Vnitřní prediktor SSSR

Analytická poznámka

O válkách

A také o vykořenění buržoazního liberalismu v globálním měřítku. Ale aby to bylo pochopitelné, nejprve bude třeba napsat mnoho jiného, zdánlivě nemající vztah k tématu liberalismu.

1.  Existuje postřeh: generálové se vždy připravují na minulé války

[1]

Podstata spočívá v tom, že po zakončení války se nová bojová technika projektuje pro taktiku a strategii, které zvítězily v minulé válce; v souladu s normami té taktiky a strategie se vede i bojová příprava. A mezitím vědecko-technický pokrok pokračuje a odkrývá nové možnosti vedení bojových operací. Ale ty možnosti se nerealizují do začátku nové války, ani v rozvoji velké části techniky, ani v rozvoji taktiky a strategie. A teprve v průběhu nové války, pod tlakem okolností, vytvořených nemnohými fakty proniknutí úspěchů vědecko-technického pokroku do válečného díla, strany konfliktu vytvoří a začínají masově aplikovat nové modely zbraní, obsahující výsledky vědecko-technického pokroku minulých mírových let, a vypracovávají taktiku a strategii jejich použití. Setrvačnost myšlení kategoriemi minulých válek, vlastní vyššímu velení a státním činitelům, může trvat desítky let.

Bitevní loď «Andrej Prvozvanný» (stavba začala v roce 1905): kompletní podřízení tvaru trupu lodi taranové taktice. Stal se prototypem prvních variant tvarového řešení trupu dreadnoughtů typu «Sevastopol».

Nejkřiklavějším příkladem je vliv dnes zapomenuté bitvy u Visu

[2]

(flotila Rakouské říše proti flotile Itálie, 1866) na tvar bojových lodí všech zemí světa následujících 50 let. V ní rakouská flotila použila taktiku bočních taranových úderů a vyhrála bitvu. Několik italských lodí bylo poškozeno a jedna se potopila; další italská loď byla zničena v důsledku požáru a jím způsobeného výbuchu munice; Rakušané neztratili ani jednu loď. V důsledku osmyslení průběhu srážky se kloun (bodák na přídi pod hladinou ponoru) stal závazným atributem válečné lodi. Dokonce téměř o půl století později, už po japonsko-ruské válce, měli v Rusku první projekty dreadnougthů typu „Sevastopol“ (1907) trup opatřen špicí pro taranování. Ačkoliv během japonsko-ruské války se uskutečnilo několik pokusů taranovat soupeře a ani jeden z nich neskončil úspěšně. Přesto byla setrvačnost myšlení natolik silná, že ve finálních projektech dreadnoughtů typu „Sevastopol“ a „Izmail“ byly symbolické nevelké taranové špice zachovány (mimochodem podobně, jako na většině válečných lodí 1. světové války). Kromě toho měly všechny koráby té doby ve výzbroji torpéda, které při vzdálenosti dělostřeleckého boje té doby byly nejen k ničemu, ale i škodlivé, protože jejich rozmístění pod čarou ponoru narušovalo návaznost konstrukce protiminové ochrany.

Kromě toho schéma pancíře všech ruských dreadnoughtů byl rozpracován na osnově hodnocení výsledků bitvy u Zusimy. V ní Japonci ostřelovali ruské lodě převážně rychlopalnými děly středního kalibru (152 mm), vysoce výbušnou municí. A pancíř nových ruských lodí byl optimalizován pro ostřelování právě výbušnými granáty. To bylo strategickou chybou, protože v případě války je čekalo setkání s intenzivním ostřelováním průbojnou municí ráže 280 – 381 mm (během 1. světové války 20. století). Ve výsledku byly dreadnoughty fakticky nevhodné k vedení bojových operací na moři z důvodu neschopnosti jejich pancíře vydržet úder srovnatelný se silou palby potenciálních protivníků a relativní slabosti svého hlavního kalibru (305 mm bylo bezperspektivní už v okamžiku začátku projektování, s takovým kalibrem se nedalo souhlasit ani v podmínkách ekonomické slabosti Ruska po japonsko-ruské válce a revoluci 1905-1907).

Situace se zhoršovala ještě i tím, že dálkoměry hlavního kalibru byly instalovány obecně bez jakékoliv pancéřované ochrany, což prakticky garantovalo opakování osudu „Varjaga“ během bitvy u Čemulpo, kdy všechny jeho dálkoměry, také bez ochrany pancířem, byly zničeny na začátku boje, v důsledku čehož k radosti Japonců „Varjag“ určoval vzdálenost „od oka“ a jak informují japonské zdroje, netrefil ani jednou.

Vedle toho umístění kanónů hlavního kalibru na ruských lodích nedovolilo v budoucnosti umístit na ně protiletecké kanóny v dostatečném množství, ačkoliv k začátku jejich projektování se už letectvo objevilo a dalo se uhádnout, že se bude rozvíjet a stane se nebezpečím nejen pro objekty na souši, ale i pro lodě na otevřeném moři, — Mořská technická komise odmítla projekty s lineárním uspořádáním stvolů hlavního kalibru na obvodu lodi, které by dovolily v budoucnosti umístit protiletecké ráže ve střední části lodi bez rizika zničení šokovými vlnami od výstřelů z vlastního hlavního kalibru. A ačkoliv v SSSR byly dvě lodi typu „Sevastopol“ ve službě až do poloviny 50. let, jejich konstrukční analogy (lodě typu „Dante Alighieri“) byly v Itálii staženy ze služby na konci 20. let ve věku okolo 15 let (což pro tyto lodě v této epoše není stáří) v mnohém proto, že na ně nebylo možné umístit protiletecké kanóny v potřebném množství. Britské dreadnoughty posledních sérií s lineárním umístěním hlavní hlavního kalibru prošly  několika modernizacemi, získaly v nových podmínkách nutnou protileteckou obranu a účastnily se ve významné míře druhé světové války 20. století.

Tj. historie vytvoření dreadnoughtů typu „Sevastopol“ v Ruské říši je jeden z příkladů na téma, že nejen srážka, ale i válka celkově může být prohrána ještě ve stádiu vypracovávání takticko-technických požadavků na modely bojové techniky. Jiná věc je, že reálná Historie probíhala tak, že nemuseli zaniknout v další „bitvě u Zusimy“, k vítězství ve které je tvůrci takticko-technických požadavků nepřipravili, orientujíce se na zkušenosti minulých válek.

Další příklad takového druhu neschopnosti pochopit charakter budoucí války, dali sovětští tankisté na sklonku 2. světové války: kategoricky odmítali tezi navrženou V. Grabinem a podporovanou Stalinem, že „tank je podvozek pro dělo“. V důsledku toho se Grabinem rozpracovaná tanková děla 107 mm s dlouhou hlavní nestala standardní výzbrojí dokonce těžkých tanků KV (zpočátku vyzbrojených 76 mm ráží) k začátku války, ačkoli první série těchto děl byla vyrobena, a zbývalo je jen umístit na tanky – zpočátku na testovací sérii. Proto se prvním domácím tankem s dlouhohlavňovým dělem velkého kalibru stal IS-2, jehož dodávky začaly až po Kurské bitvě, v prosinci 1943. Je zřejmé, že za to (a nejen za to) Sovětský svaz v té válce zaplatil krvavou daň.

Pokud se z těchto pozic díváme na přípravu wehrmachtu k válce, pak jeho úspěchy na Západě v roce 1940 a létě 1941 na Východě byly v mnohém výsledkem toho, že charakter budoucí války byl Němci uhadnut přesněji, než jejich protivníky, a podle této prognózy se cílevědomě vytvářely modely vojenské techniky. Konkrétně, jak píše letecký konstruktér A.S.Jakovlev, který navštívil jako člen sovětské vojenské delegace v roce 1940 Německo, sovětští specialisté neocenili správně nebezpečí střemhlavého bombardéru Ju-87 a obrněného letounu rozvědky „Rama“; ale to se týká i některých dalších modelů vojenské techniky wehrmachtu, a hlavním způsobem – celé množiny prostředků spojení, nutných pro efektivní vedení boje.

Kromě toho, a na to málokdo obrací pozornost, třetí říše vstoupila do války, majíc komplex výzbroje, ve kterém se rozličné modely vojenské techniky navzájem doplňovaly na poli boje (toto tvrzení se netýká mořské flotily). V SSSR, jak dosvědčuje ve svých pamětech A.I.Pokryškin, „ventil od nádrže se stlačeným vzduchem od “Jaka“ se nehodil k „Migu“. Proto zapustit stlačený vzduch nelze a těžko se startuje motor.“ A to je jen jeden fakt z mnoha, ve kterém se projevila rozrůzněnost modelů a jejich vzájemná nekompatibilita na poli boje. V SSSR  armáda jako komplex vzájemně se doplňujících prostředků vlivu na protivníka vznikla až pod tlakem okolností v průběhu samotné války.