»Hospodářský program…?« zaváhal Doktor. »Chcete toho po nás trochu moc. Nejsme teoretici, ale praktici. Pro nás je mnohem podstatnější, že nás chtějí vyhladit. Upřímně řečeno, bojujeme o holý život…« Začal si rozčileně nacpávat dýmku.

»Nechtěl jsem se nikoho z vás dotknout,« ujistil ho Maxim, »prostě se v situaci potřebuju zorientovat…« S radostí by Doktorovi vysvětlil základy teorie historických posloupností, ale na něco takového mu nestačilo výrazivo. I beztak musel čas od času přecházet na linkos. »No dobře, tak jinak. Co chcete vy? Oč usilujete, pokud pomineme uchování holého života?«

Doktorova dýmka syčela a prskala a po sklepě se od ní šířil těžký puch.

»Nechte mluvit mě,« vyskočil nečekaně Lesník. »Já mu to vysvětlím… Jen mě nechte… Poslouchej, kamaráde zlatej… Nevím, jak to chodí u vás v horách, ale tady u nás lidi rádi žijou. Tak jak se můžeš ptát, co kromě uchování života eště chceme. A co když já nic jinýho nepotřebuju…? Ty si snad myslíš, že je to málo? Podívejme se na hrdinu: Tak zkus nějakej čas bydlet ve sklepě, přestože máš dům a rodinu, která se tě ovšem zřekla… Radši toho nech!«

»Počkej, Lesníku,« mírnil ho ten statný.

»Nene, ať počká von: To se na něj podívejme! Pánovi se zachtělo společnosti, základny…«

»Neblázni, strejdo,« zarazil ho Doktor. »A nerozčiluj se. Přece vidíš, že ten mládenec ničemu nerozumí… To máte tak…,« obrátil se zase k Maximovi, »naše hnutí je příliš roztříštěné. Jednotný politický program nemáme a vlastně ani mít nemůžeme: my jen zabíjíme, protože jsme sami zabíjeni. To musíte chápat. My všichni jsme kandidáti smrti a šancí na přežití nám zbývá málo. Takže celou naši politiku neustále přehlušují čistě biologické záležitosti. Nejdůležitější je přežít, a to se těžko přemítá o základně. Takže pokud jste mezi nás přišel s nějakým sociálním programem, zapomeňte na to.«

»A oč jde?« zeptal se Maxim.

»Považují nás za degeneráty. Jak to vzniklo, to už vám dneska nikdo neřekne. Ale pro Ohňostrůjce je výhodné nás pronásledovat: odvádí to pozornost lidí od jiných vnitřních problémů, třeba od korupčních afér finančníků, kteří hrabou na vojenských zakázkách a stavbě věží.«

»No prosím, to je jiná,« konstatoval spokojeně Maxim. »To znamená, že Ohňostrůjci slouží penězům. Komu ještě?«

»Ohňostrůjci neslouží nikomu. Oni sami jsou peníze, jsou všechno. Ale vlastně nejsou nic, protože zůstávají anonymní a neustále se navzájem požírají… Kdyby si tak mohl pohovořit s Kňourem,« obrátil se Doktor k ramenatému. »Ti by spolu našli společný jazyk.«

»Dobře, o Ohňostrůjcích si pohovořím s Kňourem…«

»S Kňourem už si nepromluvíte,« skočil mu neurvale do řeči Memo. »Kňoura popravili.«

»To je ten jednoruký,« vysvětlila Ordi. »Ale to byste přece měl vědět…«

»Já vím,« řekl Maxim. »Jenže Kňoura nezastřelili. Byl odsouzen k vyhnanství a převýchově.«

»Vyloučeno!« zvolal ramenatý. »Kňoura? A do vyhnanství?«

»Ano,« přisvědčil Maxim. »Gela Ketšefa k trestu smrti, Kňoura do vyhnanství a ještě jednoho, který neuvedl své jméno, si odvedl ten civil. Zřejmě na kontrarozvědku.«

A zase všichni ztichli. Doktor si přihnul z hrnku. Statný muž seděl s hlavou ve dlaních. Lesník hořce pohekával a lítostivě se díval na Ordi. Ordi s pevně semknutými rty upírala oči do stolu. Bylo to skličující a Maxim litoval, že o tom vůbec začal mluvit. To, co právě sledoval, byl nefalšovaný zármutek, jen Memo v rohu se nermoutil, ten se spíš bál… Takovým by se kulomet do rukou dávat neměl, blesklo Maximovi hlavou. Všechny nás tu postřílí.

»No dobře,« vzchopil se jako první ramenáč. »Máte ještě nějaké dotazy?«

»Spoustu,« odtušil zvolna Maxim, »ale obávám se, že jsou vesměs dost netaktní.«

»Prosím, pokládejte i netaktní otázky.«

»Tahle bude zatím poslední. Co s vámi mají společného věže PBO? Proč vám tak vadí?«

Všichni se křečovitě zasmáli.

»To je mi vrták,« zvolal Lesník. »No vidíte, takovýhle se sháněj po společenský základně…«

»Ono totiž nejde o žádnou protibalistickou ochranu,« vysvětlil Doktor. »Je to naše prokletí. Vynalezli záření, s jehož pomocí pak zplodili báchorku o degenerátech. Většina lidí — například vy — na to záření vůbec nereaguje, jako by tu vůbec nebylo. Ale ta nešťastná menšina vzhledem k zatím neznámým zvláštnostem svého organismu zakouší při ozáření pekelná muka. Někteří z nás, ale to jsou opravdu jen jedinci, dokážou bolest snášet, kdežto jiní nevydrží, křičí, další upadnou do bezvědomí a někteří se prostě zblázní a umírají… Takže ty věže jsou vlastně obrovské zářiče. Zapínají se dvakrát denně po celé zemi, a zatímco my se bezmocně válíme v bolestech, oni nás odchytávají jako zvěř. Navíc mají mobilní zářiče s omezenou působností na hlídkových vozech… plus samohybné zářiče o větším výkonu… a k tomu si připočtěte nepravidelné noční paprskové údery… Nemáme se kde schovat, žádná bariéra neexistuje, šílíme z toho a pácháme sebevraždy, ze zoufalství děláme různé hlouposti a vymíráme…«

Doktor se odmlčel, chopil se hrnku a naráz ho dopil do dna… Potom s nervním tikem v tváři začal zuřivě rozdmýchávat svou dýmku.

»A jak jsme si dřív žili,« podotkl zarmouceně Lesník. »Mizerové zatracený…«

»Jemu to nemá cenu vykládat,« vmísil se do debaty Memo. »On přece neví, co to je. Ten nemá ani ponětí, co to je — čekat den co den na další relaci.«

»No dobře,« mávl ramenáč. »Když nemá ponětí, nebudeme o tom mluvit. Sojka je pro. Kdo ještě je pro a kdo proti?«

Lesník už otevíral ústa, ale Ordi ho předešla:

»Chtěla bych vysvětlit, proč mluvím pro něj. Za prvé mu věřím. To už jsem koneckonců říkala a možná to není tak důležité, protože se to týká jen mě. Ten člověk ale má schopnosti, které by mohly být k užitku nám všem. Umí hojit nejen vlastní, ale i cizí rány… A mnohem lépe než vy, Doktore, nezlobte se…«

»Jakýpak já jsem doktor,« pokrčil rameny Doktor. »Prosím vás, pouhý soudní znalec…«

»Ale to ještě není všechno,« pokračovala Ordi. »Umí taky zbavovat bolesti.«

»Jak to?« zeptal se Lesník.

»Nevím, jak to dělá. Masíruje spánky, něco šeptá a bolest pomine. U matky mě to chytlo dvakrát a vždycky mi pomohl. Poprvé ještě moc ne, ovšem v každém případě jsem neztratila vědomí jako jindy. A podruhé se bolesti nedostavily vůbec…«

Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Ještě před okamžikem to byli soudci, ještě před chvílí měli pocit, že rozhodují o jeho životě a smrti, ale teď soudci zmizelí a zůstali jen zmučení, prokletí lidé, jimž náhle svitla naděje. Dívali se na něj, jako by očekávali, že je okamžitě, neprodleně zbaví mučivé můry, která je pronásledovala minutu za minutou, neustále, každý den a každou noc už celá léta… No vida, řekl si Maxim, tady mě přinejmenším nebudou potřebovat k tomu, abych zabíjel, ale abych léčil… Ta myšlenka ho ovšem nijak nepotěšila. Věže! vykřiklo vědomí. Taková zvrhlost! Kdo asi na tohle přišel? Musel to být sadista…

»Vy něco takového skutečně dokážete?« zeptal se Doktor.

»Co?«

»Zbavovat bolesti…«

»Zbavovat bolesti? Ano, to umím.«

»A jak?«

»Těžko bych vám to vysvětloval, mně by nestačila slovní zásoba a vám by se nedostávalo vědomostí… Ale jednu věc nechápu: copak vy nemáte žádné utišující prostředky proti bolestem?«

»Proti tomuhle žádné prostředky nepomohou… Jedině letální dávka.«

»Poslyšte,« řekl Maxim. »Já jsem samozřejmě ochoten zbavovat vás bolesti a budu se snažit… Ale to přece není východisko! Je třeba pátrat po nějakém masovém prostředku… Máte mezi sebou chemiky?«

»Všechno máme,« řekl ramenatý, »ale tímhle úkolem se nikdo nezabývá. Kdyby ho někdo řešil, nemusel by stejnými bolestmi jako my trpět například státní prokurátor. Spolehněte se, že ten by si takový preparát rozhodně sehnal. Teď se prostě před každou pravidelnou relací namol opije a lehne si do vany s horkou vodou.«

»Státní prokurátor je degenerát?« zeptal se Maxim znepokojeně.

»Říká se to,« odtušil ramenatý suše. »Ale to jsme odbočili. Sojko, chceš ještě něco dodat? Kdo teď?«