Před ním se na silnici vynořil nějaký mechanismus, který se pomalu plazil stejným směrem — na jih. Byl to malý pásový traktor s přívěsem, na němž trůnila kovová příhradová konstrukce. V otevřené kabině sedel muž v kostkované blůze a kouřil dýmku; nezúčastněně pohlédl na tank i na Maxima a zase se tupě zadíval před sebe. Co je tohle za konstrukci? lámal si hlavu Maxim. Obrysy jsou nějak povědomé… A pak náhle pochopil, že je to díl věže. Měl bych to srazit do příkopu, napadlo ho, a dvakrát se po tom projet sem a tam… Ohlédl se a výraz v jeho tváři se traktoristovi zřejmě nezamlouval — prudce zabrzdil a jednou nohou stoupl na pás, jako by chtěl seskočit. Maxim se kvapně odvrátil.

Asi po deseti minutách uviděl druhé strážní stanoviště. Byla to poslední předsunutá hlídka obrovské armády kostkovaných otroků, ostatně možná žádných otroků, ale těch nejsvobodnějších lidí v zemi — dva provizorní domky s lesklými plechovými střechami, nízký umělý pahorek, na něm šedivý, při zemi rozpláclý bunkr s černými štěrbinami střílen. Nad bunkrem už se zvedaly první díly budované věže a kolem kopečku stály autojeřáby, traktory a bez ladu a skladu se povalovalo kovové harampádí. Les na několik set metrů po obou stranách silnice stavbě nadobro podlehl a na otevřené pláni se v zemi tu a tam hrabaly osamělé postavičky v kostkovaných oděvech. Za domky se vynořil dlouhý přízemní barák. Před barákem na šňůře schly šedivé hadry. O kousek dál, těsně při silnici, se tyčila dřevěná strážní věž s plošinou, po níž se kolem těžkého kulometu na třínožce sem a tam procházel strážný v šedivé uniformě a masivní přílbě. Pod věží se houfovali další vojáci — budili dojem lidí zničených komáry a nudou. Všichni kouřili.

Tak tudy taky projedu bez problémů, řekl si Maxim, tady je konec světa a všichni na všechno kašlou. Opak byl pravdou. Vojáci přestali zahánět komáry a soustředili se na tank. Pak si jeden hubeňour, který byl Maximovi nápadně povědomý, posunul přílbu do čela, postavil se doprostřed vozovky a zdvihl paži. Tos neměl, pomyslil si Maxim lítostivě, je to marné. Rozhodl jsem se, že tudy projedu, a v tom mi nikdo nezabrání… Sklouzl dolů k pákám, uhnízdil se co nejstabilněji a přesunul ruční akcelerátor až dolů. Voják stál na silnici dál… Až se motor rozeřve naplno, ten blázen uskočí… A když ne, rozhodl se s nenadálou krutostí, tak je mi líto…, válka je válka…

A vtom vojáka poznal. Byl to Gaj — pohublý, přepadlý, zdrchaný, zarostlý hustým strništěm, v pytlovité vojenské kombinéze.

»Gaji…,« zamumlal Maxim. »Kamaráde… Co já si jen…«

Sundal ruku z plynu, sešlápl spojku, tank zpomalil a za okamžik už stál. Gaj nechal paži klesnout a pomalu zamířil ke stroji. Maxim se radostí neudržel a nahlas se zasmál. Všechno probíhalo nad očekávání příznivě. Znovu sešlápl spojku a připravil se.

»Hej!« zavolal Gaj velitelsky a zabušil pažbou do pancíře. »Co jseš zač?«

Maxim mlčel a uculoval se.

»Je tam někdo?« do Gajova hlasu se vloudil jistý zmatek.

Pak jeho okované podpatky zarachotily po pancíři, otevřel se levý poklop a Gaj seskočil dovnitř. Když spatřil Maxima, nechápavě otevřel ústa, ale to už ho Maxim popadl za kombinézu, strhl ho k sobě, svalil na větve pod nohama a přimáčkl přítele k podlaze… Tank se úděsně rozeřval a utrhl se z místa. Gaj sebou škubal a kroutil, přílba mu sklouzla do obličeje, nic neviděl, jen se naslepo zmítal a pokoušel se vydolovat zpod vlastního těla samopal. Kabina se náhle zaplnila pekelným hřmotem a skřípěním kovu o kov — do zádě stroje zřejmě bubnovaly kulomety a samopalové dávky. Bylo to neškodné, ale nepříjemné, a Maxim napjatě sledoval, jak se proti nim sune stěna lesa…, stále blíž… a blíž… A už jsou tu první keře. Někdo kostkovaný uskočil z cesty… A už je kolem les, kulky už do pancíře nebuší a silnice před ním je na mnoho set kilometrů dopředu volná.

Gaj konečně dokázal vyšťárat svůj samopal, ale Maxim mu strhl přílbu, spatřil jeho zpocenou, zuřivě sešklebenou tvář, a jakmile zběsilost, hrůzu a touhu zabíjet vystřídaly nejdřív rozpaky, pak údiv a nakonec radost, rozesmál se. Gaj pohnul rty, patrně pronesl své massarakš! Maxim nechal páky pákami, přitáhl mokrého, vychrtlého a zarostlého přítele k sobě, objal ho, z přemíry citu mocně stiskl, pak ho. popadl za ramena, odstrčil ho od sebe a řekl:

»Gaji, příteli, já mám takovou radost!«

Slyšet nebylo nic. Pohlédl do průzoru. Silnice byla zase rovná, takže mohl nastavit konstantní otáčky, vylezl ven a Gaje vytáhl za sebou.

»Massarakš!« zaklel pomačkaný Gaj. »To jsi už zase ty?«

»Copak ty nejsi rád? Třeba já mám obrovskou radost!«

Maxim až teď pochopil, jak strašně se mu na jih nechtělo samotnému.

»Co má tohle všechno znamenat?« vykřikl Gaj. První nával radosti pominul a on se neklidně rozhlížel po krajině. »Kam jedeš? A proč?«

»Na jih!« křikl Maxim. »Tvé pohostinné vlasti jsem si užil až dost!«

»Takže útěk?!«

»Ano.«

»Ty ses zbláznil! Vždyť ti darovali život!«

»A kdo mi ho daroval? Život je můj! Patří mně!«

Mluvilo se jim těžko, museli na sebe křičet, a tak se místo přátelského rozhovoru jaksi sama sebou rodila hádka. Maxim seskočil do kabiny a ubral rychlost. Tank zpomalil, ale už tolik neřval a nerámusil. Když se Maxim vrátil, Gaj se tvářil nasupeně a odhodlaně.

»Mou povinností je dopravit tě zpátky,« prohlásil.

»A mou zase odtáhnout tě odsud pryč,« opáčil Maxim.

»Nerozumím. Tys dočista přišel o rozum. Odsud utéct se nedá. Musíme se vrátit… Massarakš, vrátit se taky nemůžeš, hned by tě zastřelili… A na jihu nás zase snědí… Aby ses na místě propadl i s tou tvou praštěností! Přilepil ses na mě jak falešný pěťák…«

»Počkej, neřvi,« uklidňoval ho Maxim. »A nech mě, abych ti to vysvětlil.«

Gaj si však nepřál, aby mu někdo něco vysvětloval. Gaj požadoval, aby tento nezákonně ukořistěný stroj okamžitě zastavil, otočil se a byl navrácen zpátky do pásma. Maxim se dvakrát, třikrát a čtyřikrát dověděl, že je trouba. Řev motoru přehlušovalo hysterické massarakš. Situace to, massarakš, byla příšerná. Bezvýchodná, massarakš. Vpředu, massarakš, je čekala jistá smrt. Vzadu, massarakš, taky. Maxim byl vždycky blbec a cvok, massarakš, ale tenhle jeho kousek, massarakš, je s největší pravděpodobností poslední, massarakš a massarakš.

Maxim do jeho rozčileného monologu nezasahoval. Najednou si uvědomil, že okruh působnosti poslední věže musí někde tady končit, nejspíš ze všeho už skutečně skončil — poslední hlídka by měla být na samé hranici dosahu pole… Ať se chlapec vypovídá, na obydleném ostrově slova nic neznamenají… Jen si zanadávej, ale já tě odsud vyvleču, tady nemáš co pohledávat… Někým se začít musí, takže ty budeš první. Nechci, abys byl loutka, ačkoli ty sám jsi možná loutkou rád…

Gaj Maxima dosyta vyplísnil a znectil, pak seskočil do kabiny a s něčím se tam hmoždil, zřejmě se snažil stroj zastavit. To se mu nepodařilo, a tak se vypravil zpátky, už v přílbě, velice mlčenlivý a věcný. Nepochybně se chystal seskočit a vrátit se zpátky. Zmítal jím vztek. Maxim ho chytil za kalhoty, násilím ho usadil vedle sebe a začal mu vysvětlovat situaci.

Mluvil přes hodinu a vstával jen tehdy, když bylo třeba s tankem zatočit nebo ho srovnat. Mluvil a Gaj poslouchal. Nejdřív se snažil Maximovi skákat do řeči, co chvíli sebou škubal ve snaze vymanit se příteli a přece jen seskočit, zacpával si uši, ale Maxim mluvil a mluvil, opakoval jedno a totéž znovu a znovu, vysvětloval, vtloukal do hlavy, rozmělňoval původně skálopevné přesvědčeni, až Gaj nakonec začal poslouchat, zamyslel se, ztratil počáteční jistotu, zasunul si obě ruce pod přílbu a energicky se poškrábal ve vlasech; pak náhle sám přešel do ofenzívy a pokusil se Maxima vyslýchat, odkud je mu tohle všechno známo a kdo dokáže, že to není lež, jak se tomu dá věřit, když jsou to jasné výmysly… Maxim ho drtil fakty, když fakta docházela, přísahal, že mluví pravdu, a když ani to nepomohlo, vynadal Gajovi do pařezů, loutek, robotů — a tank jel k jihu a zařezával se stále hlouběji do země mutantů.