»Degenerát!«

»No dobře. Tak je to statečný a dobrý degenerát. Viděl jsem jeho knihovnu. Je nesmírně vzdělaný. Ví toho tisíckrát víc než ty nebo rytmistr… Tak proč je proti nám? Pokud by všechno bylo tak, jak říkáš, proč by to on, vzdělanec a intelektuál, nevěděl? Proč nám tváří v tvář smrti říká, že je za národ a proti nám?«

»Vzdělaný degenerát — to je degenerát na druhou,« zdůraznil kazatelsky Gaj. »A jako degenerát nás nenávidí. A vzdělání mu pomáhá jeho nenávist zdůvodňovat a šířit. Vzdělanost nemusí být vždycky jen požehnání, kamaráde. Je jako samopal: přijde na to, v čích se ocitne rukou.«

»Já myslím, že vzdělání je požehnání vždycky,« namítl Mak.

»Tak to ne. Já bych například byl nejraději, kdyby všichni Hontové byli nevzdělaní. To bychom aspoň mohli žít jako lidi, a ne pořád jen čekat na smrtící úder. Srovnali bychom je raz dva.«

»To ano,« podotkl Mak s nepochopitelnou intonací. »Někoho srovnat — to umíme. Krutost bychom mohli třeba rozdávat.«

»Už zase mluvíš jako dítě. Myslíš, že bychom nebyli raději, kdybychom se mohli omezit jen na přesvědčovací kampaně? Bylo by to levnější, obešlo by se to bez krveprolití. Jenže co se dá dělat? Oni si své přesvědčení vzít nedají…«

»Počkej, to znamená, že jsou o něčem přesvědčeni?« přerušil ho Mak. »Jsou o své věci přesvědčeni? Ale když je vzdělaný člověk přesvědčen o své pravdě, nemají s tím hontské peníze nic společného…«

Gaje to přestalo bavit. Už se chtěl jako k poslednímu prostředku uchýlit ke Kodexu Ohňostrůjců a skoncovat s tímhle nekonečným hloupým sporem, ale vtom toho Mak nechal sám, mávl rukou a křikl:

»Rado! Už nespi! Legionáři mají hlad a zastesklo se jim po dámské společnosti.«

K obrovskému Gajovu překvapení se za závěsem skutečně ozval Radin hlas:

»Já přece už dávno nespím, hulákáte tu jako někde u vás na cvičáku, páni legionáři.« »Jak to, že jsi doma?« vyhrkl Gaj. Rada už si zapínala župan a vstoupila do místnosti. »Přišla jsem o práci,« oznámila mu. »Matka Tej zavřela svůj podnik. Něco zdědila a chce se odstěhovat na venkov. Ale už mě doporučila na nějaké dobré místo… Maku, proč máš všechno rozházené? Skliď si to do skříně. Kluci, přece jsem vás prosila, abyste mi nechodili v holínkách do pokoje. Kde máš holínky, Gaji?! Prostřete na stůl, hned budeme obědvat… Nějak jsi zhubl, Maku. Co to tam s tebou dělají?«

»Tak dělej, dělej,« pobízel ji Gaj. »Koukej přinést ten oběd.«

Vyplázla na něj jazyk a odešla. Gaj si Maka, který se za dívkou jako obvykle vlídně zadíval, čtverácky změřil.

»Pěkná holka, co říkáš?« zeptal se a vzápětí se zděsil: Makova tvář znenadání žulově ztvrdla. »Co je to s tebou?«

»Poslyš,« řekl Mak, »všechno bych to třeba nakonec bral. Všechno. Dokonce i mučení je asi za takových okolností myslitelné. Vy to musíte vědět líp. Ale střílet ženy…, mučit ženy…« Shrábl své holínky a odešel z pokoje pryč.

Gaj si rozpačitě odkašlal, energicky se oběma rukama poškrábal v týle a začal prostírat na stůl. Po tomhle rozhovoru zůstal v jeho nitru nepříjemný nános. Taková rozpolcenost. Samo sebou, Mak je zelenáč a jako by ani nebyl z tohoto světa, ale ty jeho argumenty podivuhodně sedí. Je to logik, v tom to je, perfektní logik. Třeba teď před chvílí — mlel vyslovené fantasmagorie, a nakonec se mu to všechno krásně logicky seřadilo. Gaj si musel přiznat, že nebýt téhle rozmluvy, sotva by někdy připadl na věc tak prostou, že nejpodstatnější vlastností degenerátů je to, že jsou to degeneráti. Jakmile bychom je této vlastnosti zprostili, všechna ostatní obvinění vůči nim se změní v paskvil. Ano, zakopaný pes je v tom, že jsou to degeneráti, kteří nenávidí všechno normální… To stačí — a celá věc se klidně obejde i bez hontského zlata… A co ti Hontové — že by to teda byli taky degeneráti? To nám neříkali. Jenže když to nejsou degeneráti, tak by je naši degeneráti měli nenávidět stejně jako nás… Massarakš! Aby ji hrom spral, tuhle logiku…

Jakmile se Mak vrátil, Gaj se na něj okamžitě vrhl.

»Jak jsi mohl vědět, že je Rada doma?«

»Jak to, jak? To bylo přece jasné…«

»A když ti to bylo jasné, tak proč jsi mě na to neupozornil? A proč si, massarakš, pouštíš jazyk na špacír před cizími lidmi, třiatřicetkrát massarakš?!«

Mak se taky dopálil.

»Kdo je pro tebe cizí, massarakš? Snad Rada? Prosím tě, vy všichni i s těmi vašimi rytmistry jste mi mnohem cizejší než ona.«

»Massarakš! Ty nevíš, co se v řádech píše o služebním tajemství?«

»Massarakš a massarakš! Co sis na mě zased! Já jsem přece nevěděl, že o ní nevíš. Myslel jsem si, že si ze mě chceš vystřelit. A pak — copak jsme tu mluvili o nějakých služebních záležitostech?«

»Všechno, co se týká služby…«

»Táhněte k šípku s tou vaší službou, která se musí tajit i před vlastní sestrou! A vůbec před kýmkoli, massarakš! Nasekali jste si tady tajnosti na každém rohu, že pro ně není k hnutí, a člověk aby ani hubu neotevřel!«

»Tak ty na mě nakonec budeš řvát? Já ho tady, pitomce, školím, a on si na mě bude vyskakovat…«

Ale Mak už se nezlobil. Najednou se v mžiku ocitl přímo vedle Gaje; Gaj se nestačil ani pohnout, silné ruce ho stiskly v pase, pokoj se mu zatočil před očima a pak už se bleskurychle přiblížil strop. Přidušeně vyjekl — Mak ho na rukou natažených nad hlavou opatrně odnesl k oknu a řekl:

»Kam s tebou, s těmi tvými tajnostmi? Nechceš oknem ven?«

»Co je to za hloupé vtipy, massarakš!« zakřičel zděšeně Gaj, křečovitě mávající rukama ve snaze najít oporu.

»Aha, z okna ven nechceš. Dobře, zůstaň tady.«

Gaj vzduchem doplul k závěsu a přistál na Radině posteli. Posadil se, narovnal si vytažený kabátek od pyžama a zavrčel:

»Zvíře nerozumný…«

Už se taky nezlobil. Nebylo na koho, leda snad na degeneráty.

Začali prostírat na stůl. Přišla Rada s kastrolem polívky a za ní strýček Kaan se svou nerozlučnou láhvinkou, která jediná, jak sám ujišťoval, ho chránila před nachlazením a dalšími stařeckými chorobami. Posadili se a pustili se do polévky. Strýček nejdřív vypil sklenku, vtáhl nosem vzduch a rozvykládal se o svém úhlavním nepříteli, kolegovi Šapšovi, jinak autorovi článku o funkci jisté kůstky jakési prehistorické ještěrky; článek samozřejmě budoval na blbostech, nic než blbosti neobsahoval a napsán byl pro blby…

U strýčka Kaana byli všichni blbové. Kolegové na katedře jsou blbové, jedni snaživí, druzí prolezlí leností. Asistenti jsou známí blbové od kolébky, kteří by mohli nanejvýš pást někde v horách dobytek a ani v takovém případě není jasné, jestli by si s tím poradili. Nu a pokud jde o studenty, tak mládež je dneska všeobecně jako vyměněná a studovat jdou jen zvlášť k tomu účelu vybraní arcikreténi, které by starostlivý podnikatel nikdy nepustil k výrobnímu zařízení a velitel, který své věci rozumí, by je nikdy nezařadil do jednotky. Takže o osudech vědy zabývající se prehistorickou faunou je rozhodnuto… Gajovi to nebylo nijak zvlášť líto, čert je vem, prehistorická zvířata, na ta teď není ani pomyšlení — ono je vůbec u boha, proč a komu se takováhle věda mohla někdy hodit… Rada však měla strýčka ráda, vždy se společně s ním hrozila tuposti kolegy Šapša a upřímně hořekovala, že vedení univerzity není ochotno financovat další expedici…

Dnes se ovšem rozmluva ubírala jiným řečištěm. Rada, která — massarakš! — celý jejich rozhovor přece jen vyslechla, se strýčka najednou zeptala, čím se degeneráti liší od normálních lidí. Gaj Maka zpražil zničujícím pohledem a Radě navrhl, aby ostatním nekazila chuť a raději si přečetla příslušnou literaturu. Strýček však namítl, že ta literatura je sepsána pro nejpitomější z pitomců, že v Departmentu veřejného vzdělání se zřejmě domnívají, že ostatní jsou stejní nevzdělanci jako oni sami, že problém degenerátů není zdaleka tak jednoduchý a vágní, jak se ho v zájmu vytvoření jistých nálad mezi obyvatelstvem snaží předestřít, a že buď se na věc budeme dívat jako kulturní lidé, nebo jako naši čačtí, leč ne právě nejvzdělanější důstojníci v kasárnách. Mak byl toho názoru, že by se to mělo jednou zkusit jazykem kulturních lidí. Strýček si dal ještě sklenku a nastínil teorii, která poslední dobou patřila ve vědeckých kruzích k nejmódnějším — degeneráti jsou vlastně nový biologický druh, který vznikl jako důsledek radioaktivního ozáření.