Prokurátor se vyštrachal od stolu a prošel se po pracovně; něco ho slabě zašimralo v mozku, něco ho zneklidňovalo a ponoukalo k přemýšlení… V těch deskách jsem na něco narazil, na něco důležitého… Kromobyčejně důležitého… Fank? Ano, to je důležité, protože Poutník svého Fanka používá jen na velice významné, na ty nejvýznamnější záležitosti. Fank je ovšem jen důkaz. Důkaz čeho? Kalhoty? Blbost… Počkat! Anoano. A to ve spise není. Zvedl sluchátko.

»Kochu! Co jste to měl s tím přepadením eskorty?«

»Před čtrnácti dny,« zaševelil okamžitě referent, jako by četl předem připravený text, »v osmnáct hodin třicet tři minuty na policejní vozy, které přepravovaly obžalované v případu číslo šedesát devět sedmdesát jedna lomeno osmdesát čtyři z budovy soudu do městské věznice, došlo k ozbrojenému přepadu. Přepad se podařilo odrazit, jeden z útočníků byl během přestřelky těžce raněn a krátce nato zemřel, aniž nabyl vědomí. Mrtvolu se nepodařilo identifikovat. Vyšetřování bylo zastaveno.«

»Čí to byla práce?«

»To jsme zatím nezjistili. Oficiální ilegální organizace s tím nemá nic společného.«

»A váš názor?«

»Možná to byli teroristé, kteří se pokusili osvobodit obžalovaného Deka Pottu, zvaného Generál, který je znám úzkými svazky s levým křídlem…«

Prokurátor sluchátko odhodil. No, to je všechno docela dobře možné. Ale taky to může být jinak… Takže si to projdem ještě jednou. Jižní hranice, blbec rytmistr… Kalhoty… Utíká s urostlým mužem na ramenou… Radioaktivní ryba, sedmasedmdesát jednotek… Reakce na A-záření… Chemické zpracování nervových center… Stop!! Reakce na A-záření, Reakce na A-záření negativní v obou sledovaných ohledech. Negativní. V obou sledovaných ohledech. Prokurátor musil přitisknout ruku k rozbouřenému srdci. Já idiot! NEGATIVNÍ V OBOU SLEDOVANÝCH OHLEDECH! Znovu popadl sluchátko.

»Kochu! Okamžitě nechte vypravit zvláštního kurýra s ozbrojeným doprovodem. Samostatný vagón k jižnímu rychlíku… Ne! Mou drezínu…« Massarakš! Ruka zajela do tajné zásuvky a vypnula všechna záznamová zařízení. »Dělejte!«

S pravičkou ještě pořád přitištěnou k srdci vytáhl ze zdobených desek osobní hlavičkový papír a začal rychle, ale úhledně psát: »Dokument státního významu. Přísně tajné! Generálkomandantovi Zvláštního Jižního okruhu. Na osobní výlučnou odpovědnost. K okamžitému bezpodmínečnému splnění. Předejte doručiteli tohoto listu bez prodlení vychovance Maka Sima, případ č. 6983. Od okamžiku předání nařizuji vychovance Maka Sima považovat za pohřešovaného a patřičně tuto okolnost zadokumentovat v archívech. Státní prokurátor…«

Roztřesenýma rukama vytáhl další blanket: »Nařízení. Nařizuji tímto všem hodnostářům vojenské, civilní i železniční administrativy poskytovat držiteli tohoto dokladu, zvláštnímu kurýrovi státní prokuratury, jakož i jeho ozbrojenému doprovodu všestrannou a účinnou pomoc jako nomenklaturním osobám zvláštní kategorie. Státní prokurátor…«

Dopil sklenici, nalil si ještě jednou a už pomalu, pečlivě váže každé slovo, začal psát na třetí papír: »Drahý Poutníku! Došlo k velice trapnému nedorozumění. Právě jsem se dověděl, že materiál, který tě tolik zajímal, se pohřešuje, což v jižních džunglích není žádná zvláštnost…«

Kapitola třináctá

První výstřel mu rozdrtil pás a ono poprvé za více než dvacet let opustilo vyježděné koleje; vyvracejíc úlomky betonu se s praskotem vevalilo do džungle a pomalu začalo rotovat na místě, širokým čelem rámusivě drtilo křoviny a odstrkovalo od sebe chvějící se stromy. Když ukázalo obří špinavou záď s plechem už jen hodně chatrně přichyceným zrezivělými nýty, Zef mu pečlivě a přesně, aby střela nedej bože nezasáhla i kotel, vsadil do motoru trhavý náboj — do klubka šlach, svalstva a nervstva — a ono si to kovovým hlasem tragicky povzdechlo, vychrlilo z polámaných kloubů mraky rozpáleného dýmu a zastavilo navždy, ale v nečistých pancéřovaných útrobách ještě cosi žilo, jakési neporušené nervy dál přenášely zmatené signály, ještě se zapínaly a hned zase vypínaly havarijní okruhy, syčely a vyplivovaly pěnu, celé to vysíleně drkotalo, pomalounku škrabalo do hlíny nepoškozeným pásem a nad umírající obludou se přízračně a neskutečně, jako břicho rozšlápnuté vosy zvedala a zase klesala žebrovaná konstrukce raketového odpalovacího zařízení. Zef agónii několik vteřin sledoval, ale pak se odvrátil a vláčeje granátomet za řemen po zemi odešel do lesa. Maxim s Kňourem ho následovali a všichni vyšli na tichý palouček, který vousáč zřejmě vyhlédl už cestou sem, svalili se do trávy a Zef řekl:

»Zapálíme si.«

Ukroutil jednorukému cigaretu, přidržel mu u ní oheň a sám taky dychtivě vtáhl kouř. Maxim ležel s bradou opřenou o lokty a skrz řídké mlází sledoval, jak umírá železný drak — jak žalostně drnčí jakýmisi posledními ozubenými kolečky a svištivě vypouští z rozedraných vnitřností proužky radioaktivní páry.

»Takhle se to dělá, jedině takhle,« zdvihl Zef významně ukazovák. »A jestli to budeš dělat jinak, vytahám tě za uši.«

»Proč?« zeptal se Maxim. »Chtěl jsem ho zastavit.«

»Protože granát se moh vod pancíře vodrazit do rakety a už bysme to bejvali měli za sebou.«

»Mířil jsem na pás,« řekl Maxim.

»Jenže musíš mířit na motor,« odsekl Zef nesmlouvavě a labužnicky vdechl kouř. »A vůbec, jseš tady bažant, tak se nikam necpi první. Jedině že bych ti řek. Rozumíš?«

»Rozumím.«

Všechny tyhle projevy a nuance Zefovy nátury ho nezajímaly. A sám Zef ho vlastně taky moc nezajímal, jeho zajímal Kňour. Jenže Kňour s umělou rukou klidně spočívající na poškrábaném plášti minohledačky jako obvykle lhostejně mlčel. Všechno běželo jako vždycky — tedy úplně jinak, než by si Maxim býval přál.

Když před týdnem u baráků seřadili nové trestance, Zef šel rovnou k Maximovi a vzal si ho do svého sto čtrnáctého ženijního oddílu. Maxim se zaradoval. Okamžitě ten ohnivě ryšavý plnovous a hranatou podsaditou postavu poznal a bylo mu příjemné, že si ho v tomhle dusivém kostkovaném davu, kde každý na každého kašlal a nikdo nebyl na ty ostatní zvědav, vůbec někdo všiml. Mimoto měl Maxim všechny důvody se domnívat, že Zef je bývalý slavný psychiatr Allu Zef, člověk vzdělaný a inteligentní, docela něco jiného než ona polokriminálnická sebranka, kterou četníci nacpali celý vagón, a že je v nějakém spojení s ilegálním hnutím. Po tom, co ho Zef zavedl do baráku a ukázal mu pryčnu vedle Kňoura, Maxim věřil, že o jeho dalším osudu je definitivně rozhodnuto. Velmi brzy však pochopil, že se mýlil. Kňour ho prostě nepovažoval za hodna odpovědi. Vyslechl Maximovo chvatně šeptané vyprávění o osudech skupiny, o zničení věže a procesu a na závěr neurčitě zívl: »Inu, to se stanou i horší věci…« a odvrátil se od něj. Maxim si připadal poplivaný a oklamaný, ale to už se na palandu škrábal Zef. »Teda to jsem se nažral,« oznámil Maximovi a bez jakéhokoli přechodu začal drze a s dotěrným primitivismem z Maxima tahat jména a adresy tajných bytů. Možná to kdysi byl proslulý vědec, vzdělaný, inteligentní člověk, možná, dokonce určitě měl něco společného s ilegální organizací, ale teď působil dojmem obyčejného provokatéra s nacpaným náckem, který se víceméně z nudy rozhodl před spaním zpracovat vyjukaného nováčka. Maxim měl co dělat, aby se ho zbavil, a když Zef najednou sytě a spokojeně zachrápal, ještě dlouho se převaloval a vzpomínal, kolikrát ho tady už lidé i okolnosti oklamali.

Nervy měl napjaté k prasknutí. Vzpomněl si na proces, který byl nepochybně připraven dřív, než skupina dostala rozkaz zaútočit na věž, na písemná udání nějaké bestie, která věděla o skupině všechno a možná dokonce byla jejím členem, i na film natočený během jejich útoku z vrcholku věže, na svůj stud, když se na plátně poznal, jak střílí ze samopalu po světlometech… vlastně ne, po filmařských reflektorech, které ozařovaly pro kamery scénu tohoto příšerného představem… V neprodyšně zabedněném baráku bylo odporně dusno, kousal tu cizopasný hmyz, vychovanci blouznili, ve vzdáleném koutě baráku mazali ve světle podomácku vyrobené svíčky kriminálníci karty a ochraptěle na sebe hulákali.