Jako by šlo jen o upíry. A co netopýři? Třeba ti, co přisluhují Čarodějovi… Pěkní netopýři, spíš okřídlení běsi! A kdo asi po nocích dusá vesnicemi a krade děti? Údajně ani nemusí vejít do domu, děti k němu ve spánku přijdou samy až před dům… Dejme tomu, že tohle jsou jen bajky, ale ledacos jsem viděl na vlastní oči. Jako dneska si vzpomínám, jak nás vévoda zavedl podívat se na nejbližší vchod do Pevnosti. Přijdeme tam, krásná tichá zelená loučka, uprostřed kopeček a v něm jeskyně. Koukáme — bože na nebesích! — celý palouk před jeskyní je zavalený zdechlými upíry, dobrých dvacet jich tam bylo, míň určitě ne, a přitom nebyli potlučení nebo nějak zranění, v trávě ani kapka krve. A nejpodivnější na tom všem je, že když si je prohlédl Maxim, prohlásil, že nejsou mrtví, že je to jen taková křeč, jako by je někdo hypnotizoval… Ale kdo? Hnusná místa, to je marné. Tady se člověk může někam odvážit jen ve dne, a to aby se pořád bál. Nebýt Maxima, vzal bych nohy na ramena a nikdo by mě nedokázal zastavit. Otázka je, kam bych utíkal. Kolem samé lesy, v nich všelijaká havěť, tank jsme utopili v bažině… Takže zpátky k našim…? To by se zdálo nejpřirozenější — vrátit se k našim. Jenže jacípak to jsou teď pro mě naši? Když se to domyslí, jsou to zrůdy, loutky, to má Maxim pravdu. Jacípak lidé, když se dají ovládat jako stroje? Nene, to není nic pro mě… Fuj…

Došli na náměstí, přesněji řečeno na rovné prostranství, uprostřed kterého se přízračně tyčil jakýsi černý, zpola roztavený pomník, a zabočili k zázrakem uchovanému domu, kde se obvykle scházeli představitelé občin, aby si sdělili, co se po světě vykládá, poradili se stran setí či lovu nebo si jen tak poseděli, poklímali a poslechli si vyprávění prince-vévody o starých časech.

Po velké čisté místnosti už se rozsazovali lidé. Nejlepší by bylo na nikoho se tu nedívat. Ani na prince-vévodu není právě nejpěknější pohled — a to není žádný mutant, ale normální člověk, jenže neuvěřitelně zohavený: celý obličej má samý šrám a popáleninu. Vstoupili dovnitř, pozdravili a posadili se do kruhu přímo na podlahu. Bošku, který se uchýlil ke sporáku, sundal z plotny konvici a nalil jim po šálku silného, chutného, ale neslazeného čaje. Gaj s díky přijal svůj šálek — podivuhodně krásný šálek jistě závratné ceny, z královského porcelánu —, postavil si ho před sebe, pak opřel samopal pažbou o podlahu a sevřel ho koleny, přitiskl tvář k vroubkované hlavni a zavřel oči, aby se alespoň na chvíli zbavil té skličující podívané.

Poradu zahájil princ-vévoda. Nebyl to žádný princ ani vévoda, nýbrž šéfchirurg Pevnosti. Když Pevnost začali dobývat atomovými bombami, posádka povstala, vyvěsila bílou vlajku (kterou útočící strana okamžitě sestřelila jaderným granátem), skutečného prince rozvášnění vojáci rozsápali na kousky, pak vyvraždili všechny důstojníky, a když se konečně vzpamatovali, pochopili, že nemá kdo velet a že bez velení to nejde: válka pokračuje, nepřítel útočí, vlastní jednotky útočí taky a nikdo z vojáků a poddůstojníků ani pořádně nezná plán Pevnosti. Pevnost se tak proměnila v obří past, v níž k dovršení všeho explodoval arzenál bakteriologických zbraní a vypukl mor. Zkrátka a dobře půlka posádky se rozprchla, kam se dalo, tři čtvrtiny zbylého osazenstva pomřely na mor a prořídlé řady obránců Pevnosti si vzal na povel šéfchirurg — během vzpoury ho vojáci nechali na pokoji, přece jen to byl lékař. Poznenáhlu se nějak zavedlo, že se mu říkalo tu princ, tu vévoda — nejdřív jen tak žertem, ale pak si na to všichni zvykli a Maxim mu pro jistotu důsledně říkal princ-vévoda.

»Přátelé!« zahájil princ-vévoda. »Musíme posoudit návrhy našeho přítele Maka. Jsou to nesmírně závažné návrhy. Nakolik jsou závažné, můžeme usuzovat i z toho, že nás svou návštěvou poctil i sám Čaroděj a není vyloučeno, že k nám promluví…«

Gaj zvedl hlavu. Skutečně, v koutě seděl opřený zády o zeď Čaroděj — osobně. Už z pohledu na něj šla hrůza, ale nedívat se na toho muže jste prostě nedokázali. Pozoruhodná osobnost. Dokonce i Maxim k němu vzhlíží s málem posvátnou úctou a pokorou a říká: »Čaroděj, Gaji, to je opravdu někdo.« Čaroděj byl malé, pevné postavy, vždy úzkostlivě čistý, nohy i ruce měl krátké, ale silné a vlastně ani nevypadal tak strašně zrůdný: to v jeho případě nebyl ten správný výraz. Obrovská lebka byla porostlá hustými tvrdými vlasy, připomínajícími stříbřitý mech, malá ústa se zvláštně složenými rty, které sváděly k dojmu, že je neustále připraven zahvízdat skrz zuby, obličej se zdál dosti vyzáblý, ale pod očima visely unavené váčky a samotné oči s vertikálními, jako hadími zřítelnicemi byly dlouhé a úzké. Mluvil málo, mezi lidi chodil zřídka, žil osamoceně ve sklepení na vzdáleném konci města, ale díky svým neobyčejným schopnostem měl mimořádnou autoritu. Když v občině vznikal nějaký problém, šlo se k Čarodějovi pro radu. Obyčejně nic neodpověděl, což znamenalo, že je to záležitost malicherná, a ať bude řešení jakékoli, všechno se zase dá do pořádku. Šlo-li však o věci životně důležité, například o počasí či o to, kdy co sít, vždycky poskytl potřebné vysvětlení a nikdy se nemýlil. Chodili k němu jen starci, a co se tam dělo, si nechávali pro sebe, ale obecně panoval názor, že Čaroděj ani při poskytování těchto cenných rad vůbec nepohne ústy. Jen se podívá — a každému je hned jasné, co je třeba dělat. Mimoto vládl i zdejší zvířecí říši. Nikdy od společenství nežádal ani jídlo ani oděv: všechno mu dodávaly němé tváře — zvířata, hmyz i žáby. Jeho hlavními sluhy byli obrovští netopýři, s nimiž se údajně uměl domluvit, oni mu rozuměli a poslouchali ho. Dále se říkalo, že se vyzná i v tajemnu. Jenže porozumět tomu jeho tajemnu se nedalo. Podle Gajova názoru to byla jen řada náhodně volených slov: černý prázdný svět před zrodem Světového Světla, mrtvý ledový svět po vyhasnutí Světového Světla, nekonečná poušť se spoustami Světových Světel… Nikdo nedokázal vysvětlit, co to má znamenat, a Mak jen pokyvoval hlavou a nadšeně si mumlal: »Tomu říkám intelekt!«

Čaroděj seděl, na nikoho ani nepohlédl a na rameni mu přešlapoval přisleplý noční pták. Čaroděj čas od času vytahoval z kapsy nějaké drobty a strkal je do šeredného zobanu; v takovém okamžiku pták na okamžik znehybněl, pak zaklonil hlavu a jakoby s obrovskými potížemi polykal sousto do nataženého krku.

»Jsou to nesmírně důležité návrhy,« pokračoval princ-vévoda, »proto vás prosím, abyste poslouchali pozorně, a ty, Bošku, vař čaj silnější, protože, jak se tak koukám, leckdo už podřimuje. Jenže teď nemůžete podřimovat, vzchopte se, možná že se rozhoduje o vašem osudu.«

Shromáždění souhlasně zamručelo. Muže se šedým zákalem, který už se vytratil do kouta ke zdi, že si tam schrupne, přivlekli zpátky a posadili do první řady.

»Já jsem přece nic neproved…,« bránil se provinile muž se zákalem. »Já jsem si myslel, že si jen tak trošičku tento. Já jenom, že by se mělo mluvit stručně, protože než se dostaneme na konec, člověk už neví, co bylo na začátku…«

»Dobře,« souhlasil princ-vévoda. »Když stručně, tak stručně. Vojáci nás vytlačují na jih. Slitování nemají a vyjednávat s námi nehodlají. Z rodin, které se pokusily proniknout na sever, se nikdo nevrátil. Lze předpokládat, že tam všichni našli smrt. To znamená, že za takových deset patnáct let nás definitivně zaženou do pouště a tam bez jídla a vody všichni zahyneme. Říká se, že na poušti taky žijí lidé. Já tomu nevěřím, ale mnozí vážení starostové věří a tvrdí, že obyvatelé pouští jsou stejně krutí a krvelační jako vojáci. Kdežto my jsme lidé mírumilovní, bojovat neumíme. Mnozí z nás umírají a my se úplného konce téhle hrůzy taky nedožijeme, jenže řídíme národ a naší povinností je myslet nejen na sebe, ale i na naše děti. Bošku, nalej prosím čaj váženému Pekařovi. Mám pocit, že vážený Pekař usnul.«

Pekaře vzbudili, strčili mu do skvrnité ruky horký šálek, on se spálil, bolestně zasyčel a princ-vévoda pokračoval:

»Náš přítel navrhuje řešení. Vojáky nenávidí a říká, že čekat od nich slitování nemůžeme, že jsou všichni omámeni tyrany a hoří touhou nás zničit. Mak nás nejdřív chtěl vyzbrojit a vést do boje, ale přesvědčil se, že jsme slabí a bojovat nemůžeme. A tak se rozhodl, že se vypraví k obyvatelům pouště, protože on na ně taky věří, domluví se tam a vyrazí proti vojákům s nimi. A co se žádá po nás? Abychom tomuhle nápadu požehnali, pustili pouštní lid přes naše území a zásobovali vojsko během války potravinami. Dále nám náš přítel Mak navrhuje, abychom mu dovolili shromáždit všechny naše průzkumníky, kteří sami budou chtít; Mak by je vycvičil, převedl přes Modrého Hada a vyvolal za řekou povstání. Takhle to tedy ve stručnosti vypadá… Musíme rozhodnout, co dál, a já vás prosím o vaše názory.«