A problém standardizace a unifikace vojenské techniky, zabezpečení vzájemné doplnitelnosti zbraní na poli boje pravděpodobně zůstal neosmyslen a neřešen do dnešního dne: kolik je u nás různých ráží munice? Kolik je u nás různých typových rozměrů dalšího střeliva? Kolik je u nás druhů pásových a kolových platforem pro různé typy zbraní? Nadbytečnost typových rozměrů a neospravedlněné množství platform znamená vytvoření předpokladů k tomu, že někdo během válečných operací chybou nebo záměrně dostane z týlu nesprávný typ střeliva pro své zbraně; a obnovovat techniku poškozenou v bojích a zabývat se jejím servisem je organizačně mnohem jednodušší, pokud množství platforem-nositelů s jejich unikátními díly a agregáty je minimalizováno, dokonce i když to minimum typů je vypracováno ke škodě optimálnosti některých zbraňových systémů.

Proto otázka o charakteru a způsobech vedení války 21. století a jejich odlišnosti od válek minulosti je zvlášť aktuální.

2. Co se změnilo ve srovnání s dobou první a druhé světové války 20. století a lokálními konflikty epochy „studené války“?

1. Objevily se jaderné zbraně a přesné prostředky jejich dopravy na libovolné místo planety.

2. Letadlová loď přestala být masovou zbraní, nyní jsou to jednotlivé exempláře, v důsledku čehož je ztráta letadlové lodi během boje, pokud je protivník schopný je vyřadit, neobnovitelnou ztrátou během války, nemluvě už o zvyšování počtu letadlových lodí. Ačkoliv je letadlová loď stejně jako dříve jediným prostředkem dopravy letectva k území vzdáleného protivníka, bojová užitečnost letadlových lodí je garantována jen proti zaostalým (ve vědecko-technickém aspektu) státům. V ostatních případech je jejich reálná bojová hodnota otazníkem, vyžadujícím vnímavé studium a životu adekvátní odpověď, kterou je třeba získat před realizací jejich sériové výroby.

3. To se týká i atomových ponorek různého určení – není to masová zbraň, ale jednotlivé exempláře, jejichž ztráta během bojových operací není obnovitelná v průběhu války.

4. Letecká technika je stále relativně masovým prostředkem, ale přesto její výroba v měřítkách, jaké existovaly v polovině 20. století, je také nemožná.

5. S tanky (v aspektu masovosti výroby) je situace o něco lepší, než s leteckou technikou.

V důsledku toho drtivá většina států, včetně zemí NATO samostatně, ztratila schopnost rozvíjet a udržovat celé spektrum pozemních, vzdušných a mořkých zbraní, nemluvě už o udržování plnocenných armád a flotil a vytvoření a rozvoji vlastních vojensko-kosmických systémů.

6. Objevily se vysoce mobilní raketové systémy s raketami vysoké ničivé síly (několik set kilogramů v ekvivalentu TNT a více) a přesnosti zásahu, včetně těch zabalených v plné připravenosti k bojovému nasazení ve formě standardních kontejnerů.

7. Objevily se přenosné protitankové a protivzdušné raketové komplexy, jejichž použití nevyžaduje dlouhé školení personálu.

8. Objevili se na dálku řízení a automatičtí bojoví roboti ve formě dronů, tanků atd.

9. Objevily se všemožné nástroje nočního vidění a další elektronika bojového určení (spojení, označování cílů, navigace, pozicování, radioelektronický boj a podobně), vhodná k masovému nasazení. Velká část toho funguje za podpory systémů kosmické dislokace svých modulů, v důsledku čehož nemůže být neutralizována bez vyřazení odpovídajících kosmických objektů, což vyžaduje rozvoj vojensko-kosmických sil.

10. Objevily se globální infrastruktury různého druhu, které také mohou být využity ve vojenských cílech: i jako prostředek vlivu na protivníka, i jako „pole boje“.

11. Objevily se infrastruktury civilně-vojenského určení s elementy kosmické dislokace, jejichž neutralizace je možná jen státy, majícími vlastní vojensko-kosmické systémy.

12. Hlavní změna se neprojevuje v objevení se těch či oněch modelů vojenské techniky. Týká se celé technosféry a vojenské techniky jako její části. Pokud do poloviny 19. století drtivá většina sociálně významných, včetně vojenských, technologií zůstávala prakticky beze změny během doby života několika pokolení, pak počínaje polovinou 20. století, v průběhu doby aktivní služby jednoho pokolení se vyměnilo několik pokolení techniky a technologií. Ve vztahu k vojenské oblasti to znamená, že rychlost „morálního zastarávání“ funkčně rozličných agregátů a systémů v drtivé většině modelů vojenské techniky, se stala různou. V důsledku toho model techniky jako celek zastarává ihned, jakmile „morálně zestárne“ libovolný jeho agregát nebo systém, jehož morální zastaralost se kriticky projeví na ukazatelích bojové efektivnosti modelu jako celku. To znamená, že by měly dominovat dvě strategie projektování perspektivních modelů vojenské techniky:

•  První – vytvoření "jednorázové techniky", jejíž modely se jednoduše vyměňují v případě "morálního zastárání", rozbití, poškození nebo fyzického opotřebování. Přitom rychlost vypracování a dodávek takových modelů do vojsk musí být značně vyšší, než u protivníka.

•  Druhá – vytvoření techniky, do které se už ve stádiu specifikace takticko-technických požadavků vkládá požadavek: konstrukce musí zabezpečovat opakovanou a technologicky rychlou výměnu morálně zastaralých agregátů a systémů novými modernějšími funkčními analogy, a také musí být brán ohled na možnost zavedení agregátů a systémů, jejichž funkce v okamžiku projektování modelu dosud nejsou známé, ale mohou být využity v budoucnu. Následovně, systémy a agregáty by se také měly vyvíjet s ohledem na strategii modulově-agregátní modernizace zbraňových systémů.

Upřednostnění té či oné strategie vývoje by mělo vycházet z hodnocení aktuálních a perspektivních možností ekonomiky zabezpečit dodávky ozbrojeným silám modelů v souladu s jejich potřebami jak při výrobě „jednorázových“ modelů, tak i při výrobě potenciálně modernizovatelných modelů.

Realizace druhé strategie vyžaduje adekvátní řízení rozvoje systému standardizace, což je obor, jež se nevyučoval ani v Ruské říši, ani v SSSR, ani se nevyučuje v postsovětském Rusku: pro začátek je třeba hledat „génie standardizace“.

Kromě toho, bojová technika v době míru slouží dlouho, ale v době války v mnoha případech jen několik bojů. Z tohoto důvodu by se měly mnohé modely složité bojové techniky projektovat ve dvou modifikacích – pro výrobu v době míru a pro výrobu během války, za účelem snížení nákladů výroby a servisu té techniky, která je odsouzena na masové zničení během bojových operací v kratší době, než je plánovaná životnost.

13. Z druhé strany, společnosti s rozvinutou technosférou, závisící na infrastruktuře a technosféře v mnohem větší míře, než za Napoleona nebo v době 2. světové války 20. století, jsou zranitelnější ve vztahu k přesným zásahům různého druhu, tím spíše k přesným a dostatečně masovým zásahům.

14. Státy, v nichž je ekonomickým systémem kapitalismus v různých modifikacích a při různém institucionálně-politickém formalismu, ztrácejí ekonomickou a politickou suverenitu, předávajíce vládu nad sebou do rukou transnacionálním korporacím (TNK). Jsou to předpoklady k tomu, v budoucnu „nakrýt“ TNK mocí světové vlády – koordinačního výboru TNK, – ale už ne na základě liberálně-tržního ekonomického modelu, ale na základě koncepce „konvergence“: v ekonomice – „organizačně-ekonomický socialismus“ a v politice – mafiozně-diktátorská zpoza kulis řízená liberální „demokracie“.

Tj. od poloviny 20. století se objevilo mnoho toho, co dovoluje bez vyhlášení války a bez použití regulérní armády zbortit život libovolnému politickému režimu, neschopnému uzavřít své hranice pro dovoz na své území odpovídajících prostředků zásahu a průniku specialistů ohledně jejich použití, a kromě toho – neschopného překonat antipatriotickou výchovu, mobilizaci a vyzbrojení protivníkem svého vlastního obyvatelstva s cílem protistátní a ve vztahu ke společnosti destruktivní činnosti.