Gajovi se před očima všechno rozmazalo, zničeně klesl na stupátko auta. Nohy by ho bývaly neudržely. V uších mu ještě pořád znělo odporné pružné křupání střel vnikajících do těla toho zvláštního milovaného člověka… Trochu se vzpamatoval, ale ještě několik minut si netroufal vstát.

Světlé hnědé Makovo tělo leželo mezi bílorůžovými kameny a samo bylo stejně nehybné jako kterýkoli z nich. Pan rytmistr stál na stále stejném místě s pistolí dál připravenou k palbě a dychtivě kouřil. Gajovi nevěnoval pozornost. Když cigareta dohořela až ke rtům a on se spálil, špačka vyplivl a postoupil o dva kroky směrem k zabitému. Ten druhý krok už ovšem byl hodně krátký. Až k mrtvému se nakonec přistoupit neodhodlal. Ránu jistoty tedy vypálil asi z deseti kroků, jenže nezasáhl. Gaj si všiml, jak se vedle Makovy hlavy rozstříkl obláček kamenného prachu.

»Massarakš!« zasípal pan rytmistr a snažil se zasunout pistoli zpátky do pouzdra.

Zasouval ji tam dlouho, potom pouzdro pořád nějak nemohl zapnout, potom přistoupil ke Gajovi, vzal ho zmrzačenou rukou za blůzu stejnokroje u krku, rázným škubnutím ho postavil na nohy a roztahuje slova jako opilec mu tvrdě vydechl do tváře:

»Budiž. Zůstaneš kaprálem. Ale v Legii nemáš co pohledávat… Napíšeš si žádost o převelení k armádě. Hajdy do auta!«

Kapitola devátá

Strážný mu tlumeně přikázal »počkejte tady!« a odešel — zmizel mezi keři a stromy. Maxim se posadil na parízek uprostřed palouku, zastrčil ruce do kapes plátěných kalhot a čekal. Les byl starý a zanedbaný, dusil ho podrost a od prastarých svraštělých kmenů to zavanulo trouchnivinou. Bylo tu vlhko. Maxim se tetelil, cítil, že se mu dělá zle, nejraději by poseděl někde na sluníčku a zahřál si rameno.

V křoví nedaleko něj někdo byl, ale Maxim si toho nevšímal: sledovali ho už od vesnice, a on proti tomu nic neměl. Zvláštní by spíš bylo, kdyby mu hned bezvýhradně uvěřili.

Odněkud z boku na palouk vyšla malá holčička v obrovském záplatovaném svetru a s košíčkem v ruce. Vykulila na Maxima zvědavé oči a upřeně ho sledovala, dokud ho, klopýtaje travou a zamotávaje se do ní, neobešla kolem dokola. Nějaké zvířátko podobné veverce se mihlo v křovinách, vyjelo na strom, pohlédlo dolů, polekalo se a zmizelo. Bylo ticho, jen někde daleko nepravidelně klepal motor — na jezeře se sklízelo rákosí.

Člověk ve křoví neodcházel a provrtával Maximova záda nevraživým pohledem. Bylo to protivné, ale musí si zvykat. Teď už to takhle bude pořád. Obydlený ostrov proti němu vytáhl do boje, střílel po něm, slídil za ním a nevěřil mu. Maxim zaklimbal. Poslední dobou si často zdříml v těch nejnevhodnějších okamžicích. Usínal, probouzel se a zase usínal. Ani se nepokoušel s tím zápolit: přál si to organismus a ten tomu musí rozumět nejlíp. To přejde, hlavní je se tomu nebránit.

Zašustily kroky a strážný řekl »pojďte za mnou«. Maxim se zvedl a s rukama stále v kapsách vykročil za ním, s očima jako přilepenýma k jeho mokrým holínkám. Vnořili se do lesa a v kruzích a složitých kličkách se pozvolna přibližovali k jakémusi obydlí, k němuž to po přímce muselo z palouku být, co by kamenem dohodil. Pak se strážný rozhodl, že už Maxima zmátl dost, a pustil se rovnou přes porost a polomy, přičemž jako správný člověk z města působil takový hluk a praskot, že Maxim přestal slyšet kroky toho, co se kradl kousek za ním.

Když polomy skončily, Maxim spatřil za stromy další palouk a na něm polozborcený roubený dům se zatlučenými okny. Planinka byla zarostlá vysokou travou, ale Maxim bez obtíží zaznamenal, že se tudy rozhodně chodilo, dávno i docela nedávno. Scházeli se k domu opatrně a snažili se dorazit pokaždé z jiné strany. Strážný otevřel tmavé skřípavé dveře a vstoupil do temné zatuchlé síně. Člověk, který je sledoval, zůstal venku. Strážný zvedl padací dveře do sklepa a vybídl Maxima »sem, ale opatrně…« Ve tmě špatně viděl. Maxim sešel po dřevěných schodech dolů.

Ve sklepě bylo teplo a sucho a kolem dřevěného stolu tu seděli nějací lidé: směšně poulili oči ve snaze prohlédnout si příchozího. Maxim poznal jen dva: Ordi, dceru staré Illi Taderové, a tlustého Mema Gramena, který seděl hned pod schody s kulometem položeným na kolenou. Nahoře těžce žuchl masivní poklop a někdo se zeptal:

»Co jste zač? Řekněte nám něco o sobě.«

»Můžu se posadit?« zeptal se Maxim.

»Ano. Samozřejmě. Pojďte sem, odkud na vás mluvím, a narazíte na lavici.«

Maxim se posadil a prohlédl, si zbytek osazenstva — kromě něj tu seděli ještě čtyři další. Ve tmě mu připadali šedí a ploší jako na staré vybledlé fotografii. Vpravo seděla Ordi a naproti statný ramenatý muž, který ho oslovil. Nepříjemně připomínal rytmistra Čača.

»Vyprávějte,« vybídl ho znova.

Maxim si povzdechl. Moc se mu nechtělo začínat nové seznámení lží, ale nedalo se nic dělat.

»Svou minulost neznám,« spustil nakonec. »Říká se, že jsem horal. Snad. Nevzpomínám si. Jmenuji se Maxim Kammerer. V Legii mi říkali Mak Sim. Vzpomínám si na své osudy od chvíle, kdy jsem byl zadržen v lesích u Modrého Hada…«

Lhaní skončilo a dál už to šlo lépe. Snažil se mluvit co nejstručněji, ale zároveň nevynechat nic z toho, co považoval za podstatné.

»…Odvedl jsem je lomem co nejdál, přikázal jim, aby utíkali, a sám jsem se pomalu vrátil zpátky. Pak mě rytmistr několika ranami prostřílel. V noci jsem se probral, vylezl jsem z lomu ven a zanedlouho narazil na pastvinu. Přes den jsem se schovával v křoví a spal jsem, v noci jsem se nikým nepozorován kradl ke kravám a pil jejich mléko. Za několik dní jsem se trochu zotavil. Dostal jsem od pastevců nějaké hadry, došel do vesnice Kachny a vyhledal tam Illi Taderovou. Ostatní už víte.«

Nějakou dobu všichni mlčeli. Potom nějaký muž, jasný venkovan s vlasy až na ramena, rozpačitě podotkl:

»Tomu nerozumím. Proč si nepamatujete svou minulost? Já bych řek, že něco takovýho se nemůže stát. Ať k tomu něco řekne tady Doktor.«

»Stává se to,« poznamenal úsečně Doktor. Byl hubený, utrápený, a v prstech zamyšleně točil dýmkou. Zřejmě se mu strašně chtělo kouřit.

»Proč jste neutekl společně s odsouzenci?« zeptal se ramenatý.

»Zůstal mi tam Gaj,« odpověděl Maxim. »Doufal jsem, že odejde společně se mnou…« Umlkl, protože si vzpomněl na bledou, zmatenou Gajovu tvář, na příšerné rytmistrovy oči, na horké šťouchance do prsou a břicha i na pocit křivdy a bezmocnosti. »Byla to samo sebou hloupost, ale to jsem v tu chvíli nechápal.«

»Zúčastnil jste se nějakých operací?« zeptal se zezadu tlustý Memo.

»O tom už jsem mluvil.«

»Tak to zopakujte!«

»Zúčastnil jsem se jedné operace, kdy byli zatčeni Ketšef, Ordi, vy a ještě dva další, kteří neuvedli svá jména. Jeden z nich byl jednoruký.«

»Čím si vysvětlujete chvat, s jakým vás rytmistr nasazoval do akcí. Vždyť aby kandidát získal nárok na zkoušku krví, musí se zúčastnit nejméně tří operací.«

»Nevím. Pochopil jsem jen tolik, že mi nedůvěřoval. Sám nechápu, proč mě poslal popravovat odsouzence…«

»A proč vlastně střílel on po vás?«

»Řekl bych, že se lekl. Chtěl jsem mu sebrat pistoli…«

»Tomu nerozumím,« řekl zase muž s dlouhými vlasy. »Samý žvásty, prázdný slova. Na vašem místě bych ho prohlíd, Doktore. Tý historce s rytmistrem se mi nějak nechce věřit.«

»Potmě ho prohlížet nemůžu,« utrhl se podrážděně Doktor.

»Tak si rozsviťte,« poradil společnosti kolem stolu Maxim. »Já vás stejně vidím.«

Ticho.

»Jak to, že nás vidíte?« zeptal se ramenatý.

Maxim pokrčil rameny.

»Prostě vás vidím.«

»Co je to za nesmysly,« rozhořčil se Memo. »Tak mi tedy řekněte, co teď dělám.«

Maxim se ohlédl.

»Namířil jste na mě — lépe řečeno na Doktora, ale myslíte si, že na mě — lehký kulomet. Vy jste Memo Gramenu a já vás znám. Na levé tváři máte jizvu, kterou jste tam předtím neměl.«

»Noktoptie,« zahuhlal Doktor. »A rozsviťte, ať nevypadáme jako trumberové. On nás vidí, a my jeho ne.« Nahmatal před sebou sirky a začal škrtat jednu za druhou. Lámaly se.