Pak si uvědomil, že sem byl vyhnán navždy, a podivil se naivitě lidí, kteří ho sem poslali, aniž by od něj žádali nějaký slib, že tu zůstane: zřejmě si představovali, že tu bude dobrovolně živořit a ještě ke všemu jim po lesích pomáhat při budování dalších tras vysílacích věží. V arestantském vagónu někdo vykládal, že lesy se táhnou stovky kilometrů k jihu a že o vojenskou techniku není nouze ani na poušti… Kdepak, tady nezůstanu. Massarakš, ještě včera jsem ty věže kácel, a dneska bych pro ně měl planýrovat terén? Už toho bylo dost… Takže. Ujasněme si situaci. Několik minut si ujasňoval situaci. Kňour mi nevěří, Zefovi věří, a mně ne. A já zase nevěřím Zefovi, přestože k nedůvěře zřejmě nemám důvod. Asi se Kňourovi zdám stejně podezřelý, jako mně připadá podezřelý Zef… No dobře, když mi Kňour nevěří, znamená to, že jsem zase sám. Mohl bych samo sebou doufat v setkání s Generálem nebo s Kopytem, ale to je příliš nepravděpodobné. Taky bych se mohl pokusit o sestavení skupiny z lidí, které zatím neznám, ale — massarakš, člověk musí být sám k sobě upřímný: na něco takového se nehodím. Alespoň zatím. Jsem příliš důvěřivý… Tak, a teď si ujasním úkol. Co chci?

Několik minut si ujasňoval úkol. Kdyby tu byl aspoň Gaj… Ale Gaje za trest odveleli k nějaké speciální jednotce s podezřele podivným názvem. Něco jako Blitzträger. Ano, nejspíš na všechno zůstal sám.

V každém případě je třeba odsud zmizet. Přirozeně se pokusím dát dohromady nějakou skupinu, ale když to nepůjde, uteču sám… A opatřím si tank, to rozhodně… Tady je zbraní pro sto armád… Za těch dvacet let už je to pěkně poničené a ještě ke všemu automatizované, ale snad to půjde nějak předělat. To by v tom byl čert, aby mi Kňour nakonec neuvěřili pomyslel si téměř zoufale, zvedl kotlík a rozběhl se zpátky k ohni.

Zef s Kňourem nespali; leželi hlavami k sobě a o něčem se tiše, ale vzrušeně dohadovali. Sotva Zef Maxima zahlédl, sykl: »Nech toho!« a vstal. Výhružně zvedl zrzavou bradu, vypoulil oči a zařval: »Kde se flákáš, massarakš! Kdo ti dovolil chodit někam pryč? Musíme dělat, jinak nedostaneme nic k žrádlu, massarakš!«

A Maxim se rozlítil. Snad poprvé v životě zaječel na jiného člověka, seč mu hlas stačil:

»Aby vás husa kopla, Zefe! Dokážete vůbec myslet na něco jiného než na kus žvance? Celý den od vás slyším jen žrát, žrát, žrát! Můžete si sežrat moje konzervy, jestli máte takové problémy…«

Praštil kotlíkem o zem, popadl ruksak a chvatně prostrkoval vzteky rozklepané ruce do popruhů. Akustický efekt z odhozeného kotlíku byl tak pronikavý a nečekaný, že si Zef div nesedl, užasle na Maxima zacivěl, zpod vousů se vysypalo tlumené bublání a chroptění a Zef se rozřehtal na celý les. Jednoruký se k němu přidal, ale v jeho případě nebylo nic slyšet, jen vidět. Maxim nevydržel a zasmál se taky, třebaže poněkud rozpačitě.

»Massarakš!« zasípal nakonec zmoženě Zef. »Tomuhle teda říkám hlas…! Kdepak, kamaráde,« obrátil se ke Kňourovi, »ty si na moje slova eště vzpomeneš. Ale co jsem řek, to platí. Vztyk!« zařval. »A vpřed, jestli chcete to, dneska večer žrát!«

Neudrželi se. Chvíli bujaře hulákali a smáli se, ale nakonec zvážněli a pustili se dál. Maxim zuřivě zneškodňoval miny, vylamoval z lafet kulometná dvojčata, odšroubovával bojové hlavice protileteckých raket, které výhružně čněly z podzemních ramp; zase plameny, palba, syčivé pramínky slzného plynu, odporný puch ze zdechlin rozkládajících se zvířat, prostřílených automaty. Všichni byli čím dál tím vzteklejší, špinavější a otrhanější a Zef chroptěl Maximovi do ucha: »Vpřed, vpřed! Jestli chceš žrát, musíme jít dál!« a jednoruký Kňour už toho měl dočista plné zuby a sotva se vlekl daleko za nimi, opíraje se o svou minohledačku jako o berlu…

Za pár hodin měl Maxim Zefa definitivně po krk, a tak se zpočátku dokonce zaradoval, když jeho rudovousý kolega poděšeně zařval a s rachotem se probořil pod zem. Maxim si špinavým rukávem setřel pot ze špinavého čela a pomalu a opatrně přistoupil k okraji tmavé úzké trhliny, schované v trávě. Trhlina byla zřejmě hluboká, neproniknutelně temná, táhl z ní chlad a vlhko, vidět nebylo ani to nejmenší a Maxim jen zaslechl tiché chřestění, drnčení a Zefovy nesrozumitelné kletby. Mezitím se dobelhal i Kňour, také nahlédl do štěrbiny a zeptal se Maxima:

»On je dole? Co tam dělá?«

»Zefe!« zavolal Maxim a naklonil se do tmy. »Jste tam, Zefe?«

Ze skuliny tlumeně zaznělo:

»Slezte za mnou! Nebo seskočte, je to tu měkký!«

Maxim pohlédl na jednorukého. Ten jen zakroutil hlavou.

»To není nic pro mě,« řekl. »Jen skočte, já vám potom spustím lano.«

»Kdo je to tady?« zařval dole Zef. »Budu střílet, massarakš!«

Maxim spustil nohy do tmy, odrazil se a seskočil. Téměř okamžitě se po kolena zabořil do kypré hmoty a sedl si. Zef byl někde nablízku. Maxim zavřel oči a chvíli jen tak seděl, aby si zvykl na tmu.

»Pojď sem, Maku, tady někdo je,« zahučel Zef. »Kňoure!« křikl nahoru, »skákej!«

Kňour odpověděl, že je utahaný jako pes a s radostí si chvilku posedí nahoře.

»Jak chceš,« mínil Zef. »Ale já bych řek, že je to Pevnost. Budeš litovat…«

Jednoruký odpověděl nezřetelně, jeho hlas sem sotva doléhal: nejspíš mu zase bylo zle a na žádnou Pevnost nebyl zvědav. Maxim otevřel oči a rozhlédl se kolem. Seděl na hromadě hlíny uprostřed dlouhé chodby s drsnými hrbolatými betonovými zdmi. Díra ve stropě byla snad ventilační šachta, snad průstřel. Zef stál asi dvacet kroků od něj, také se rozhlížel a svítil si pohotovostní lampou na všechny strany.

»Co je to tady?« zeptal se Maxim.

»Copak já vím?« odsekl Zef hašteřivě. »Možná nějakej bunkr. Nebo jsme se skutečně dostali do Pevnosti. Víš ty vůbec, co je to Pevnost?«

»Ne,« přiznal se Maxim a pomalu se sesunul z hromady hlíny na podlahu.

»Nevíš,« opakoval Zef roztržitě. Neustále se rozhlížel a šmejdil světlem po stěnách. »Tak co teda víš, massarakš? Hele, zrovna teď tu někdo byl…«

»Člověk?« zeptal se Maxim.

»Nevím,« odpověděl Zef. »Protáh se při zdi a zmizel… Ale Pevnost, chlapče, to je taková věc, že bysme vocuď s naší prací mohli bejt hotový třeba za den… Aha, stopy…«

Posadil se na bobek. Maxim přidřepl vedle něj a spatřil v prachu pod zdí řetízek otisků nějakých nohou.

»Divné stopy,« řekl.

»To teda jo, kamaráde,« přikývl Zef a rozhlédl se. »Takový jsem tu eště neviděl.«

»Jako by tu někdo prošel po pěstech,« poznamenal Maxim. Sevřel ruku v pěst a otiskl ji vedle jedné ze stop.

»Vypadá to na to,« připustil uznale Zef. Posvítil do hloubi chodby. Dala se tam tušit nějaká změna — snad záhyb, snad slepá ulička. »Nepůjdeme se tam podívat?« zeptal se.

»Ticho!« sykl Maxim. »Mlčte a nehýbejte se.«

V podzemí panovalo vatové vlhké ticho, ale chodba určitě žila. Tam vpředu — Maxim nedokázal určit, kde přesně a jak to může být daleko — stál kdosi přimáčknutý ke zdi, kdosi malý, vydávající slabé neznámé vůně, kdosi, kdo je pozoroval a komu se jejich přítomnost ani trochu nezamlouvala. Bylo to individuum naprosto neznámé a jeho záměry se nedaly ani tušit…

»Opravdu tam musíme jít?« zapochyboval Maxim.

»Rád bych,« přiznal se Zef.

»A proč?«

»Musíme se tam podívat, třeba je to opravdu Pevnost… Kdybysme našli Pevnost, kamaráde, všechno by se rázem změnilo. Já osobně na ni moc nevěřím, ale když to jiný říkaj, asi na tom něco bude… Třeba všichni nelžou…«

»Někdo tam je,« mínil Maxim, »ale zatím ještě nejsem schopen říct, kdo to je.«

»Jo? Hm… Pokud je to Pevnost, tak by tu podle řečí, co kolujou mezi lidma, měly bejt zbytky posádky… Rozumíš! Seděj v díře a nevěděj, že válka skončila, protože se uprostřed války prohlásili za neutrály, zavřeli se pod zem a vyhrožovali, že když se na ně bude chtít někdo dostat, vodpálej celou pevninu… Jestli je to opravdická Pevnost, dokážou ty chlapi všechno… To jo… Nahoře se přece ozejvaj výbuchy, střelba… To si docela dobře můžou myslet, že válka eště neskončila… Velel tomu nějakej princ nebo vévoda… S těma se tak setkat a popovídat si s nima…«