertrofie jednotvárnosti, jako písek na poušti, narušení unikálnosti a neopakovatelné drahocennosti neustálým opakováním. Proto, procházeje triliony transformací od neznámých mořských tvarů do myslícího organismu, život zvířat se miliardy let geologické historie nacházel v infernu.

Za druhé, on spravedlivě předpokládal, že člověk, jako myslící bytost, upadl do dvojitého inferna – jak pro tělo, tak pro duši. Zpočátku se mu zdálo, že se zachraňuje od všech životních problémů útěkem do přírody. Tak vznikaly zkazky o prvotním ráji – biosférně-harmonickém, neznajícím techniku, civilizaci, o návratu do nejž dnes blouzní naši „zelení“. Inferno pro duši, to jsou prvobytné instinkty, zajetí, ve kterém jedinec drží sám sebe, mysleje, že si uchovává individuálnost, a ve skutečnosti se zastavuje ve svém rozvoji buď na živočišné úrovni, nebo na úrovni biorobota nebo démona, uzavíraje si tím cestu k Lidskosti. S rozvojem mocných státních aparátů moci  a útlaku, s posílením nacionalismu, s pevně zavřenýma očima, začali vytvářet inferno i ve společnosti. Každý nedokonalý sociální systém usiluje o samoizolaci, ohrazuje se s cílem záštity své struktury od kontaktu s jinými systémy. Přirozeně, že uchovat nedokonalé mohla jen „elita“ libovolné společnosti a za tím účelem ona především vytvářela segregaci pod libovolnými záminkami – nacionálními, religiozními, aby proměnila život svého národa v uzavřený infernální kruh, oddělila ho od ostatního světa. Proto infernálnost byla vždy dílem rukou „elitárních“ klanů. Ivan Antonovič varoval lidstvo, aby  nedopustilo světovou vládu oligarchie – hlavního zdroje fašismu. Pokud se to stane, pak nad naší planetou zaklapne hrobový kryt plné bezvýchodnosti infernální existence pod patou absolutní moci, ozbrojené vší mocí strašných zbraní a neméně zabijácké vědy. A nikdo a nikdy pak nebude moci pomoct, protože bude nemožné opustit ten uzavřený kruh infernálnosti, ve kterém se jen zvířata a jejich druhy – bioroboti a démoni – budou objevovat na svět v slepém instinktu rozmnožování a zachování druhu.

A v tom filosoficko-politickém románu, pane Holmesi, je místo, kde autor byť neupomíná Indii, ale mluví o kultuře, ve které lidé s jejich silnými city, pamětí a uměním chápat budoucnost si už uvědomili, že, jako všichni pozemští živočichové, jsou ke smrti odsouzeni od narození. A otázka pro ně stojí jen v čase naplnění a množství strádání, které připadne na jejich osud. A čím vyšší, čistší je jedinec, tím větší část strádání mu bude nadělena „štědrou“ přírodou a společenským bytím. A copak mezi 300 miliony „malých lidí“ Indie nejsou ti čistí a blahorodní, které „štědrá příroda“ a „společenské bytí“ už navždy obdarovala plnou mírou strádání, které oni sami, ani okolní společnost dokonce ani nevnímá? A kde je východ z toho reálného, a ne literárního inferna?

— Promiňte, Grišo, ale mě se zdá, že mícháte věci dohromady, když je řeč o „indické fašismu“, že ho přece jen vidíte tam, kde není.

— Není to tak, pane Holmesi. Jako ruský člověk miluji Indii celou duší. A za tři roky pobytu zde jsem nebyl jen v ašrámu Sai Baby. Vy jste žil dva dny v Bombaji. Zapnul jste televizor?

— Ano, Grišo, přepínal jsem programy více než 80 kanálů a všude zpívají, hrají na indické národní instrumenty, tančí národní tance. Co je na tom špatného, pokud se chrání národní kultura. V mnohých zemích Západu je občas těžké poznat, kde se nacházíte – všude je americký standard.

— Já také nejsem v extázi ze západní kultury, ale ona přece jen v nějaké míře odráží reálný život Západu. Ale podle indických filmů je nemožné poznat její skutečný život. Proto západní filmová kritika dokonce vymyslela obrat pro hodnocení indické tvorby: „Jsou dobré filmy, jsou špatné filmy, a pak jsou ještě indické filmy“. Nevyřčena zůstává neschopnost Západu pochopit skutečný účel indického filmu. A vždyť jen samotná bombajská filmová studia točí více než 800 filmů za rok – skutečný Bollywood, jak zde říkají.

— A v čem je podle vás, Grišo, skutečný účel indického filmu?

— Podle mého, filmy jsou zde v Indii základem relígie. Když jsme hovořili o absenci kategorie „pojem“ v dávné Atlantidě, nedotkli jsme se otázek relígie a vnímání světa. Je možné říct, že zdroje kultury indického filmu jsou v dávné Atlantidě a současný Hollywood je jen ubohá napodobenina indického filmu. Podívejte se na masové americké filmy – jen řada videoobrazů, jasných, dělajících dojem, ale ani jedna myšlenka, ani jeden pojem, ani jeden dialog, dotýkající se duše člověka. Zeptejte se libovolného diváka, který vyšel z kinosálu po shlédnutí amerického filmu, o čem mluvil hlavní hrdina? Podívá se na vás jako na nenormálního a řekne, že američtí hoši nemluví, ale konají. To samé probíhá v indickém filmu, ale tam jsou přesnější obrazy a více barev, tanců a hudby, to znamená, je to překrásně rozpracovaný jazyk obrazů. A není divu, že mnozí v Indii se dívají na yankees jako na bohaté opice. Indie v indickém filmu je svébytná reklama – krásná, až se z ní točí hlava, muzikální a přetékající puritánskou láskou. A nejsmutnější je to, že ten „filmový život“ se líbí mnohým, a nejen v Indii. A nyní srovnejte to, co jste viděl v reálném životě a ve filmu s tím, co psal o infernu Jefremov a tehdy pochopíte, proč se mi indický fašismus nezdá.