»Důvody štábu nechápu,« pokračoval Memo a s odporem si po krku roztíral příslušnou dávku repelentu. »Tenhle plán znám sto let, stokrát jsme si ho chtěli vyzkoušet a stokrát jsme si to rozmysleli, protože je to prakticky jasná smrt. Dokud neběží relace, máme aspoň jakous takous šanci v případě nezdaru zmizet a pokusit se o úder na jiném místě. Kdežto takhle půjdeme hned při prvním kopanci všichni k čertu. Copak ve štábu nechápou tak elementární věci?«

»No to není tak docela pravda, Memo,« namítla Ordi. »Teď máme Maka. I kdyby něco nevyšlo, vytáhne nás z toho a možná dokonce dokáže zneškodnit věž sám.«

Líně kouřila, zahleděná do dáli na bažinu, suchá, klidná, ničemu se nedivící a ke všemu připravená. Budila v lidech ostych, protože v nich viděla jen více či méně výkonné likvidační mechanismy. Byla dokonale jasná a průzračná — ani v její minulosti, ani v přítomnosti a zřejmě ani v budoucnosti neexistovala jediná temná nebo nezřetelná skvrnka. Pocházela ze vzdělané rodiny, otec padl za války, matka byla vesnická učitelka a sama Ordi také kdysi učila ve vesnici Kachny až do chvíle, kdy byla jako degenerát ze školy vyhnána. Ukrývala se a pak se pokusila o útěk do Honti, za hranicemi se setkala s Gelem, který odtud dopravoval zbraně, a právě on z ní vychoval teroristku. Nejdřív v hnutí působila z čistě idealistických pohnutek — bojovala za spravedlivou společnost, kde by si každý mohl dělat a myslet, co chce a na co stačí, ale před sedmi lety vyčenichalo její stopu četnictvo a jako rukojmí zajalo její dítě, aby ji donutilo vzdát se a navíc prozradit manžela. Štáb ji do města nepustil, věděla příliš mnoho. O dítěti od té doby už nikdy neslyšela a považovala je za mrtvé, i když ve skrytu duše v takovou hrůzu nevěřila. Po celých těch sedm let ji mobilizovala především nenávist. Nejdřív nenávist, a teprve pak za tu dobu už řádně vybledlý sen o spravedlivé společnosti. Ztrátu manžela přežila překvapivě klidně, třebaže ho měla moc ráda. Nejspíš se už dávno před zatčením sžila s myšlenkou, že člověk by na ničem v tomto světě neměl příliš lpět. Teď to byla, stejně jako Gel před soudem, jen živá mrtvola, ovšem velmi nebezpečná živá mrtvola.

»Mak je nováček,« zamračil se Memo. »Kdo nám zaručí, že neztratí hlavu, až zůstane sám? Spoléhat jen na tento plán je k smíchu. A k smíchu je i zavrhovat starý, dobře promyšlený projekt jen a jen proto, že teď máme nováčka Maka. Už jsem řekl a ještě jednou opakuju, že je to dobrodružství.«

»Nech toho, veliteli,« ozval se Zelenáč. »Taková je holt naše práce. Já si myslím, že ať se veme starej nebo novej plán, riziko je to všechno. Jak bys to taky chtěl jinak zařídit? Bez rizika to nejde a s těma práškama to vlastně ani nebude tak strašný. Ty pod věží se z toho pěkně vyvalej, když na ně udeříme přesně v deset. Já počítám, že v deset chlastaj kořalku a vejskaj blbý písničky. A najednou na ně vlítnem a voni možná ani nebudou mít nabitý samopaly a budou ležet vožralý… Ne, mně se to líbí. Mám pravdu, Maku?«

»Já jako to…, mně se to taky líbí…,« řekl Lesník. »Protože já si myslím co? Když takovej plán vyrazí dech i mně, tak to nějaký legionáři budou teprve mrkat na drát. Zelenáč to říká dobře, vyvalej se z toho… Navíc zase pět minutek bez tý hrůzy k dobru a ani se nenadějem, Mak povalí věž a bude to úplně krásný. No není to ohromný?« zvolal, jako by ho osvítil další nápad. »Před náma eště nikdo věž nezničil, my budeme první… A to vůbec nemluvím vo tom, kolik času uběhne, než postavěj novou. Aspoň měsíc budeme zase žít jako lidi… Bez těch pekelnejch záchvatů.«

»Obávám se, že jste mi nerozuměl, Kopyto,« řekl Generál. »Na plánu se nic nemění, jen zaútočíme naprosto neočekávaně, posílíme naše řady o Sojku a poněkud upravíme schéma ústupu.«

»A pokud si děláš starost, že Mak nás všechny nevytáhne,« poznamenala Ordi, stále stejně líně zahleděná do močálu, »nezapomeň, že povleče jednoho, maximálně dva, a chlapec je to silný.«

»Ano,« přitakal Generál s pohledem upřeným na Ordi, »to je pravda…«

Generál byl do Ordi zamilován. Nikdo kromě Maxima to nepostřehl, ale Maxim věděl, že je to láska stará, beznadějná, že se táhne už od dob, kdy Gel byl ještě naživu, a že teď je ještě beznadějnější, pokud je něco takového vůbec možné. Generál nebyl žádný generál. Před válkou pracoval jako dělník na pásu, pak se dostal do školy pro nižší důstojníky a skončil jako rytmistr. Dobře znal rytmistra Čača, měl s ním otevřené účty (nějaké nepořádky v jednom pluku hned po válce) a dávno, ale zatím neúspěšně po něm pásl. Byl to člen ilegálního štábu, často se však přímo zúčastňoval akcí, protože měl pověst dobrého bojovníka a zkušeného vojáka. Práce v ilegalitě se mu líbila, jen neměl nejmenší tušení, co bude dělat po případném vítězství. V to ostatně moc nevěřil. Tenhle rozený voják se snadno přizpůsoboval jakýmkoli podmínkám a nikdy nic neplánoval na déle než na deset dvacet dní dopředu… Vlastními názory se pochlubit nemohl, tu a tam něco pochytil od jednorukého, něco přejal od Ketšefa a něco mu zase do hlavy nalili ve štábu, ale tím nejpodstatnějším obsahem jeho vědomí byly poznatky, které do něj namlátili v důstojnické škole, a tak když se pokoušel teoretizovat, sypal ze sebe roztodivnou směsici útržkovitých tezí: vládu boháčů je třeba svrhnout (to měl z Kňoura, který byl podle Maximových představ něco na způsob socialisty nebo komunisty), do čela státu postavit inženýry a techniky (to zase vypadalo na Ketšefa), města srovnat se zemí a žít v harmonické jednotě s přírodou (vliv nějakého štábního bukolisty), a toho všeho se dá dosáhnout jedině přesným a bezpodmínečným plněním rozkazů nadřízených velitelů — a žádné nepatřičné řečičky kolem! Maxim se s ním dvakrát pořádně chytil. Totálně nechápal, nač ničit věže a ztrácet tam schopné a odvážné lidi, čas, prostředky, zbraně, když během deseti dvaceti dnů bude věž stát znova a všechno půjde jako dřív, jen s tím rozdílem, že obyvatelstvo okolních vesnic se na vlastní oči přesvědčí, jací odporní ďáblové jsou ti degeneráti. Generál Maximovi nedokázal vyložit, v čem spočívá smysl této záškodnické činnosti. Buď něco tajil, nebo sám nechápal, k čemu je to dobré, ale pokaždé tvrdil jedno a totéž: o rozkazech se nediskutuje, každý útok na věž je rána zasazená nepříteli, lidi nelze zrazovat od bojové aktivity, jinak v nich nenávist zkysne a žít už vlastně nebude proč… »Musíme pátrat po centru!« naléhal Maxim. »Je třeba zaútočit rovnou na centrum, všemi silami najednou! Co to v tom štábu máte za hlavy, když nechápou tak samozřejmou věc?« »Štáb ví, co dělá!« odpovídal pádně Generál, vysunoval energicky bradu a vysoko zvedal obočí. »V naší situaci je nejdůležitější disciplína, takže to své selské volnomyšlenkářství si strč za klobouk, Maku. Všechno má svůj čas, dočkáš se i centra, pokud se toho dožiješ.« Jinak si Maxima vážil, a když ho paprskové údery zastihly v Lesníkově sklepě, ochotně se uchyloval k jeho službám.

»A stejně jsem proti!« řekl umíněně Memo. »Co když nás normálně odstřelí? Co když to nestihnem za pět minut a budeme potřebovat šest? Je to šílený plán a vždycky šílený byl.«

»Časované nálože užíváme poprvé,« poučil ho Generál, který jen stěží odtrhl pohled od Ordi. »Přitom i kdybychom brali v úvahu starší způsob překonávání drátěných zátarasů, osud operace se rozhodoval v průběhu tří čtyř minut. Pokud se nám opravdu podaří je zaskočit, máme vlastně ještě minutku dvě k dobru.«

»Dvě minuty, to je spousta času,« soudil Lesník. »Za dvě minuty je tam všechny zaškrtím holejma rukama. Hlavně abych tam stačil doběhnout.«

»Hlavně stačit doběhnout…, to jo…« poznamenal se stále touž zlověstnou roztoužeností Zelenáč. »Viď, Maku?«

»Nechceš ještě něco říct, Maku?« zeptal se Generál.

»Už jsem všechno řekl,« odpověděl Maxim. »Nový plán je lepší než starý, ale stejně je špatný. Nechte mě to udělat samotného! Riskněte to jednou.«

»O tom se nebudeme bavit,« broukl Generál popuzeně. »Pro mě je to uzavřená záležitost. Nějaké věcné připomínky nemáš?«