Maxim ho poslouchal a musel si přiznat, že být opravdu horal, asi by to tak udělal — vrátil by se domů, v klidu by si žil s mladou ženou a zapomněl by na všechny ty hrůzy a konflikty… Ne, na to by nezapomněl, zorganizoval by tam takovou obranu, že by tam pochopové Ohňostrůjců ani nos nestrčili; a kdyby tam přijeli legionáři, bil by se u rodného prahu do poslední kapky krve… Jenže já nejsem horal a v horách nemám co pohledávat, moje záležitosti se odehrávají tady a to, co se tu děje, nehodlám trpět… A Rada? Inu což, pokud mě opravdu miluje, tak to pochopí, musí to pochopit… Ale o tom teď nechci přemýšlet, nechci milovat, na lásku zkrátka není čas…

Jak se tak zamyslel, ani si neuvědomil, že v domě se něco změnilo. Někdo chodil po předsíni a za zdí zněly tlumené hlasy… Pak v chodbě vypukl nějaký chaos, Rada zoufale vykřikla »Maku!« a okamžitě zmlkla, jako by jí někdo ucpal ústa. Vyskočil a vrhl se k oknu, ale to už na prahu stála Rada, ve které by se krve nedořezal. Zavanul k němu známý pach kasáren, po podlaze bušily černé kované holínky, které už nemusely našlapovat opatrně a tiše, Radu někdo strčil dovnitř a za ní do pokoje vtekla lavina mužů v černých kombinézách, Pandi na něj se zvířecím výrazem ve tváři namířil samopal a rytmistr Čaču, jako vždy lstivý a všemi mastmi mazaný, stál těsně vedle Rady, držel ji za loket a hlaveň své obrovské pistole jí zabohl do žeber.

»Ani hnout!« zařval na něj. »Jak se hneš, střílím!«

Maxim strnul. Nemohl nic dělat, i když by mu bývaly stačily dvě desetiny vteřiny, možná i půldruhé, jenže tomu vrahovi by stačila jedna jediná.

»Ruce před sebe!« zakrákal Čaču. »Kaprále, poutal Dvojitý pouta! Hni sebou, massarakš!«

Pandi, jehož Maxim během výcviku mnohokrát hravě přehodil přes hlavu, se váhavě a opatrně přiblížil a sundal z opasku těžký řetěz. Zvířecí výraz vystřídala ustrašenost.

»Dej si bacha,« upozornil Maxima. »Kdybys jako to, tak pan rytmistr ji hned to, tu tvou pipku…«

Zacvakl ocelové náramky na Maximových zápěstích, pak přidřepl a spoutal mu i nohy. Maxim se v duchu ušklíbl. Už věděl, co dělat dál. Ale tentokrát rytmistra podcenil. Čaču dívku nepustil. Všichni sešli dolů, všichni se posadili do náklaďáků, ale rytmistr celou tu dobu pečlivě držel Radu na mušce. Nakonec do náklaďáku nacpali i spoutaného Gaje. Do svítání scházelo ještě několik hodin, stále drobně mžilo a rozplizlé světlo automobilových reflektorů osvětlovalo dlažbu jen spoře. Na lavičky u postranic se hlučně rozsazovali legionáři, obrovští mokří psi sebou neklidně škubali na vodítcích, a když je vojáci okřikli, s tichým skučením zívali. Ve vchodu stál s rukama složenýma na břiše domovník opřený o veřej. Dřímal.

Kapitola dvanáctá

Státní prokurátor se zvrátil v kresle, hodil si do úst několik plodů, rozžvýkal je a zapil douškem léčivé vody. Přimhouřil víčka, stiskl prsty unavené oči a zaposlouchal se. Na mnoho set metrů kolem bylo klidno. Do oken pusté budovy Justičního paláce monotónně bubnoval noční déšť, nikde tu neječely sirény, neskřípěly brzdy, neklapaly a nebzučely výtahy. A nikdo tu nebyl, jen za vysokými dveřmi do předpokoje se žral nudou noční referent a tiše jako myška očekával příkazy. Prokurátor pomalu zvedl spuštěná víčka a skrz volně se vznášející barevné skvrny před očima pohlédl na křeslo pro návštěvníky, vyrobené na zvláštní zakázku. Křeslo si budu muset vzít s sebou. A stůl taky, už jsem si na něj zvykl… Zřejmě mi ovšem bude líto odsud odcházet — už jsem si tu, marná sláva, vyseděl teplé místečko… A proč taky odcházet? Člověk je zařízen podivně: když se ocitne pod schodištěm, rozhodně se musí vyškrábat až nahoru. Až nahoře je chladno, panují tam zdraví velice nebezpečné průvany, pád z takové výšky je smrtelný, schody kluzké a nebezpečné a vy to velmi dobře víte, ale stejně po nich lezete, škrábete se vzhůru s jazykem na vestě, škrábete se navzdory okolnostem, navzdory radám přátel, navzdory úkladům nepřátel, navzdory vlastním instinktům a předtuchám — prostě se škrábete, škrábete a škrábete… Ten, kdo se neškrabe nahoru, spadne dolů, to je beze sporu. Jenže ten, kdo se nahoru škrábe, spadne taky…

Jeho myšlenky přerušil pískot domácího telefonu. Zvedl sluchátko, zatvářil se otráveně a zeptal se:

»Co je zase? Mám práci.«

»Vaše Excelence,« zašveholil referent. »Jistý muž, který se představil jako Poutník, volá na vaše osobní číslo a naléhavě vás žádá o rozmluvu…«

»Poutník?« ožil prokurátor. »Spojte mě s ním.«

Ve sluchátku to cvaklo a referent oznámil:

»Jeho Excelence poslouchá.«

Znovu to cvaklo a známý hlas pronesl s tvrdým pandejským přízvukem:

»Filuto? Buď zdráv! Máš hodně práce?«

»To v tvém případě nerozhoduje.«

»Musím si s tebou promluvit.«

»Kdy?«

»Pokud možno hned.«

»Jsem ti k dispozici,« odpověděl prokurátor. »Klidně přijeď.«

»Budu tam tak za deset patnáct minut. Čekej.«

Prokurátor zavěsil, chvíli seděl bez jediného hnutí a jen se štípal do dolního rtu. Tak vida, zase je tady, A zase jako z čista jasna nebe hrom. Massarakš, co já už do toho chlapa nacpal peněz, jistě víc než do všech ostatních dohromady — a vím o něm jen tolik, co jeden každý ze všech těch ostatních zvlášť. Je to nebezpečná figura. Nevyzpytatelná. Ten mi zkazil náladu… Prokurátor rozhněvaně pohlédl na papíry rozložené po stole, nedbale je shrábl na hromadu a strčil do zásuvky. Jak dlouho jsem ho to už neviděl…? Ano, dva měsíce. Jako obvykle. Zmizel neznámo kam, dva měsíce po něm nebylo ani vidu ani slechu, a najednou tumáš, jako čertík ze škatulky… Nene, s tímhle čertíkem bude třeba něco udělat, takhle to dál nepůjde… Co se vlastně stalo za ty poslední dva měsíce? Padl Šikula… Ale to ho sotva bude zajímat, Šikulou vždy pohrdal. Ačkoli — ten pohrdá všemi. V jeho resortu k ničemu obzvlášť významnému nedošlo a za mnou by kvůli takovým hloupostem asi sotva chodil, ten by se vypravil přímo ke Kancléři nebo k Baronovi… Nebo že by kápl na něco zajímavého a chtěl mi nabídnout spojenectví? Kdyby tak pánbu dal! Jedině že já bych na jeho místě s nikým žádný pakt neuzavíral… A nejde nakonec o nějaký proces…? Nesmysl! Ostatně nač hádat, podnikneme nezbytné kroky.

Vytáhl tajnou zásuvku a zapnul všechny fonografy a skryté kamery. Tuhle scénu uchováme pro potomky. Tak kdepak jsi, Poutníku? Zpotil se vzrušením a začal se celý chvět: aby se uklidnil, hodil si do úst několik dalších plodů, sežvýkal je, zavřel oči a začal počítat. Když napočítal do sedmi set, dveře se otevřely, ten kolohnát mírně, ale rezolutně odstrčil referenta a vstoupil, ten chladný vtipálek, ta naděje Ohňostrůjců, nenáviděný a zbožňovaný, co chvíli visící na vlásku, aby se z něj nikdy neutrhl — vychrtlý, přihrblý, s kulatýma zelenýma očima a velkýma odstávajícíma ušima, ve své věčné nemožné bundě ke kolenům, plešatý jako loket, čaroděj, zdroj a zároveň požírač miliard… Prokurátor vstal a spěchal mu naproti. Před tímhle člověkem jste se nemuseli přetvařovat a nutit ze sebe pracně vypocená slova. »Buď zdráv, Poutníku,« uvítal ho prokurátor. »Přišel ses pochlubit?«

»Čím?« zeptal se Poutník, propadl se do proslulého návštěvnického křesla a ostrá kolena nepříliš elegantně vystrčil vysoko vzhůru. »Massarakš! Pokaždé na tenhle ďáblův vynález zapomenu! Kdy si konečně přestaneš střílet ze svých hostů?«

»Návštěvník se u prokurátora musí cítit nepohodlně,« poučil Poutníka. »A musí být komický, jinak by mi nepřinesl žádné potěšení. Mně se teď na tebe stačí podívat a hned mám dobrou náladu.«

»Já vím, jsi veselý člověk,« řekl Poutník. »Jedině že ten tvůj humor je trochu prostoduchý… Jinak si už můžeš sednout.«

Prokurátor si teprve teď uvědomil, že ještě pořád stojí. Poutník jako obvykle velice rychle srovnal skóre. Prokurátor se uvelebil co nejpohodlněji a znovu usrkl toho léčivého svinstva.

»Tak co to bude?« zeptal se.

Poutník přešel rovnou k věci:

»Máš v drápech jednoho člověka,« poznamenal nezúčastněně, »kterého bych nutně potřeboval. Jistý Mak Sim. Napařils mu převýchovu, vzpomínáš si?«