Vrhaje mnohonásobný černý stín, kráčel po poli, omráčený všemi těmi smrtmi, záplavou smrtí, přestože ještě před minutou si myslel, že je na ně připraven, a nemohl se dočkat, až se bude moct vrátit a vyhodit věž do vzduchu, aby dokončil to, co všichni společně začali, ale nejdřív se musel podívat, co je s Kopytem. Našel ho kousek od drátěných zátarasů. Byl raněný, nejspíš se pokoušel někam odplazit a plahočil se k průchodu, dokud se nezhroutil v bezvědomí. Maxim položil Generála vedle něj a znovu se rozběhl k věži. Pomyšlení, že teď se těch nešťastných dvě stě metrů dá klidně a beze strachu přejít, mu připadalo zvláštní.

Začal upevňovat miny k operám, pro jistotu po dvou na každou. Spěchal: času měl sice dost, ale Generál silně krvácel, z Mema se taky řinula krev a někde po silnici už se jistě řítily náklaďáky s legionáři, Gaje zvedl poplach z postele a teď už se natřásá po dlažbě vedle Pandiho, a v okolních vesnicích už se taky probudili, muži se chápou seker a pušek a ženy proklínají krvelačné špióny, kteří je připravují o klid a spánek. Celým povrchem těla cítil, jak mrholivá tma kolem ožívá, hemží se a stává se děsivou a nebezpečnou…

Rozbušky měly miny odpálit za pět minut. Postupně je všechny uvedl do chodu a spěchal zpátky k Memovi a Generálovi. Něco mu však vadilo; zůstal stát a rozhlédl se — no jistě, Ordi. S očima pozorně upřenýma pod nohy, aby nezakopl, se k ní kvapně vrátil, přehodil její lehké tělo přes rameno a stejně opatrně vyrazil k severnímu průchodu, kde se v mukách zmítali Generál a Memo — už se dlouho trápit nebudou. Když se konečně dostal až k nim, otočil se.

A pak se splnil chorobný sen teroristů. Miny zapráskaly v rychlém sledu jedna po druhé, základna věže se zahalila kouřem, krutě jasná světla zhasla a všechno kolem zahalila černočerná tma, která skřípěla a hřměla, cloumala terénem, pak kovově zaharašila a nadskočila a ještě jednou roztřásla celou pláň.

Maxim pohlédl na hodinky. Bylo čtvrt na jedenáct a dvě minuty. Oči si zvykly na tmu, znovu uviděl potrhané drátěné zábrany i věž, která se široko roztaženými operami znetvořenými výbuchem ležela kousek stranou od ještě stále hořícího bunkru.

»Kdo je to tu?« zachroptěl Generál.

»Já,« řekl Maxim a sklonil se k němu. »Musíme jít. Kam jste to dostal? Dokážete se postavit na nohy?«

»Počkej,« přerušil ho Generál. »Co je s věží?«

»Je po ní.«

Ordi mu spočívala na rameni a on nevěděl, jak se o ní zmínit.

»To není možné,« zašeptal Generál a nadzvedl se na lokti. »Massarakš! Skutečně…!« Zasmál se a zase ulehl. »Ty, Maku, já vůbec nic nechápu… Kolik je hodin?«

»Za deset minut půl jedenácté.«

»Takže je všechno v pořádku… Zdolali jsme jí… Jsi pašák, Maku… Tak, a kdo je ten vedle mě?«

»Kopyto.«

»Dýchá,« konstatoval Generál. »Počkat, a kdo ještě zůstal naživu? Koho to neseš?«

»To je Ordi,« dostal ze sebe ztěžka Maxim.

Generál několik vteřin mlčel.

»Ordi,« opakoval nejistě a potácivě se vztyčil. »Ordi,« vyslovil s obtížemi ještě jednou a přejel jí dlaní po tváři.

Po chvilce naprostého ticha se Memo chraptivě zeptal:

»Kolik je hodin?«

»Za osm minut půl,« odpověděl Maxim.

»Kde jsme?«

»Musíme ustoupit,« řekl Maxim.

Generál se odvrátil a zamířil k průchodu v zátarasech. Silně se kymácel. Maxim se sehnul, převalil, si přes druhé rameno masivního Mema a vykročil za ním. Když ho dohnal, Generál se zastavil.

»Řekl jsem jen raněné.«

»Já ji unesu,« bránil se Maxim.

»Plňte můj rozkaz,« trval na svém Generál. »Jen raněné.«

Zvedl ruce a sténaje bolestí sejmul Ordi z Maximova ramene. Nedokázal ji však dlouho držet a hned ji položil na zem.

»Jen raněné!« opakoval nesvým hlasem. »Poklusem klus!«

»Kde jsme?« ptal se dál Memo. »Kdo je to tu? Kde to jsme?«

»Držte se mě za opasek,« poradil Maxim Generálovi a rozběhl se.

Memo vykřikl a zmalátněl. Hlava mu bezvládně plandala, ruce taky a Memovy nohy Maxima rytmicky kopaly do zad. Hlasitě a sípavě oddechující Generál se ho držel za opasek a běžel těsně za ním.

Dorazili do lesa. Po tvářích je šlehly první mokré větve. Maxim se obratně vyhýbal stromům, které se mu vrhaly vstříc, přeskakoval pařezy vyrůstající ze tmy a bylo to namáhavější, než si původně myslel, on sám už byl jiný, vzduch tu byl taky jiný a vůbec všechno bylo jiné, všechno bylo nesprávné, nepotřebné a nesmyslné. Za nimi zůstávaly pošramocené křoviny, krvavé stopy a pachy, a cesty už jsou dávno obsazené, na vodítcích se zmítají psi a krákoravý rytmistr Čaču skřehotá povely, pajdavě kluše po asfaltu, přeskakuje příkop a jako první se noří do lesa. Za nimi zůstala ta pitomá zničená věž, ohořelí legionáři, tři usmrcení, teď již téměř ztuhlí přátelé, a tady byli dva těžce ranění, polomrtví muži, kteří neměli téměř žádnou šanci — a to všechno kvůli jedné věži, kvůli jednomu podělanému, obludnému, špinavému rezavému ocelovému stožáru, jednomu z tisíců dalších, naprosto stejných… Víckrát už nikomu nedovolím podnikat takové hlouposti. Ne, řeknu, to už jsem viděl… Tolik krve, a všechno jen kvůli hromadě starého zbytečného šrotu, jeden mladý, hloupý život za rezavé železo a jeden starý hloupý život za žalostnou naději požít si alespoň několik dní. jako člověk, a jedna popravená láska — ta nezahynula ani pro železo, ani pro naději… Pokud chcete prostě přežít, řeknu jim, tak proč tak lacino umíráte? Massarakš, já jim nedovolím umírat, ti budou pěkně žít, a ne že ne, já jim ukážu, naučí se žít…! Já sám jsem ten trouba, který do toho šel a jim to taky dovolil!

Hlava nehlava vyběhl na lesní cestu. S Memem přes rameno a Generálem bezvládně visícím na lokti se rozhlédl. Od milníku už k němu běžel Klučina. Voněl potem a strachem.

»To jsou všichni?!« zeptal se s hrůzou v očích a Maxim mu za tu hrůzu byl vděčný.

Dotáhli raněné k motocyklu, Mema nacpali do postranního vozíku, Generála posadili na zadní sedadlo a Klučina ho k sobě připoutal opaskem. V lese bylo ještě ticho, ale Maxim věděl, že to vůbec nic neznamená.

»Vpřed!« přikázal řidiči. »A nezastavuj, musíš prorazit…«

»Já vím,« řekl Klučina. »A co ty?«

»Pokusím se nalákat je na sebe. Nedělej si starosti, já jim uteču.«

»Nemáš šanci,« zamumlal Klučina smutně, šlápl na startér a motocykl zarachotil. »Jestlipak jste aspoň zničili věž!« křikl ještě.

»Ano.«

Klučina prudce vyrazil.

Když Maxim osaměl, několik vteřin nehnutě postál a pak se vrhl zpátky do lesa. Hned na první mýtince, na kterou se prodral, ze sebe strhl bundu a zahodil ji do křoví. Vyběhl zpátky na cestu a nějakou dobu ze všech sil utíkal směrem k městu, potom zastavil, odepnul si od pasu granáty, poházel je po cestě, vrazil do křovin na druhé straně silnice, vynasnažil se polámat co nejvíc větví, za keři pohodil kapesník a teprve pak se rovnoměrným loveckým během pustil napříč přes les s vědomím, že ho čeká dobrých deset patnáct kilometrů namáhavé cesty.

Běžel a o ničem nepřemýšlel, jen dával pozor, aby se příliš neodchýlil od jihozápadního směru, a pečlivě si vybíral, kam došlápne. Dvakrát narazil na nějakou komunikaci, jednou to byla opuštěná polní cesta, podruhé Jedenáctá silnice, kde neviděl taky nikoho, zato poprvé zaslechl štěkot psů. Nedokázal určit, co je to za psy, ale pro jistotu se jim velkým obloukem vyhnul, a za půldruhé hodiny už se ocitl mezi skladištními hangáry městského seřaďovacího nádraží.

Svítily tu reflektory, žalostně houkaly lokomotivy a bloumali lidé. Tady nejspíš nikdo nic nevěděl, ale utíkat už nemohl, někdo by si třeba pomyslel, že je zloděj, a tak zvolnil do kroku, a když kolem něj ztěžka zaduněl nákladní vlak směřující do města, vyskočil na první plošinový vůz s pískem, lehl si do něj a nechal se dovézt až do panelárny. Tady seskočil, otřepal ze sebe písek, ruce si mírně potřísnil mazutem a zauvažoval, co dál.

Vracet se do Lesníkova sklepa nemělo smysl, a přitom to byl jediný tajný byt poblíž. Šlo by taky přenocovat v Kachnách, ale to bylo nebezpečné — o téhle adrese věděl rytmistr Čaču a mimoto si Maxim netroufal ani pomyslet, jak by se postavil před starou Illi a začal jí vykládat o dceřině smrti. Nebylo se kam vrtnout. Zašel do zaplivané dělnické hospůdky, snědl dva párky, napil se piva, opřel se o zeď a trochu si zdříml. Tady byli všichni stejně špinaví a utahaní jako on: dělníci po šichtě, kteří nestihli poslední tramvaj. Zdálo se mu o Radě a ve spánku si uvědomil, že Gaj se nejspíš podílí na šťáře, což je dobré. Rada ho miluje a určitě se o něj postará, nechá ho alespoň převléct a umýt se; ještě by tam měly být jeho civilní šaty, ty, co mu dal Fank… A ráno může odjet na východ, kde je k dispozici další tajný byt, o kterém ví… Probudil se, hodil na stůl pomačkanou bankovku a odešel.