6. Další prostředky vlivu, hlavním způsobem silové, — zbraně v tradičním chápání toho slova, zabíjející a mrzačící lidi, poškozující a ničící materiálně-technické objekty civilizace, materiální kulturní památky a nositele jejich ducha.

Ačkoliv jednoznačné hranice mezi výše uvedenými prostředky vlivu nejsou, protože mnohé z nich disponují kvalitami, dovolujícími je vztáhnout k různým prioritám, jejich výše uvedená hierarchicky uspořádaná klasifikace dovoluje vydělit dominující faktory vlivu, které mohou být použity v roli prostředků řízení a,  konkrétně, v roli prostředků potlačení a zničení konceptuálně nepřijatelných jevů v životě společnosti.

Při použití té množiny uvnitř jednoho sociálního systému se jedná o zobecněné prostředky jeho řízení. A při jejich použití jedním sociálním systémem (sociální skupinou) ve vztahu k jiné, při nesouladu koncepcí řízení v nich, se jedná o zobecněné zbraně, tj. prostředky vedení války, v tom nejširším smyslu slova; nebo – prostředky podpory samořízení v jiném sociálním systému, při absenci konceptuální neslučitelnosti řízení v obou systémech.

Fundamentální cíl každé války je modifikace kultury protivníka ve vlastních zájmech nebo v zájmech pánů (manažerů, majitelů...) odpovídajícího sociálního systému, nebo – zničení nepřijatelné kultury nebo jejích nositelů s cílem získání jejich území a přírodních zdrojů a jejich následné využití. V osnově dosažení všech dalších ve válce deklarovaných cílů leží právě tento cíl. To se v plné míře vztahuje ke všem stranám konfliktu – jak k agresorům, tak k těm, kdo odráží agresi.

Plná funkce řízení se realizuje součtem strukturního a bezstrukturního způsobu řízení, a řízení na základě virtuálních struktur:

•  při strukturním způsobu řízení struktura, nesoucí algoritmiku řízení, je vytvořena před začátkem procesu řízení (takové jsou všechny armády a hasičské sbory);

•  při bezstrukturním řízení vznikají struktury během procesu řízení, když elementy řízené množiny (společnosti) schopné samořízení na základě u nich přítomného informačně-algoritmického zabezpečení chování, samyi reagují na tu či onu informaci a tvoří ze sebe struktury, nesoucí algoritmiku řízení (takové jsou všechny společenské iniciativy: národní opolčení, partizánská hnutí atd.);

•  při řízení na základě virtuálních struktur konají struktury, u nichž vzájemné vazby mezi elementy nejsou objeveny (jsou skryté) nebo vznikají a zanikají podle míry nutnosti pod vlivem toho či onoho hierarchicky vyššího ve vztahu k množině (společnosti) řízení (takové jsou všechny agenturní sítě, a také "náhodné" shody okolností, vznikající pod vlivem noosféry a Všemocnosti Boží).

V osnově úspěchu řízení leží dva faktory: 1) opora na objektivní zákonitosti bytí objektu řízení v okolním prostředí, 2) kvalifikace toho, kdo řídí nebo týmu, který řídí, umožňující transformovat nízké pravděpodobnosti samorealizace žádaných událostí v garantovaný výsledek řízení.

Pokud se díváme na společnost jako na objekt řízení, pak je život (jak v aspektu rozvoje, tak i v aspektu degradace až do zániku) podřízen objektivním zákonitostem, které je možné rozdělit na šest kategorií. V každé z nich zákonitosti vykazují ten či onen vliv na sebe navzájem, a také i na zákonitosti druhých kategorií, protože Svět je jediný a celostný:

1. Lidstvo je část biosféry, a existují objektivní zákonitosti, regulující: 1) vzájemné působení biosféry a Kosmu, 2) formování biocenóz a 3) vzájemné působení biologických druhů jeden na druhého v rámci biosféry.

2. Lidstvo je specifickým biologickým druhem a existují specifické biologické (fyziologické a psychologické) druhové zákonitosti, regulující jeho život.

3. Existují mravně-etické (noosférní, egregoriální a religiozní) zákonitosti, regulující vzájemné vztahy majitelů rozumu a vůle. A navzdory mínění mnohých, zákonitosti této kategorie vycházejí za hranice lidské společnosti, a etika, diktovaná z hierarchicky vyšších úrovní v organizaci systémů různého druhu, je závazná pro hierarchicky nižší úrovně a odstoupení od jejích norem je trestáno. V souladu s tím, odstoupení od spravedlivosti – mravnosti, vlastní Nejvyššímu, je hlavní mravně-světonázorová příčina biosférně-sociální ekologické krize.

4. Kultura, kterou geneticky předurčeně nese lidstvo, je variantní, a existují sociokulturní zákonitosti, jejichž následování garantuje stabilitu společnosti v následnosti pokolení, a jejichž narušení je schopno přivést k jejímu zmizení v průběhu života několika pokolení pod vlivem degradačních procesů.

5. Historicky zformovaná kultura všech společností současné globální civilizace je taková, že jsme nuceni se zaštiťovat před přírodním prostředím technosférou. Technosféra je vyráběna a rozvíjena během hospodářské a finanční činnosti, a existují finančně-ekonomické zákonitosti, určující jak rozvoj společensko-ekonomických formací (sociálně-ekonomických systémů), tak i jejich degradaci a krach.

6. To vše dohromady může vést ke konfliktům zájmů a konfliktům různých druhů činnosti, jejichž vyřešení je nutné řídit. A existují objektivní zákonitosti řízení, jediné pro všechny procesy řízení, od jízdy na trojkolce do komplexního projektu, uskutečňovaného několika státy na principech partnerství soukromých firem a státu.

Vše výše uvedené v kapitole 3.2. má bezprostřední vztah k vedení válek a jejich profylaxe v tom nejširším smyslu slova „válka“, ale historicky zformovaný vzdělávací systém je takový, že:

•  za prvé, nejen nedává představy o všem uvedeném v této kapitole, ale i cíleně deformuje vnímání většiny otázek, důležitých z hlediska řízení;

•  za druhé, limituje představy o válce výlučně k silové konfrontaci dvou států.

Proto vše, co se nevztahuje k silové konfrontaci dvou států navzájem, samostatně nebo jako členů koalic, většina lidí včetně většiny politiků a vojáků, nevnímá jako „skutečnou válku“. Ve skutečnosti je to ale válka skutečná a nese globální charakter, a je vedena v průběhu celé historie současné civilizace.

4. Globální válka: její zdroj, strany konfliktu a jejich cíle, aktuální stav a perspektivy

Chápání problematiky, uvedené v záhlaví, je mnohovariantní, protože je důsledkem té či oné odpovědi na otázku: Co je normální člověk a co je společnost normálních lidí? V závislosti na té nebo obsahově jiné, přímé nebo nepřímé odpovědi na tuto otázku, se vypracovává ta či ona obsahově odlišná filozofie války. Jaká konkrétně odpověď na tu otázku je životu adekvátní, je v historicky zformované kultuře obecně mimo posuzování, protože v drtivé většině případů se výchozí otázka o normě důstojnosti člověka a normální lidské společnosti nezadává v přímé formě, a odpověď na ni se dává v nezjevné podobě – mimochodem, zprostředkovaně. V panující tradici vnímání světa je ta odpověď lživá.

V našem chápání může být psychika jedince vztažena k jednomu z následujících typů:

•  vše v chování je podřízeno instinktům – živočišný typ stroje psychiky;

•  konflikt mezi požadavky norem kultury a instinkty je řešen v prospěch norem kultury, ale za hranice norem kultury jedinec vyjít nemůže ani tehdy, když v kultuře nejsou recepty řešení problémů, s kterými se setkává; nemůže proto, že se zříkává realizace tvůrčího potenciálu, nebo kultura a výchova tvůrčí potenciál nevyužily a potlačily – typ stroje psychiky biorobot-zombie

[7]

;

•  tvůrčí potenciál se realizuje podle principu „co chci, to si beru“ bez jakýchkoliv ohraničení mravně-etického charakteru, a pokud někdo nesouhlasí, nechť dokáže, že je silnější

[8]

— démonický typ stroje psychiky;