Maxim pociťoval takové zoufalství, jako by najednou zjistil, že jeho obydlený ostrov není obydlen lidmi, ale loutkami. Obrovský aparát hitlerovské propagandy byl ve srovnání se soustavou zářičů dětskou hračkou. Rozhlasový přijímač nemusíte zapínat, Goebbelsovy řeči a jim podobné nemusíte poslouchat, noviny se dají nečíst. Ale zbavit se paprskového pole možné není. V dějinách pozemské civilizace nikdy nic podobného neexistovalo. Doufat tu nebylo v co. Zefův plán na obsazení některé z významnějších oblastí vypadal jako nejapné dobrodružství. Měli co do činění s obří mašinérií, příliš triviální na to, aby se někam vyvíjela, a příliš gigantickou na to, aby opravňovala k naději, že by mohla být rozvrácena nějakou nevelkou, třebaže dobře organizovanou silou. V zemi nebylo síly schopné osvobodit velký národ, který neměl ani ponětí o tom, že je nesvobodný a že, jak se trefně vyjádřil Kňour, vykolejil z trati dějin. Zevnitř se tento stroj zdál nezranitelný. Vůči jakýmkoli drobným poruchám byl imunní — při částečné destrukci se okamžitě obnovoval. Na každé vnější podráždění reagoval okamžitě a jednoznačně, aniž by se staral o osudy svých jednotlivých komponentů. Jedinou šanci skýtala představa, že tento aparát musí mít své Centrum, řídicí středisko, mozek. Takové Centrum by se teoreticky dalo zničit — stroj by strnul ve vratké rovnováze a nadešel by tak okamžik, kdy by bylo možno pokusit se přesunout ho do jiných kolejí, zpět na magistrálu historie. Jenže dislokace Centra byla tím největším tajemstvím, a pak, kdo by ho vůbec ničil? To není jako útok na věž. V tomto případě jde o operaci, která by si vyžadovala obrovské prostředky a především armádu lidí, kteří jsou uchráněni zhoubného účinku záření. Potřebovali by tedy lidi imunní vůči záření nebo jednoduché, snadno přístupné ochranné prostředky. Nic takového však nebylo ani ve výhledu. Několik stovek tisíc degenerátů nemělo jednotnou organizaci, režim je rafinovaně rozdělil a pronásledoval, mnozí vůbec patřili ke kategorii takzvaných legálů, ale i kdyby se podařilo tyhle lidi sjednotit v malou armádu a vyzbrojit, Ohňostrůjci by proti ní prostě vyslali mobilní zářiče a zničili by ji…

Zef už dávno mlčel a Maxim dosud zadumaně seděl a dloubal se proutkem v černé hlíně. Zef si odkašlal a rozpačitě hlesl:

»Taktak, kamaráde. Takhle to ve skutečnosti vypadá…«

Zřejmě už si v té chvíli vyčítal, že Maximovi všechno vyklopil.

»A v co tedy doufáte?« zmohl se konečně na otázku Maxim.

Zef s Kňourem mlčeli. Maxim zvedl hlavu, spatřil jejich obličeje a zamumlal:

»Promiňte… Já… To je… Promiňte…«

»Musíme bojovat,« pronesl nevzrušeně Kňour. »Bojujeme a budeme bojovat. Zef vás seznámil s jednou ze strategických linií štábu. Existují i další, z hlediska případné kritiky stejně zranitelné a v praxi ani jednou nevyzkoušené… Pochopte, že všechno se teprve rodí. Zralá teorie boje nemůže vzniknout na prázdném místě, jen tak, z ničeho…«

»Řekněte mi,« pronesl pomalu Maxim, »to vaše záření… působí stejně na všechny národy vašeho světa?«

Kňour se Zefem se po sobě podívali.

»Nerozumím,« řekl Kňour.

»Mám na mysli tohle. Je tu někde nějaký národ, ve kterém by se našlo alespoň několik takových jedinců jako já?«

»Sotva,« zapochyboval Zef. »Jedině snad mezi těma…, mutantama. Massarakš! Massarakš, snad se neurazíš, Maku, ale ty jseš přece jasnej mutant… Šťastná mutace, šance tak jedna ku miliónu…«

»Já se neurážím,« ujistil ho Maxim. »Takže mutanti… Ti jsou tam dál, v lesích?«

»Ano,« řekl Zef a zkoumavě si Maxima změřil.

»A co tam vlastně je?«

»Les a dál poušť…,« odpověděl Kňour.

»A mutanti?«

»Ano. Polozvířata… Šílení divoši… Poslyšte, Maku, nechte toho.«

»Viděl jste je někdy?«

»Jen mrtvé,« řekl Kňour. »Někdy je chytají po lesích a věší před baráky, pro povzbuzení.«

»A za co?«

»Za krk!« vyštěkl Zef. »Vrtáku! To je dobytek! Jsou nevyléčitelný, horší než lesní šelmy! Já už jich viděl, kdežto ty nemáš představu…«

»Tak proč tam k nim budují trasy věží?« zeptal se Maxim. »Že by si je chtěli ochočit?«

»Neblázněte, Maku,« začal ho znovu zrazovat Kňour. »Je to beznadějné. Nenávidí nás… Ačkoli dělejte, jak rozumíte. My nikoho nedržíme.«

Nastalo ticho. Pak se v dálce za jejich zády ozval kovový rachot a ryk. Zef se nadzvedl.

»Balista…,« poznamenal zamyšleně. »Že bych ji šel zabít…? Není to daleko, osumnáctej čtverec… Ale ne, necháme to na zejtra…«

Maxim se náhle rozhodl:

»Já se na to podívám. Běžte, dohoním vás.«

Zef po něm přejel pochybovačným pohledem.

»A dokážeš to? Abys tam nezařval…«

»Opravdu, Maku, rozmyslete si to dobře,« přidal se Kňour.

Zef, který ho dosud pozorně sledoval, se najednou lišácky zazubil.

»Jo tak, na tohle ty potřebuješ tank! Mazanej kluk. Ale mě nevoblafneš. No dobře, běž, večeři ti schovám. A až se z toho vzpamatuješ, tak se vrať… Uvědom si, že hodně samochodek je zaminovanejch, hrabej se v tom opatrně… Jdem, Kňoure, dožene nás.«

Kňour chtěl říct ještě něco, ale Maxim už se zvedl a vyrazil k průseku. Řeči ho nezajímaly. Rychle kráčel s granátometem v podpaždí a ani jednou se neotočil. Teď, když se rozhodl, se mu značně ulevilo, protože to, co ho čekalo, záviselo jen na jeho schopnostech a šikovnosti.

Kapitola čtrnáctá

Časně ráno Maxim se samohybnou balistou opatrně vyjel na silnici a zabočil směrem k jihu. Mohl hned vyrazit, ale vysoukal se od ovládacího panelu, seskočil na popraskaný beton, posadil se na okraj příkopu a utíral si zašpiněné ruce o trávu. Zrezivělý kolos s ostrou špicí rakety zabodnutou do kalného nebe mu mírumilovně broukal za zády. Pracoval celou noc, ale unavený se necítil. Zdejší výrobky se vyznačovaly pevností a důkladností a stroj byl v celkem slušném stavu. Žádné miny samozřejmě neobjevil, zatímco ruční ovládání vozidlo mělo. Pokud někdo v takovém tanku dokázal vyvolat výbuch, muselo se to stát jedině díky silně opotřebenému kotli nebo naprosté technické ignoranci vetřelce. Kotel sice dával sotva dvacet procent někdejšího výkonu a podvozek byl pořádně omletý, ale Maximovi to bohatě stačilo — ještě včera v něco podobného ani nedoufal.

Kolem šesté hodiny ranní už se docela rozednilo. Touhle dobou trestance obvykle vyháněli na nástupiště, rovnali je do kostkovaných řad, narychlo je krmili a hnali do práce. Maximovy nepřítomnosti už si samozřejmě někdo povšiml, a bylo docela dobře možné, že už figuruje mezi utečenci, a je tedy odsouzen, ale stejně dobře se mohlo stát, že Zef si vymyslel nějaké vysvětlení — Mak si podvrtl nohu, je raněn nebo bůhvíco ještě.

Les utichl. »Psi«, kteří kolem pokřikovali celou noc, se uchlácholili a s největší pravděpodobností se stáhli do podzemí, tam si mnuli tlapky a chichotali se, jak včera ty dvounožce vyděsili… Psům se taky bude třeba řádně podívat na zoubek, ale teď je musí nechat tady, v týlu svého postupu. Zajímavé by bylo, jestli na záření nějak reagují oni. Zvláštní bytosti… Zatímco se v noci hrabal v balistě, dva celou tu dobu trčeli ve křoví a napjatě ho sledovali; potom přišel třetí a ten dokonce vylezl na strom, aby líp viděl. Maxim se vysunul z motorového prostoru, zamával mu a jen tak z rozvernosti reprodukoval, jak nejlépe uměl, ono čtyřslabičné slovo, které včera skandoval psí sbor. Ten na stromě se strašně rozčilil, zablýskal očima, naježil srst po celém těle a zasypal Maxima nesrozumitelnými hrdelními nadávkami. Dva v křoví byli patrně natolik šokováni, že okamžitě odešli a už se nevrátili. Tvor na stromě však ještě dlouho neslezl a pořád se nemohl uklidnit: syčel, prskal, předstíral útoky a cenil řídké bílé tesáky. Odtáhl až k ránu, když pochopil, že Maxim se nechystá podstoupit s ním čestný boj… Sotva budou inteligentní v našem slova smyslu, ale bytosti jsou to zajímavé a nejspíš tvoří sílu do jisté míry organizovanou, když dokázali vypudit z Pevnosti vojenskou posádku v čele s princem-vévodou… Jak málo je tu k dispozici spolehlivých informací, samé fámy… Teď se tak moct umýt, je umazaný od rzi a k tomu má kůži popálenou radiací, protože kotel špatně těsní. Pokud Zef a jednoruký budou souhlasit a pojedou s ním, musí otrhat pancíře z boků a kotel třemi čtyřmi deskami zazáplatovat.