— Máme šanci, — zašeptal Prakaš Holmesovi.

Vstali, sebrali polštářky na sezení, kterými je včera prozíravě zásobil Prakaš, naházeli na společnou hromadu sandály a téměř během se vydali k chrámu. U vchodu prošli speciální kontrolou, jako na letišti. Žádné fotoaparáty ani kamery, nehledě už na nějaké další předměty, nebyly v chrámu povoleny. Ohromný prostor chrámu byl rozdělen na dvě poloviny – mužskou a ženskou. Podlaha byla vykládaná černým leštěným mramorem, strop byl ozdoben zlatem na zeleném podkladě. Stěny tu v podstatě nebyly; nahradily je  mohutné sloupy na vysokých soklech. V přední části chrámu bylo velkolepě ozdobené pódium s výbavou, připomínající oltář křesťanských církví, a nevelká speciální místnost, kde zjevně Sai Baba přijímal hosty.

První poutníci dosáhli cestičky lemované bílým mramorem a začali se usazovat kolem ní na přinesené polštářky. To byl jediný předmět, který bylo dovoleno přinést s sebou do chrámu a jak se brzy Holmes přesvědčil, předmět naprosto nutný. Do příchodu Sai Baby zůstávaly dvě hodiny a sedět tak dlouho na mramorové podlaze v pro Evropana neobvyklé pozici, bylo těžké. Vlny poutníků plynuly do chrámu a tiše zaujímaly svá místa. Za půl hodiny byly obě poloviny chrámu zaplněné.

Nebe na východě světlalo, zaštěbetali ptáci. Okolo chrámu začal nějaký pohyb, něco jako křížový pochod. Bylo slyšet rytmické zpívání s „Hare Krišna!“, potom pět tisíc hrdel družně několikrát vzdechlo „О-о-u-u-м!“ a někde zazvonily nevitelné zvony. Holmes zaregistroval naprostý řád a pořádek ve všem. Nevelká skupina savadalů ho zabezpečovala na všech etapách přípravy rituálu i během jeho provádění. Nyní přinesli ohromnou roli červeného koberce a začali ho odvíjet, přesně se orientujíc kraji bílých mramorových dlaždic, které ostře kontrastovaly s černým mramorem chrámu. Nastoupily minuty tíživého ticha a všeobecného napětí. Holmes už začal pociťovat, jak to napětí, zrozené očekáváním zázraku mnohatisícovým davem paralyzuje jeho vědomí. Vzpomněl si na Gríšovo varování a pokusil se setřást blížící se všeobecný stav euforie. S prvními paprsky slunce na ploše chrámu ostře zasvítily lustry, rázem osvětlujíc veškerou barevnost Indie. Tiše zahrála okouzlující východní hudba a doslova probudíc se z hlubokého snu, hlasitě se rozezpívali ptáci. Chrám neočekávaně jakoby vydal jediný povzdech a všichni sedící se družně otočili doprava, doslova se pokoušejíce povyrůst. A když napětí v chrámu dostihlo vrcholu, tam v dálce, na samém kraji alejové cesty, ubíhající za horizont, se v jasných paprscích vycházejícího slunce objevila malá, téměř průsvitná figurka v oranžovém hávu, nad kterým byla rozpoznatelná „čepice“ černých vlasů. Figurka se pomalu hýbala po červené cestě, dělaje levou rukou nějaká gesta směrem k sedícím poutníkům, a dav v bílém, vzdychaje ve vytržení, se natahoval, otáčel za gesty ruky, ze které, jak si potom Holmes všiml, něco létalo na hlavy poutníků.

— To je „vibhuti“, zvláštní hlína ve formě prášku, — zašeptal Prakaš, — má se za to, že disponuje léčivými vlastnostmi.

A ačkoliv Holmes sotva slyšel, co Prakaš říkal, savadal, stojící zády k cestičce a pozorně hledící do napnutých tváří poutníků, to zachytil a nasadil sveřepý výraz. Sai Baba se přibližoval k Holmesovi a ten pochopil, proč bylo tak důležité dostat se do předních řad před červenou cestičku: pří vší své božské velikosti mohl Sai Baba vidět oči prvních tří, maximálně pěti řad. Byl to pětasedmdesátiletý člověk s unaveným opáleným obličejem a velkýma smutnýma černýma očima. V rukou držel svazek listů, které mu po cestě vsouvali poutníci. Občas trochu zpomalil krok a zahleděl se do tváře, která ho zaujala, ale potom „slabým mávnutím ruky“ se doslova rozloučil a pomalu se pohyboval dále. Nyní se zastavil před Holmesem a na vteřinu – dvě se jejich oči setkaly.

— Kdo jste a co zde hledáte? — stroze se zeptal pohled, a tvář stejně jako dosud vyjadřovala uspokojení.

— Člověk, chtěl bych si promluvit, — nespouštěje pohled, bez výzvy, dobromyslně, ale bez zajíkání, také mlčky pohledem odpověděl Holmes.

Pohled Sai Baby neřekl nic a sklouzl někam dopředu a na stranu, načež se on sám tímtéž pomalým krokem začal pohybovat dále.

— To znamená neslyšel, nebo nechtěl hovořit, — rozhodl se pro sebe Holmes, nespouštěje pohled ze Sai Baby.

A ten najednou zpomalil krok, potom se zastavil a, pomalu se otáčeje, pohnul se zpět. Zastavil se před Holmesem, podíval se a krátce se zeptal.

— Are you English? (Jste Angličan?)

— Yes (Ano), — kývnul Holmes

— Hоw much

[38]

? (Kolik vás je?)

— Two (dva).

— Go (běžte), — máchnul rukou a vydal se dále, pokračujíc ve své cestě.

Holmes s Prakašem vstali, preskočili červenou cestičku (šlapat na ní zakázal energickým gestem savadal) a vydali se k pódiu, kde už seděly dvě ženy v očekávání audience. Holmes, než si sedl, nějakou dobu hledal očima Gríšu, ale ten už se tiše přemisťoval z privilegované skupiny na pódiu.

— I zde je tedy vlastní hierarchie, — poznamenal pro sebe Holmes.

Gríša přišel a sedl si vedle.

— Pane Holmesi, vám se vše povedlo, jako minulý rok Rusům. Tehdy je Svámí také nepozval ihned. Uvidíme, co bude dále.

Ceremonie spěla k závěru a Sai Baba pozval čekající za masivní dubové dveře, úslužně před ním otevřené savadaly. Místnost, do které vešli, byla nevelká. V rohu stálo těžké křeslo, potažené červeným sametem, připomínající trůn, zleva od něj byl průchod do druhé místnosti, zakrytý těžkým závěsem. Sai Baba vyndal bílý ubrousek z nevelkého sekretáře, otřel pot z tváře a sedl si do křesla. Ženy se rozmístily zprava, muži zleva od křesla na podlahu. Rozhovor nejprve začal se ženami. Bylo to obyčejná beseda o ženském údělu v životě západního obyvatele, jejích radostech a starostech. Každé přítomné Sai Baba věnoval několik minut, zeptal se na životní starosti a jako otec dal rady ohledně toho, co by se dělat nemělo, aby život probíhal v pokoji a radostně. Při tom je někdy i plísnil, jako pastýř za špatné chování. Vše to připomínalo katolickou zpověď, ale bez vnějších atributů, spojených s „církevním tajemstvím“ toho rituálu. Ke konci besedy se Sai Baba doslova stáhl do sebe. Holmes zapnul veškerou svou vnímavost, cítil, že se v místnosti děje něco neobyčejného. Slovy je to těžké vyjádřit, ale to „neobvyklé“ doslova sedělo vedle, ačkoliv ani uvidět, ani uslyšet „to“ nešlo. Neočekávaně Sai Baba udělal široké gesto pravou rukou a objevil se na ní zlatý řetízek s elegantním přívěskem. Nasadil ho na šíji ženy, která upadla do extáze, sedící vedle. Na tváři sousedky se objevilo to, co obvykle vyjadřují tváře žen, když uvidí nedostupný šperk na šíji své přítelkyně. Sai Baba uměl číst i složitější myšlenky. Zjevně neměl záměr vyvolat pocit závisti. Proto následovalo druhé gesto pravou rukou a na ní se objevil ještě jeden řetízek s drahocenným přívěskem, a úspěšně se přemístil na šíji ještě nedozrálé závistnice. Z rozhovoru Holmes pochopil, že jedna žena byla z Kanady a druhá z Austrálie, ale rozděleny ohromnou vzdáleností a svými strastmi si byly blízké. Upřímné slzy dojetí a radosti, mnoho poděkování od šťastných majitelek předmětů vnímání byly přijaty, a Sai Baba se nakonec obrátil k mužům.

— Jak ti říkají? — stroze se zeptal Gríši.

— Griša, — nedotčeně s úsměvem odpověděl mladík.

— Krišna? — ještě více stroze se zeptal Sai Baba, a jeho oči se při tom smály.

— Ne, jsem Rus a říkají mi Griša, — doslova pokračujíc v nějaké hře, odpověděl tlumočník.

— A proč jsi potom zde, pokud jsou zde Angličané, Krišno? Ty mě chceš tlumočit do ruštiny? Není třeba, Rusové i bez nich vše dobře chápou, — zakončil rozhovor s Grišou podivnou frází a teprve poté obrátil pozornost na Holmese a jeho průvodce.

— Co tě ke mně přivedlo?

— Chtěl bych pochopit „pikniky“, — rozhodl se pro přímou cestu Holmes.

— A-ha, pikniky, to je prosté, — jako o něčem dávno známém mluvil Sai Baba, — ty jsi viděl, jak se to dělá, — kývnul směrem na sedící vlevo ženy a pokračoval, najednou vážně. — Dokonce pokud bych chtěl, stejně ti nebudu schopen objasnit, jak se dělají „pikniky“. Vše je to třeba procítit samému. A čím se zabýváš ty? — a nečekaje na odpověď, objasnil všem přítomným. — On se pokouší pochopit, jak se dělají „pikniky“, ale sám je nikdy nedělal.