Maxim se znovu zaposlouchal.

»Ne,« prohlásil s jistotou. »Tam není ani princ, ani vévoda. Tipoval bych to na nějaké zvíře či co… Bane, to nebude ani zvíře… Nebo…?«

»Co nebo?«

»Říkal jste buď zbytky posádky, nebo…«

»Jo tak… Ale, to je taková blbost, babský kecy… Pojď, podíváme se.«

Zef nabil granátomet, namířil před sebe a s lampou v natažené ruce vyrazil kupředu. Maxim šel vedle něj. Několik minut se mátožně vlekli rovnou chodbou, pak narazili na zeď a odbočili doprava.

»Tropíte hrozný rámus,« vyplísnil Zefa Maxim. »Před námi se něco děje, ale když vy tak strašně funíte…«

»No a co, to mám kvůli tobě přestat dejchat?« rozkohoutil se okamžitě Zef.

»A ta vaše lampa mi taky vadí,« dodal Maxim.

»Proč by ti, prosím tě, měla vadit? Dyť je tu tma jako v pytli…«

»Ve tmě vidím,« vysvětlil mu Maxim, »jenže takhle nic pořádně nerozeznám… Víte co, já půjdu sám, a vy zůstanete tady. Jinak nic nezjistíme.«

»Nó, jak myslíš…,« pronesl Zef nezvykle váhavým hlasem.

Maxim znovu zamhouřil oči, sehnul se a vykročil těsně při stěně, snaže se pokud možno nehlučet. Neznámý byl někde kousek před ním a Maxim se k němu krok za krokem blížil. Chodba neměla konce. Vpravo se ze tmy vylouply několikery dveře — všechny byly železné a zavřené. Do tváře mu dýchal lehký průvan. Vzduch byl syrový, nasycený pachy plísně a taky toho neznámého, živočišně teplého. Za ním opatrně supěl Zef — necítil se ve své kůži a zřejmě se bál, aby nezůstal pozadu. Maxim si to uvědomil a v duchu se usmál. Na okamžik se tak rozptýlil a ta vteřinka úplně stačila, aby mu neznámý zmizel. Maxim nechápavě zůstal stát. Neznámý byl přece pořád jen o pár kroků před ním, a pak jako by se v mžiku ve vzduchu rozplynul a naprosto neočekávaně se ocitl za jejích zády.

»Zefe!« zavolal Maxim.

»Co je?« ozval se dutě ryšavec.

Maxim si představil, jak neznámý stojí mezi nimi a otáčí hlavu po hlasech.

»Je mezi námi,« upozornil ho Maxim. »Chraň vás pánbůh vystřelit.«

»Dobrý,« odpověděl po krátké odmlce Zef. »Nevidím ani ň. Jak vypadá?«

»Nevím,« odpověděl Maxim. »Bude to měkké.«

»Zvíře?«

»Neřekl bych.«

»Přece jsi říkal, že potmě vidíš.«

»Ale ne očima,« upřesnil Maxim. »A mlčte.«

»Ne vočima…,« zabručel Zef a utichl.

Neznámý ještě chvilku stál, a pak se přesunul na druhou stranu chodby, na chvíli zmizela zase se vynořil před Maximem. Taky je zvědavý, pomyslel si Maxim. Moc se snažil přinutit se, aby s tím podivným tvorem sympatizoval, ale něco mu vadilo — nejspíš exotická kombinace neanimálního intelektu s polozvířecím zevnějškem. Znovu vykročil dál. Neznámý ustupoval a udržoval stále stejný rozestup.

»Jak to jde?« zeptal se Zef.

»Pořád stejně,« odpověděl Maxim. »Možná že nás někam vede nebo láká.«

»A budem na něj stačit?«

»Nechce nás napadnout,« řekl Maxim. »Taky ho zajímáme.«

Odmlčel se, protože neznámý zase zmizel, a Maxim rázem pochopil, že chodba skončila. Ocitli se ve velké prostoře, ale tady byla velká tma i na Maxima — neviděl téměř nic. Cítil přítomnost kovu a skla: lehce tu čpěla rez a někudy blízko procházelo vysokonapěťové elektrické vedení. Několik vteřin se ani nepohnul, a když se zorientoval, natáhl se po vypínači, ale vtom se tvor objevil znovu. A nebyl sám, přišel s ním ještě jeden. Maxim měl pocit, že není úplně stejný, ale je prvnímu hodně podobný. Stáli u téže stěny jako Maxim a on už slyšel jejich častý a vlhký dech. Strnul v naději, že se ještě přiblíží, ale to je ani nenapadlo, a tak ze všech sil zúžil zřítelnice a stiskl tlačítko vypínače.

Síť zřejmě nebyla v pořádku, protože žárovky zaplály jen na zlomek vteřiny, někde daleko třaskavě praskly pojistky a světlo znovu zhaslo, ale Maxim si stačil všimnout, že neznámí tvorové jsou malých postav, asi jako urostlý pes, porostlí tmavou srstí a mají velké těžké hlavy. Jejich oči Maxim postřehnout nestačil. Podivné bytosti okamžitě zmizely, jako by tu nikdy nebyly.

»Co to tam děláš?« zeptal se Zef poplašeně. »Co měl znamenat ten záblesk?«

»Zapnul jsem světlo. Pojďte sem.«

»A co ten ten? Viděls ho?«

»Skoro ne. Ovšem vypadá to skutečně na zvířata. Něco jako psi s velkými hlavami…«

Po zdech zaskotačil útlý paprsek Zefovy lampy. Vousáč v chůzi úlevné vykládal:

»Jo ták, psi… To vím, žijou tady v lese. Živýho jsem sice eště nikdy neviděl, ale mrtvejch se jich tu válí…«

»To se mi nezdá,« už zapochyboval Maxim. »Mně se to s těmi zvířaty pořád nechce zdát.«

»Ale jo, jsou to zvířata,« řekl Zef a jeho hlas se hučivě rozlehl pod vysokou klenbou. »Vyděsili jsme se úplně zbytečně. Já už se lek, že jsou to upíři… Massarakš! Tak přece je to Pevnost!«

Zastavil se uprostřed podzemního sálu, šátraje kuželem světla po řadách ciferníků a rozvodných desek. Matně se lesklo sklo, chrom a vybledlá umělá hmota.

»Blahopřeju ti, Maku! Našli jsme ji! Udělal jsem chybu, když jsem na to nevěřil. To je… A co je tohle? No vidíš… Elektronkovej mozek, a všechno je pod proudem! Krucipísek, tady tak s sebou mít Kováře…! Poslouchej, a co ty, ty bys tomu náhodou nehověl?«

»Čemu konkrétně?« zeptal se Maxim a přistoupil blíž.

»No celý tyhle mechanice… Tohle je totiž ovládací pult. Kdybysme pochopili, co je k čemu, tak je celej kraj náš! Všechno nahoře se nechá ovládat tady z toho pultu! Massarakš, kdybych já vo tom měl páru…!«

Maxim mu lampu vzal, umístil ji tak, aby světlo obsáhlo co největší prostor, a rozhlédl se. Všude tu ležel prach, už hodně let, a na stole v rohu, na zpráchnivělém kusu papíru stál talíř popatlaný čímsi černým. Vedle ležela vidlička. Maxim se prošel podél pultů, přejel prsty po páčkách a knoflících, pokusil se oživit počítač a stiskl nějakou páku, ta mu však zůstala v ruce…

»Moc pochybuju,« poznamenal nakonec, »že odsud by se ještě dalo něco ovládat. Za prvé mi to všechno připadá příliš primitivní, nejspíš to bude pozorovatelna nebo jedno z Kontrolních stanovišť… Všechno to zařízení vypadá na pomocné…, počítač je málo výkonný, dokáže řídit nanejvýš deset tanků… A pak — všechno to je hrozně chatrné, na nic se nedá sáhnout. Soustava je sice pod proudem, ale napětí už hodně pokleslo pod stanovenou normu, kotel bude zřejmě celý ucpaný… Nene, Zefe, to není tak jednoduché, jak by se vám mohlo zdát…«

Vtom si všiml trubek zabudovaných do zdi a opatřených gumovou manžetou, přitáhl si k nim duralovou stoličku a přitiskl oči k očnicím. K jeho velkému údivu byla optika v dokonalém stavu, ale ještě víc ho překvapilo to, co spatřil. V zorném poli periskopu se ukázala nějaká naprosto neznámá scenérie: žlutobílá poušť, písčité duny, torzo kovové konstrukce… Vanul tam silný vítr, přes duny se plazily pramínky písku, kalný obzor se stáčel do mělké misky.

»Podívejte se!« vybídl Zefa. »Co je to, a kde?«

Zef opřel granátomet o pult, přistoupil k okulárům a podíval se.

»To je divný,« prohlásil po chvíli mlčení. »Poušť. Kamaráde zlatej, to je takovejch čtyři sta kilometrů daleko…« Zvedl hlavu od okulárů a pohlédl na Maxima. »Kolik v tomhle museli utopit práce a prachů, neřádi… A co z toho? Teď se tam akorát prohání vítr a zvedá písek — a jakej to bejval kraj! Před válkou, jako kluk jsem tam jezdíval do lázní…« Vstal. »Pojď pryč,« broukl trpce a uchopil svou lampu. »Tady to my dva nedáme dohromady. Budeme muset počkat, až chytěj Kováře a strčej ho za katr… Jenže jeho za mříže nestrčej, toho nejspíš rovnou voddělaj… Tak co, jdeme?«

»Půjdem,« přikývl Maxim. Prohlížel si zvláštní stopy na podlaze. »Ale tohle mě zajímá mnohem víc.«

»To sis klidně moh vodpustit,« zabručel Zef. »Tady asi běhá zvířat…«

Hodil si granátomet na záda a vydal se k východu ze sálu. Maxim, který stále nemohl odtrhnout oči od těch stop, se neochotně vydal za ním.

»Jed bych,« utrousil Zef.

V chodbě Maxim navrhl, že by se mohli pokusit vylomit některé dveře, ale Zef soudil, že by to k ničemu nebylo.

»Tyhle věci se stejně eště budeme muset věnovat se vší vážností. Tak proč bysme tu ztráceli čas, když nemáme vodmakanou normu. Sem se musí jít s někým, kdo tomu rozumí…«