»Jsou nesporně nebezpeční,« prohlásil strýček Kaan se zvednutým ukazovákem, »ale jsou mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit, Gaji. Bojují o místo v tomto světě, o existenci svého druhu, a tento boj nestaví na žádných sociálních konfliktech, takže skončí až ve chvíli, kdy arénu biologických dějin opustí buď poslední člověk, nebo poslední mutant! Hontské zlato — taková hovadina!« řval rozlícený profesor. »Nebo diverze proti PBO — další nehoráznost! Za Modrého Hada se dívejme, pánové! Za Modrého Hada… Odtud hrozí největší nebezpečí. Tam se zrodily a odtud se valí hordy humanoidních netvorů, aby nás rozdupaly a proměnily v nicotu! Jsi slepý, Gaji, a tvoji velitelé jakbysmet. Je třeba zachránit civilizaci! Ne nějaký jeden národ. Nejen naše matky a děti, ale lidstvo jako celek!«

Gaj se rozzlobil a řekl, že osudy lidstva ho zajímají pramálo. On na tenhle kabinetní blábol nevěří. A kdyby mu někdo řekl, že existuje způsob, jak poštvat divoké degeneráty na Honty tak, aby se přitom naší zemi vyhnuli, zasvětil by tomu celý život. Profesor se znovu rozběsnil a znovu mu vyčinil do slepých troubů. Prohlásil, že Ohňostrůjci jsou skutečně mučedníci — musejí asi vést vpravdě nerovný zápas, když mají k dispozici jen ubohé a slepé vykonavatele Gajova typu. Gaj se rozhodl, že se s ním hádat nebude. Strýček politice absolutně nerozuměl a sám byl do jisté míry vykopávkou. Mak se pokusil do hovoru nějak zasáhnout, a spustil o jednorukém degenerátovi, ale Gaj tyhle plíživé pokusy o vyzrazení služebního tajemství rázně uťal, přikázal Radě, aby přinesla jídlo, a Maka požádal, aby zapnul televizor. Už těch řečí bylo dneska dost, řekl. Nechte vojáka trochu odpočinout, když má jednou volno…

Jeho obrazotvornost však již pracovala naplno, v televizi zase běžela nějaká hloupost, a tak se Gaj nakonec neudržel a začal o divokých degenerátech vykládat sám. Ledacos o nich věděl, však proti nim tři roky bojoval a nevyvaloval se někde v týlu, jako všichni ti filozofové… Radě přišlo staříka líto a vynadala Gajovi do vejtahů, jenže strýček s Makem se bůhvíproč přidali na jeho stranu a požádali ho, aby pokračoval. Gaj prohlásil, že už neřekne ani slovo. Za prvé se opravdu mírně urazil a pak — když se probíral vlastní pamětí, nedokázal tam najít nic, co by vyvrátilo smyšlenky toho starého opilce. Pak se mu konečně rozbřesklo: vzpomněl si, co jednou vykládal staršina stočtrnáctého oddílu odsouzenců k smrti Zef, a se škodolibým potěšením to strýčkovi naservíroval. Ta zrzavá tlama Zef říkala, že degeneráti jsou prostě nuceni zvýšit svou aktivitu, protože na ně samotné se z druhé strany tlačí radioaktivní poušť, a ti chudáci se nemají kam vrtnout, jedině by se mohli pokusit o ozbrojený průlom do oblastí nezasažených jaderným zářením.

»Kdo ti tohle vykládal?« zeptal se pohrdlivě strýček, »Jaký pablb zabedněná si mohl vzít do palice tak primitivní myšlenku?«

Gaj mu zlomyslně pohlédl přímo do očí a důležitě prohlásil:

»To je názor jistého Allu Zefa, našeho předního psychiatra.«

»A kdepak ses s ním setkal,« otázal se ještě sarkastičtěji strýček. »Snad ne na rotní kuchyni?«

Gaj se v diskutérském zápalu málem neovládl a užuž chtěl prozradit, kde se s ním setkal, ale pak udržel jazyk za zuby, zatvářil se nanejvýš významně a se zdůrazňovaným zájmem začal sledovat televizního hlasatele, který právě četl předpověď počasí.

Jenže vtom se, massarakš, do polemiky znovu vmísil ten zatracený Mak.

»Dobře, jsem ochoten považovat degeneráty na jihu za novou odrůdu člověka,« prohlásil, »ale co ti mají společného třeba s panem domácím Renadem. Toho taky považujete za degeneráta, jenže pan Renadu zcela zřejmě nepatří k nové, ale — a to si upřímně přiznejme — naopak k velmi staré sortě lidí…« O tomhle Gaj nikdy neuvažoval, a tak byl moc rád, když s odpovědí na záludnou otázku přispěchal strýček Kaan. Ten Maka nejdřív počastoval označením »pařez rozsochatá« a objasnil, že latentní degeneráti neboli degeneráti městští nejsou ničím jiným než zbytky dalšího nového živočišného druhu, který byl v našich centrálních oblastech téměř úplně vyhuben už v zárodku hned na úsvitu své existence… On si na tu hrůzu ještě vzpomíná! Zabíjeli je hned po narození, někdy společně s matkami… Přežili jen ti, u nichž se příznaky nového druhu navenek nijak neprojevily… Strýček Kaan do sebe hodil pátou sklenku, dostal se do oslnivé formy a rozvinul před svými posluchači přesně propracovaný plán totálního zdravotního průzkumu obyvatelstva, který musí být dříve či později realizován, raději dřív než později. A bez výjimky! Žádné úlevy! Plevel je třeba nelítostně vymýtit…

Tím oběd skončil. Rada se postavila k nádobí, strýček, který už se žádných námitek nedočkal, si všechny vítězoslavně změřil, zašpuntoval láhev a odnesl si ji k sobě s brumlavou poznámkou, že musí napsat odpověď tomu pitomci Šapšovi. Kdovíproč si k tomu vzal i sklenku. Gaj se za ním zadíval — na jeho chatrné sáčko, na staré, záplatované kalhoty, na zašívané ponožky a sešmatlané škrpály — a musel starého pána politovat. Zpropadená válka! Dřív strýčkovi patřil celý tenhle byt, měl sluhy, ženu, syna, přepychové porcelánové nádobí, dokonce i venkovský statek někde vlastnil — kdežto teď? Uprášená pracovna přecpaná knihami, která slouží zároveň jako ložnice i všechno ostatní, obnošené šatstvo, samota a zapomnění… K vzteku. Posunul jediné křeslo v pokoji blíž k obrazovce, pohodlně se usadil a začal ospale sledovat program. Mak chvíli seděl vedle něj, potom bleskově a nehlučně, jak to uměl jenom on, zmizel a znovu se objevil až v protějším rohu. Chvilku se přehraboval v Gajově knihovničce, vybral si tam nějakou učebnici a opřen ramenem o šatník v ní vstoje zalistoval. Rada poklidila stůl a chopila se svého pletení, jen tu a tam střelila očima po obrazovce. V domě se rozhostil klid, mír a pohoda. Gaj dřímal.

Zdála se mu nějaká praštěnost — že chytil v jakémsi kovovém tunelu dva degeneráty, zahájil výslech, a najednou zjistil, že jeden z těch degenerátů je Mak a druhý mu s měkkým, vlídným úsměvem říká: »Celou tu dobu ses prostě mýlil, tvé místo je po našem boku, protože rytmistr je prachsprostý profesionální vrah bez špetky vlastenectví a skutečné věrnosti v těle, jenom rád zabíjí, asi tak rád, jako ty máš rád krevetovou polévku…« A Gaje se zmocnily dusivé pochyby, pocítil, že teď všechno definitivně pochopí, ještě vteřina — a nezůstane ani jediná nezodpovězená otázka. Tento neobvyklý stav byl tak vyčerpávající, že se v něm srdce div nezastavilo, a on se probudil.

Mak s Radou tiše rozmlouvali o nějakých hloupostech — o koupání v moři, o písku, o škeblích… Neposlouchal je. Vtom se mu do vědomí vkradla zrádná myšlenka: je vůbec možné, že by byl schopen nějakých pochyb, váhání, nejistoty…? Ve snu přece pochyboval… Znamená to, že by v bdělém stavu, nastat taková situace, zaváhal taky? Chvíli se snažil připomenout si ten sen do posledního detailu, ale sen unikal jako mýdlo z mokrých rukou, rozplýval se, až byl dočista nepravděpodobný, a Gaj si s úlevou pomyslel, že je to všechno hloupost. A když se ho Rada, která si všimla, že nespí, zeptala, co je podle jeho názoru lepší, zda moře, nebo řeka, odpověděl po vojácku, ve stylu starého Dogy: »Nejlepší je pořádná sprcha.«

V televizi běžely »ornamenty«. Hrozná nuda. Gaj navrhl, že by si mohli dát pivo. Rada zaběhla do kuchyně a přinesla dvě láhve z lednice. U piva o lecčem poklábosili a jen tak mezi řečí se kupodivu vysvětlilo, že Mak během uplynulé půlhodiny zvládl učebnici geopolitiky. Rada byla u vytržení. Gaj nevěřil. Řekl, že za takovou chvilku se učebnice dá prolistovat, v nejlepším případě snad i přečíst, ale jen mechanicky, aniž bychom si čtené zapamatovávali. Mak se dožadoval přezkoušení. Gaj tedy uchopil učebnici do rukou a uzavřeli sázku: ten, kdo prohraje, musí jít za strýčkem Kaanem a oznámit mu, že kolega Šapšu je moudrý muž a skvělý vědec. Gaj knížku otevřel jen tak nazdařbůh, našel na konci kapitoly kontrolní otázky a zeptal se: »V čem spočívá mravní hodnota expanze našeho státu na sever?« Mak odpověděl svými slovy, text učebnice však vystihl přesně a sám k tomu dodal, že podle jeho názoru se v tomto případě o žádných mravních hodnotách mluvit nedá a že skutečným důvodem, pokud tomu dobře rozumí, je agresivita režimů Honti a Pandey. Gaj se oběma rukama podrbal v týle, olízl si ukazovák, převrátil o několik stránek dál a otázal se: »Jaká je průměrná úroda obilnin v severozápadních oblastech?« Mak se zasmál a konstatoval, že údaje o severozápadních oblastech nejsou k dispozici. Zase ho nechytil; nadmíru potěšená Rada vyplázla na Gaje jazyk. »A jaký je průměrný demografický tlak v deltě Modrého Hada?« vypálil Gaj další otázku. Mak mu sdělil příslušná čísla, přidal povolené tolerance a neodpustil si poznámku, že pojem »demografický tlak« mu připadá poněkud mlhavý. Gaj užuž chtěl spustit, že demografický tlak je vlastně vyjádření pro míru agresivity, ale vtom zasáhla Rada. Ta řekla, že Gaj se vykrucuje a chce se dalšímu zkoušení vyhnout, protože už pochopil, jak je na tom zle.