»Nole Renadu.«

Pandi strčil do dveří, vyklonil se do chodby a hlasitě opakoval.

»Nole Renadu!«

Z chodby bylo slyšet nějaký pohyb a do místnosti vstoupil starší, dobře oblečený, ale celý pomačkaný a potrhaný muž. Nohy se mu lehce motaly. Pandi ho popadl za loket a usadil na kovové sedadlo. Dveře se hlučně zabouchly. Muž si odkašlal, opřel se dlaněmi o kolena a hrdě vztyčil hlavu.

»Mnó…,« protáhl brigadýr s pohledem zabořeným do papírů a najednou zadrmolil:

»Nole Renadu, padesát šest let, majitel činžovních domů, člen magistrátu… Mno… Člen Klubu veteránů…« (Civil zívl, přikryl si ústa rukou, vytáhl z kapsy barevný magazín, položil si ho na kolena a začal v něm listovat.) »Zadržen tehdy a tehdy, tam a tam… Při osobní prohlídce zajištěno… Mno… Co jste dělal v Trubačské ulici číslo osm?«

»Jsem majitelem toho domu,« prohlásil důstojně Renadu. »Radil jsem se se svým domovníkem.«

»Zkontrolovali jste doklady?« obrátil se brigadýr na adjutanta.

»Tak jest. Všechno v pořádku.«

»Mno…,« pokračoval brigadýr. »Řekněte mi, pane Renadu, znáte někoho ze zatčených?«

»Ne,« odpověděl Renadu a energicky zakroutil hlavou. »Jak bych je taky mohl znát…? Ačkoli… jeden z nich se jmenuje Ketšef… Mám takový dojem, že v jednom z mých domů bydlí nějaký Ketšef… Ovšem přesně to nevím. Možná se mýlím, možná to ani není v mém domě. Mám totiž ještě dva další domy — jeden…«

»Pardon,« přerušil ho civil, aniž zvedl oči od časopisu. »Nepostřehl jste náhodou, o čem mluvili další zatčení?«

»Ééé…,« zamečel Renadu. »Abych pravdu řekl… Máte tam… ééé… hmyz… Takže jsme mluvili především o hmyzu… Někdo si tam v koutě něco šeptal, ale mám-li být upřímný, měl jsem docela jiné starosti… Já dal přednost hmyzu, cheche.«

»Přirozeně,« souhlasil brigadýr. »No tak dobře, omlouvat se vám samozřejmě nebudeme, pane Renadu. Tady jsou vaše doklady, jste volný… Velitel stráže!« dodal zvýšeným hlasem.

Pandi otevřel dveře a křikl:

»Velitel eskorty k brigadýrovi!«

»Ale jaképak omluvy, o tom nemůže být ani řeči,« pronesl vážně pan Renadu. »Za všechno můžu jedině já, já osobně… A dokonce ani ne já osobně, ale ta zatracená dědičnost… Dovolíte?« obrátil se k Maximovi a ukázal na stůl, kde ležely jeho doklady.

»Sedět,« utrousil tiše Pandi.

Vstoupil Gaj. Brigadýr mu předal papíry, přikázal, aby panu Renadovi byl navrácen zajištěný majetek a pan Renadu aby byl propuštěn.

»Raše Musai,« oznámil adjutant kovovému sedadlu.

»Raše Musai,« opakoval Pandi do otevřených dveří.

Raše Musai byl vychrtlý, nadobro utrápený člověk v odřeném županu a jedné pantofli. Sotva si sedl, brigadýrova šíje zbrutnátněla a její majitel zařval: »Tak ty se schováváš, mizero?« na což Raše Musai začal zmateně brebentit, že se vůbec neschovává, že má nemocnou ženu a tři děti, že ještě nezaplatil za byt, že ho zadrželi už dvakrát a zase ho pustili, že dělá v továrně na nábytek a že nic neprovedl. A Maxim už čekal, že ho propustí, ale vtom brigadýr vstal a prohlásil, že Raše Musai, dvaačtyřicetiletý, ženatý, dvakrát zadržený, se v souladu se zákonem o bezpečnostní prevenci odsuzuje k sedmi létům vězení. Rašemu Musaiovi zhruba minutu trvalo, než pochopil smysl právě vyřčeného, a pak se odehrál příšerný výjev. Nešťastný nábytkářský dělník plakal, nesouvisle prosil o milost, pokoušel se padat na kolena a dál křičel a slzel, ale to už ho Pandi vláčel do chodby. Maxim na sobě znovu zachytil pohled rytmistra Čača.

»Kivi Popšu,« přečetl adjutant.

Do dveří strčili ramenatého chlapce s tváří znetvořenou jakousi kožní chorobou. Vyklubal se z něj bytař recidivista, dopadený přímo při činu. Choval se s drzou podlézávostí. Chvílemi pány komisaře prosil, aby ho ušetřili kruté smrti, ale vzápětí se zase hystericky chichotal, sršel podivnými legráckami nebo se snažil vyprávět příběhy ze života, které všechny začínaly stejně: »To jsem takhle zašel do jednoho baráku…« Nikoho nepustil ke slovu. Brigadýr se po několika neúspěšných pokusech položit otázku zhnuseně zvrátil do opěradla a rozhořčeně se rozhlížel na obě strany. Rytmistr Čaču lhostejným hlasem požádal:

»Kandidáte Sime, zacpi mu hubu.«

Maxim neměl tušení, jak se zacpává huba, a tak jen vzal Kiviho Popša za rameno a zatřásl jím. Tomu cvakly čelisti, kousl se do jazyka a umlkl.

Civil, který zadrženého už dlouho se zájmem pozoroval, řekl: »Tohohle bych si vzal. Bude se mi hodit.«

»Výborně!« odtušil brigadýr a přikázal, aby Kiviho Popša odvedli zpátky do cely.

Když chlapce vyvedli, adjutant řekl:

»Takže póvl bychom měli za sebou. Teď přijde na řadu skupina.«

»Začněte rovnou šéfem,« poradil civil. »Jakže se to jmenuje — Ketšef?«

Adjutant mrkl do papírů a znovu oslovil železné sedadlo:

»Gel Ketšef.«

Přivedli člověka, kterého Maxim znal — toho v bílém plášti. Měl pouta na rukou, a proto mu nepřirozeně visely před tělem. Nápadné byly jeho nádherné oči a oteklý obličej. Posadil se a pohled upřel na obraz nad brigadýrovou hlavou.

»Jmenujete se Gel Ketšef?« zeptal se brigadýr.

»Ano.«

»Jste zubní lékař?«

»Byl jsem.«

»Co máte společného s doktorem Gobbim?«

»Koupil jsem jeho praxi.«

»Tak proč nepraktikujete?«

»Prodal jsem zařízení.«

»Proč?«

»Poměry se stále zhoršují,« odpověděl Ketšef.

»Jaké jsou vaše vztahy s Ordi Taderovou?«

»Je to moje žena.«

»Máte děti?«

»Měli jsme — syna.«

»Kde je?«

»Nevím.«

»Co jste dělal za války?«

»Bojoval.«

»Proč jste se začal zabývat protistátní činností?«

»Protože v dějinách tohoto světa ještě neexistoval odpornější stát,« řekl Ketšef. »Protože jsem miloval svou ženu a své dítě. Protože jste zabili mé přátele a rozložili můj národ. Protože jsem vás vždycky nenáviděl. Stačí?«

»Stačí,« ujistil ho klidně brigadýr. »Dokonce víc než stačí. Radši nám řekněte, kolik vám platí Hontové. Nebo vás snad honoruje Pandea?«

Muž v bílém plášti se zasmál. Byl to děsivý smích, tak by se nejspíš smál umrlec.

»Skončete tu komedii, brigadýre,« řekl. »Nač vám to je?«

»Jste vůdce skupiny?«

»Ano, byl jsem.«

»Koho z členů organizace můžete jmenovat?«

»Nikoho.«

»Jste si tím jist?« zeptal se najednou civil.

»Ano.«

»Podívejte se, Ketšefe,« pronesl vemlouvavě muž v civilu. »Dostal jste se do krajně svízelné situace. Víme o vaší skupině všechno. Dokonce víme ledacos o jejích stycích. Musíte pochopit, že takové informace jsme získali od jisté osoby z vaší organizace a teď záleží jen na nás, jak se ta osoba bude jmenovat — zda Ketšef nebo nějak jinak…«

Ketšef mlčky sklonil hlavu.

»Hej, vy!« zakrákal rytmistr Čaču. »Vy jste přece bejvalej fronťák a důstojník k tomu. Copak nechápete, co vám nabízíme? Žádnej život, massarakš! Oficírskou čest!«

Ketšef se znovu zasmál, zakuckal se, ale neřekl nic. Maxim pocítil, že tenhle člověk se ničeho nebojí. Ani smrti, ani hanby. Už všechno prožil. Už se považuje i za mrtvého, i za zhanobeného… Brigadýr pokrčil rameny, zvedl se a prohlásil, že Gel Ketšef, padesátiletý, ženatý, povoláním zubní lékař, se na základě zákona o veřejném zdraví odsuzuje k likvidaci. Rozsudek bude vykonán do osmačtyřiceti hodin a může být změněn za předpokladu, že odsouzený poskytne požadované informace.

Když Ketšefa odvedli, brigadýr se nespokojeně otočil k civilovi: »Já ti nerozumím. Podle mého názoru mluvil dosti ochotně. Typický mluvka, jak ostatně říkáte vy sami. Nerozumím ti…« Civil se zasmál: »Právě proto velíš brigádě, kamaráde, kdežto já… Já zase tam u nás.« »Na tom nesejde,« prohlásil uraženě brigadýr. »Je to šéf skupiny, nota bene se sklonem k filozofování…, prostě tomu nerozumím.« »Kamaráde,« oslovil ho přátelsky civil, »už jsi někdy viděl filozofujícího nebožtíka?« »Panebože, to jsou mi přece nesmysly!« »Ale stejně!« »A tys ho snad viděl?« zeptal se brigadýr. »Právě teď před chvilkou,« opáčil důrazně civil. »A upozorňuju tě, že to není poprvé… Já jsem živý, on je mrtvý — tak o čem si spolu budem vykládat? Takhle nějak se to píše ve Verbliebenovi, pokud se nemýlím…« Rytmistr Čaču se najednou zvedl, přistoupil až těsně k Maximovi a zdola vzhůru mu zasyčel rovnou do tváře: »Jak to stojíme, kandidáte? Kam čučíme? Pozórr! Koukám před sebe! A ne, kde co lítá!« Několik vteřin hlasitě oddechoval a prohlížel si Maxima — zřítelnice se mu pomateně zužovaly a zase rozšiřovaly, ale pak se vrátil zpět na své místo a zapálil si.