Nebylo to daleko a nebylo to nebezpečné. V ulicích bylo pusto a prázdno, jen přímo u vchodu do domu někoho zahlédl — asi domovník. Seděl u vchodu na své stoličce a spal. Maxim ho opatrně obešel, vyběhl po schodech nahoru a zazvonil jako vždycky. Za dveřmi bylo chvíli ticho, pak něco skříplo, zazněly lehké kroky a dveře se otevřely. Uviděl Radu.

Nevykřikla jen proto, že ztratila dech a přitiskla si dlaň na ústa. Maxim ji objal, přitiskl ji k sobě a políbil na čelo: měl takový pocit, jako by se vrátil domů, kde ho už dávno přestali čekat. Zavřel za sebou dveře, tiše prošli do pokoje a Rada se okamžitě rozplakala. V místnosti bylo všechno jako dřív, chyběl jen jeho gaučík a na posteli seděl v noční košili Gaj a přihlouple na Maxima poulil vylekané, zděšením až zdivočelé očí. Takhle uběhlo několik minut — Maxim s Gajem na sebe upřeně koukali a Rada plakala.

»Massarakš!« ulevil si nakonec bezmocně Gaj. »Ty jsi živ… Ty nejsi mrtvý?«

»Nazdar, kamaráde,« řekl Maxim. »To je škoda, že jsi doma. Nechtěl jsem ti dělat nepříjemnosti. Stačí říct slovo a okamžitě zmizím.«

Rada mu křečovitě zaťala prsty do předloktí.

»Ani nápad!« pronesla přiškrceně. »Ani za nic! Teď nikam nepůjdeš… Jen ať si něco zkusí… To bych taky… A na nic bych se neohlížela…«

Gaj odhodil deku, spustil nohy na podlahu a přistoupil k Maximovi. Přejel mu dlaněmi po ramenech a rukou, potřísnil se mazutem, otřel si špinavou rukou zpocené čelo, na kterém hned naskočily mastné černé šmouhy.

»Já ničemu nerozumím,« postěžoval si nešťastně. »Ty jsi živ… Kde se tu bereš? Rado, přestaň konečně řvát… Nejsi raněn? Vypadáš příšerně. A ta krev…«

»To není moje,« vysvětlil Maxim.

»Já tomu nerozumím,« opakoval Gaj. »Tak ty jsi naživu, ty chlape! Rado, postav vodu na sporák! A vzbuď dědka, ať nám dá trochu kořalky…«

»Ticho,« sykl Maxim. »Netropte povyk, pronásledují mě.«

»Kdo? A proč? Co je to za nesmysl! Rado, dej mu něco na převlečení… Posaď se, Maku, jen si sedni. Nechceš si třeba rovnou lehnout? Jak se to všechno sběhlo? Proč jsi ještě naživu…?«

Maxim opatrně usedl na krajíček židle, položil si ruce na kolena, aby nic neumazal, naposledy na ně pohlédl jako na své přátele — dokonce pociťoval jakousi zvědavost, co se asi bude dít dále — a řekl:

»Já jsem teď zločinec, přátelé. Právě jsem úspěšně zlikvidoval věž.«

Vůbec ho nepřekvapilo, že okamžitě pochopili, o jaké věži to mluví, ani se dál na nic nevyptávali. Rada jen pevně sepjala ruce a nespustila z něj oka, kdežto Gaj tiše vyhekl, oblíbeným rodinným gestem se oběma rukama poškrábal ve vlasech, uhnul očima a dopáleně řekl:

»Ty pitomo! Pán se zkrátka rozhodl, že se pomstí, co… Ale komu? Ach jo, ty jsi pořád stejný cvok. Jako malý dítě… No nic. Tys nic neříkal a my jsme nic neslyšeli. Nic… Já nechci nic vědět. Rado, běž uvařit vodu. A nedělej tam rámus, ať nevzbudíš lidi… Svlíkni se,« přikázal Maximovi přísně. »Jsi upatlaný jako čert, kde ses to flákal?«

Maxim vstal a začal ze sebe stahovat šatstvo. Shodil špinavou mokrou halenu (Gaj zahlédl jizvy po kulkách a polkl naprázdno) a s odporem si stáhl nepředstavitelně umolousané kalhoty a holínky. Šatstvo bylo poseté ohavnými černými skvrnami, a když se ho konečně zbavil, ulevilo se mu.

»To je ono,« poznamenal spokojeně a znovu se posadil. »Díky, Gaji. Dlouho se tu nezdržím, jen do rána a pak půjdu…«

»Viděl tě domovník?« zeptal se podmračeně Gaj.

»Ten spal.«

»Spal, spal…,« zapochyboval Gaj. »On totiž, abys tomu rozuměl… Ačkoli, možná opravdu spal. Někdy přece spát musí.«

»Jak to, že jsi doma?« zeptal se Maxim.

»Mám volno.«

»Jak můžeš mít volno?« užasl Maxim. »Celá Legie je teď nejspíš za městem.«

»Nojo, jenže já už nejsem legionář,« ušklíbl se křivě Gaj. »Z Legie mě vyhnali, Maku. Teď jsem docela obyčejný kaprál u armády a učím venkovské balíky „seno-sláma“, která je pravá a která levá. Až je to naučím, tak hajdy na hontskou hranici do zákopů… Takhle je to se mnou, Maku.«

»To kvůli mně?« otázal se tiše Maxim.

»Já nevím, jak bych ti to… Vlastně ano.«

Pohlédli si do očí a Gaj nevydržel, uhnul pohledem. Maxima mimoděk napadlo, že kdyby ho teď Gaj udal, asi by se vrátil do Legie, do své večerní důstojnické školy; a ještě si pomyslel, že před dvěma měsíci by ho něco takového vůbec nemohlo napadnout. Bylo mu z toho nepříjemně a měl sto chutí odejít hned, ale mezitím se vrátila Rada a poslala ho do koupelny. Než se vykoupal, přinesla něco k jídlu, uvařila čaj a Gaj seděl na stále stejném místě s bradou v pěstech a tvářil se zasmušile. Na nic se neptal — patrně se bál, že uslyší něco příšerného, něco, co by prorazilo poslední obranný val v jeho vědomí a zpřetrhalo tak poslední nitky, které ho ještě s Maximem spojují. Rada se taky na nic neptala, ale ta nejspíš měla docela jiné starosti; nespouštěla z něj oči, vytrvale ho držela za ruku a čas od času vzlykla: určitě se bála, že milovaný muž najednou zase zmizí. Zmizí a už se nikdy neobjeví… A tak Maxim odstrčil nedopitý hrnek a začal mluvit sám.

O tom, jak mu pomohla matka teroristky, jak se setkal s degeneráty, co jsou degeneráti vlastně zač, proč jsou degeneráti a k čemu jsou ve skutečnosti věže, jaký je to odporný vynález. O tom, co se stalo dnes v noci, jak lidé utíkali proti kulometu a jeden za druhým umírali, jak se ta hnusná hora rezavého železa poroučela k zemi a jak nesl mrtvou ženu, které sebrali dítě a zabili muže…

Rada naslouchala dychtivě a vyprávění nakonec zaujalo i Gaje, který dokonce začal pokládat otázky, pichlavé, jedovaté, kruté a hloupé otázky a Maxim pochopil, že jeho přítel ničemu nevěří, že po jeho přesvědčení to všechno stéká jako voda po mastnotě, že je mu proti mysli to poslouchat a že se má co držet, aby Maxima nepřerušil. A když Maxim dovyprávěl, s poťouchlým šklebem poznamenal:

»Ti si tě teda omotali kolem prstu.«

Maxim pohlédl na Radu, ale ta se hned zadívala jinam, nervózně se hryzla do rtu a nerozhodně zapípala:

»Nevím… Možná jedna taková věž někde opravdu stála… Ale chápej, Maku, že to, co vyprávíš… to prostě není možné…

Mluvila skomírajícím tichým hláskem, zjevně se snažila ho neurazit, prosebně mu pohlížela do očí a hladila ho po rameni. Gaj se najednou rozběsnil a vztekle drtil mezi zuby, že Maxim vůbec nemá ponětí, kolik takových věží po celé zemi stojí a kolik se jich ročně nebo možná dokonce denně postaví — copak je možné, aby se takové miliardy vyhazovaly kvůli dvěma půlhodinkám nepříjemností denně pro ubohou hrstku degenerátů?!

»Jen na ostrahu těch věží co se vynaloží prostředků!« dodal po krátké odmlce.

»Na to už jsem taky myslel,« přitakal Maxim. »Nejspíš to všechno opravdu nebude tak jednoduché. Ale hontské peníze s tím nemají nic společného… A pak — sám jsem byl svědkem toho, jak se jim ulevilo, když věž padla. Nu a pokud jde o systém PBO… Pochop, Gaji, že na obranu země ze vzduchu je jich příliš mnoho, kdyby byly skutečně tím, co se o nich tvrdí, stačilo by jich podstatně méně. A ještě něco — nač jsou tedy i na jižní hranici? Copak divocí degeneráti mají nějaké balistické zbraně?«

»Ti můžou mít ledacos,« odsekl Gaj nakvašeně. »Nic nevíš a všemu věříš… Promiň, Maku, ale nebýt to ty… Všichni jsme příliš důvěřiví,« dodal trpce.

Maxim se už nechtěl hádat a vůbec mluvit na tohle téma. Začal se vyptávat, jak běží život, kde pracuje Rada, proč nešla studovat, jak se daří strýčkovi, co sousedi… Rada ožila a rozvykládala se o všem možném, ale pak se chytla za hlavu, sebrala špinavé nádobí a odešla s ním do kuchyně. Gaj se poškrábal oběma rukama na zátylku, zahleděl se do tmavého okna, ale pak se definitivně odhodlal a zahájil vážnou chlapskou rozmluvu.

»My tě máme rádi, Maku,« řekl. »Já tě mám rád, Rada tě má ráda, i když jsi takový neposeda a co jsi u nás, všechno jde nějak šejdrem. Jenže je tu jedna mnohem důležitější věc: Rada… tě nemá ráda jen jako… rozumíš… prostě… zkrátka rozumíš mi, ne? Zkrátka se jí líbíš, celou tu dobu proplakala a první týden dokonce byla nemocná. Je to hodná holka, taková do domácnosti, spousta chlapů si na ni myslí a není divu… Nevím, co s ní máš za úmysly, ale jednu věc bych ti poradil: Vykašli se na všechny tyhle lapálie, to není nic pro tebe, zamotáš se do toho, sám na to doskáčeš, mnoha lidem zkazíš život — a nakonec je to k ničemu. Jeď zpátky do hor a najdi vaše; když si hlava nevzpomene, srdce už napoví, kde hledat domov… Tam se po tobě nikdo shánět nebude, zařídíš se tam, a až si tam dáš všechno do pořádku, zase přijeď, Radu vezmi s sebou a bude vám tam dobře. Možná že do té doby skoncujeme s Honty. Pak bychom trošku zmáčkli Pandeu, konečně bude mír a začneme žít jako lidi…«