Zkřížené skřípající dveře se otevřely, dovnitř se vsunula malá ustaraná dětská tlamička, v podstatě docela sympatická, nebýt ovšem holé lebky a zanícených víček bez řas — Tanga, děvčátko ze sousedství.

»Strýček Mak vám vzkazuje, abyste šli na náměstí! Všici už jsou tam, čeká se jen na vás!«

Gaj ponuře zašilhal po dívence, po tom chatrném tílku v hadřících z hrubé pytloviny, všiml si nenormálně tenkých ručiček jako slámky, pokrytých hnědými skvrnami, křivých nožek s opuchlými koleny, udělalo se mu zle a sám před sebou se zastyděl za svou štítivost — je to dítě, ale kdo za to může? Uhnul očima a řekl:

»Nejdu. Vyřiď jim, že je mi špatně. Že jsem nemocný.«

Dveře vrzly, a když znovu zvedl oči, holčička už byla pryč. Otráveně mrštil samopalem na lůžko, došel k oknu a vyklonil se ven. Děvčátko závratnou rychlostí metelilo prašnou soutěskou mezi zbytky zdí, po chvíli se na ni v někdejší ulici pokusil pajdavě zavěsit nějaký capart, jenže hned klopýtl, praštil sebou, zvedl hlavu, na okamžik strnul a pak se rozeřval hlubokým příšerným basem.

Z trosek vyskočila matka. Gaj chvatně ucukl zpátky do místnosti, energicky zakroutil hlavou a vrátil se ke stolu. Ne, na tohle si nezvyknu, asi jsem špatný člověk… Dostat tak do rukou toho, kdo za takovou hrůzu může, to bych cíl určitě neminul… Ale stejně — proč si nemůžu zvyknout? Proboha, za ten měsíc už jsem toho viděl tolik, že by to stačilo na dobrou stovku fantasmagorických snů…

Mutanti žili v nevelkých komunitách. Někteří kočovali, lovili zvěř a hledali pohostinnější místa, pátrali po takových cestách na sever, které by se vyhýbaly legionářům a strašným oblastem, kde přicházeli o rozum a obvykle na místě umírali na záchvaty nesnesitelných bolestí hlavy; jiní žili usedle ve vískách a na farmách, které jakž takž přečkaly boje a výbuchy tří jaderných pum, z nichž jedna vybuchla přímo nad tímto městem a dvě kousek za ním — tam jsou dnes kilometrové lysiny ztuhlé strusky, lesklé jako zrcadlo. Usedlí sili drobnou zplanělou pšenici, obdělávali svoje podivné zahrady, na nichž rostla rajčata jako bobulky a bobule jako rajčata, pěstovali obludný dobytek, na který bylo hrůza se dívat, natož ho jíst. Byl to ubohý národ — mutanti, jižní degeneráti, o kterých si lidé ze severu (ještě docela nedávno včetně Gaje) vykládali všelijaké nesmysly: tiší, chorobně zvláštní, zohavené karikatury normálních lidí. Normální tu byli jen starci, ale těch zbylo velice málo a osud je odsoudil k těžkým neduhům a brzké smrti. Jejich děti a vnuci v tomto světě taky dlouho nevydrželi. Batolat se rodilo hodně, ale téměř všechna umírala hned při porodu nebo krátce po něm. Děti, které přežily, byly slaboučké, neustále je soužily neznámé nemoci, šeredné byly, až bůh bránil, ale všechny se zdály poslušné, hodné a chytré. Jinak se ovšem ukázalo, že mutanti jsou opravdu dobří lidé — hodní, obětaví a mírumilovní… Jedině koukat se na ně nedalo. Dokonce i Maxima ten nezvyk zpočátku deptal, jenže ten se z toho sebral raz dva, pro něj to nic není, on je pánem své nátury…

Gaj zasunul do samopalu zásobník, podepřel si tvář dlaní a zamyslel se. Ano, Maxim…

Maxim si zkrátka vzal do hlavy beznadějnou věc. Usmyslel si, že dá mutanty dohromady, vyzbrojí je a vytlačí Legii zatím alespoň za Modrého Hada. K smíchu — namouduši! Sotva chodí, někteří umírají v chůzi — stačí, aby takový mutant zvedl pytel se zrním a je po něm, a on s nimi chce zaútočit na Legii. Jsou neškolení, slaboučcí, nemají šanci… A i kdyby shromáždil ty jejich průzkumníky. Na celou armádu bez Maxima by stačil pan rytmistr sám, a kdyby vytáhla do boje s Maximem, tak by si pan rytmistr vzal na pomoc rotu. To snad Maxim chápe taky. Jenže přesto už celý měsíc běhá po lesích od občiny k občině, od vísky k vísce, přemlouvá starce a vážené lidi, prostě ty, na koho občiny dají. A mě s sebou taky všude tahal — ten člověk nezná únavy. Ale dědci jít nechtějí a průzkumníky nepouštějí… A teď abych šel na tu poradu… Nejdu.

Svět zesvětlal. Už nebylo tak trýznivé rozhlížet se kolem sebe, krev v žilách se rozproudila rychleji, mlhavě se zaševelily jakési naděje, že dnešní porada skončí fiaskem. Maxim přijde a řekne: A dost, už tady nemáme co pohledávat, a vyrazí dál na jih, do pouště, kde prý také žijí mutanti, ale ne tak nestvůrní, podobnější lidem a taky zdravější. Prý mají něco na způsob státu a snad i armádu. Třeba se to podaří upéct s nimi. I když tam prý je všechno radioaktivní, tam prý sázeli bombu za bombou, schválně, aby terén byl co nejzamořenější… Prý na to dokonce měli nějaké zvláštní pumy.

Při pomyšlení na radioaktivitu Gaj sáhl do svého tlumoku, vytáhl krabičku se žlutými tabletami, hodil si dvě do úst a hořkost mu zkroutila obličej. Je to hnus, ale jinak to tady nejde, tady je taky všechno ozářené. Na poušti je asi bude muset cucat po celých hrstech… Ještě že je tu princ-vévoda, bez jeho pilulek už bych dávno ležel pod drnem. Princ-vévoda je kabrňák, neztrácí hlavu a nezoufá si ani v tomhle pekle, léčí, pomáhá, obchází svoje pacienty a díky jeho péči tu vyrostla celá farmaceutická továrna.

Dveře se rozlétly, do místnosti vstoupil rozkacený Mak, celý nahý, jen v trenýrkách, šlachovitý a hbitý a bylo na něm znát, že se tentokrát zlobí moc. Když ho Gaj spatřil, nasupil se a zahleděl se do okna.

»Nevymýšlej si a poběž,« řekl mu Mak.

»Nechci,« postavil si hlavu Gaj. »Čert je vem, obrací se mi z nich žaludek. Už to nevydržím.«

»Hloupost!« namítl Mak. »Jsou to ohromní lidé a moc si tě váží. Nechovej se jako kluk.«

»Ti si mě tak váží,« zapochyboval Gaj.

»A jak si tě váží! Onehdy princ-vévoda prosil, abys tu zůstal. Ze prý brzy umře a bude tu zapotřebí skutečného člověka, který by ho nahradil.«

»Jo, a zrovna já ho asi mám nahradit,« zavrčel Gaj rozpačitě, ale zároveň si uvědomil, jak mu v nitru nezávisle na jeho vůli všechno jihne.

»Taky Bošku mi nedá chvíli pokoj, protože jít přímo za tebou se stydí. Ten taky — ať tu Gaj zůstane, učit bude, chránit bude, dobré děti vychovávat bude… Však to znáš, jak Bošku mluví.«

Gaj zrudl spokojeností, odkašlal si a s pohledem dosud upřeným do okna zachmuřeně prohlásil:

»No tak dobře… Mám si vzít samopal?«

»Jen si ho vezmi,« přikývl Maxim. »Stát se může ledacos…«

Gaj zastrčil samopal do podpaždí. Vyšli z domku — Gaj první, Maxim hned za ním —, seběhli po ztrouchnivělých schůdcích, opatrně překročili klubko dětí, které si hrály v prachu před jejich dveřmi, a vykročili ulicí k náměstí. Ulice, náměstí… Zbyly jen pojmy. Kolik lidí tady muselo v jediném okamžiku zahynout. A to tu prý dřív stávalo krásné výstavné město. Zničili zemi, neřádi. Nestačilo jim, že vyvraždili a zmrzačili spousty lidí — ještě do celého kraje vypustili nějaké neřádstvo, jaké tu nikdo nepamatoval. A nejen tady.

Princ-vévoda vyprávěl, že před válkou v lesích žila zvířata podobná psům — už si ani nevzpomene, jak se jim vlastně říkalo — byla to chytrá a velice učenlivá zvířata, která všemu rozuměla a která se ochočovala a cvičila jedna radost. Pak se našel koumák, který rozšifroval jejich jazyk, ano, ukázalo se, že mají i jazyk, a dosti složitý, že vůbec nezřízeně rádi napodobují jiné tvory a hrdlo mají uzpůsobeno tak, že někteří se dokonce naučili lidské řeči; normální mluvu pochopitelně nezvládli, ale takových padesát sedmdesát slov si zapamatovali. Byla to zkrátka moc zajímavá zvířata, s těmi jsme se měli přátelit, navzájem si pomáhat a jeden od druhého se učit, tím spíš, že ten živočišný druh vymíral… Ale to ne, naučili je jen válčit, vyškolili je na průzkumníky. Potom začala válka, svět měl jiné starosti a po nich už nikdo ani nevzdechl, protože mnozí už nevzdechli vůbec po ničem. A najednou tumáš — upíři. Také mutanti, jenom ne lidští, ale zvířecí. Velice nebezpečná stvoření. Ve Zvláštním Jižním okruhu vyšel dokonce rozkaz o boji s nimi, ale princ-vévoda to říká jasně: S námi se všemi je konec, tady zůstanou jen upíři…

Gaj si vzpomněl, jak Bošku se svými pomocníky jednou ulovil jelena štvaného upíry a začala rvačka. Mutanti ovšem nejsou žádní bojovníci a rváči. Každý vypálil po ráně ze své historické flintičky, sedli si a zakryli si oči rukama, aby se nemuseli dívat, jak je upíři budou drásat. Po pravdě budiž řečeno, že Maxim tehdy taky nějak ztratil hlavu… Ačkoli, to není ten správný výraz, spíš se nějak… nějak se s nimi nechtěl rvát. Tak jsem to za všechny musel vylízat sám. Když došly náboje, nezbylo než se do nich pustit pažbou. Ještě že jich bylo jen šest. Dva jsme zastřelili, jeden utekl a tři zraněné a omráčené jsme svázali, že je ráno odvezeme do vesnice a popravíme je tam. A v noci najednou koukám — Maxim tiše vstal a hajdy k nim. Poseděl s nimi, trochu je vykurýroval opatrnými doteky rukou, jak to umí jen on, rozvázal je, a protože to samo sebou nebyli žádní pitomci, vzali nohy na ramena, jen se jim za patami prášilo. Tak mu říkám: »Co blázníš, Maku, proč jsi to udělal?« »Sám nevím, ale tuším, že nemáme právo je popravovat. Ani lidi, ani tyhle… To nejsou ani psi, natož upíři…«