Všechno skončilo stejně náhle, jako to začalo. Brigadýr si změřil řady svých svěřenců ztumpachovělýma očima, uvědomil si, kde stojí, a vzlykavým, strhaným hlasem zavelel; »Páni důstojníci, proveďte rozvod do zaměstnání!« Kluci motali hlavami a vyjeveně pokukovali jeden po druhém. Zdálo se, že ničemu nerozumějí, a rytmistr Čaču musel povel »vyrovnat!« dvakrát opakovat, než řady znovu dostaly patřičnou podobu. Pak rota odpochodovala ke kasárnům a pan rytmistr rozhodl: »První sekce, do stráže k zatčeným! Ostatní sekce zahájí zaměstnání podle rozpisu. Rozchod!«

Legionáři se rozešli. Gaj nechal sekci nastoupit a rozdělil muže do jednotlivých stráží. Maxim se řádným vojínem Pandim měli střežit zajatce u výslechu. Gaj Maximovi narychlo vysvětlil jeho povinnosti: stát v pozoru vpravo za zadrženým a při sebemenším pokusu tohoto vstát nebo dokonce lavici opustit, mu v tom zabránit; podřízen bude bezprostředně veliteli brigády, velitelem stráže jmenuji vojína Pandiho… Zkrátka a dobře koukej, jak to dělá Pandi…

»Já sám bych tě do takové služby nezařadil ani za nic, oni kandidáti to správně ani nesmějí, ale je to rozkaz pana rytmistra… Tak rozum do hrsti, Maku. Nějak panu rytmistrovi nerozumím. Buď tě chce co nejrychleji protlačit nahoru — v akci ses mu moc líbil, večer při rozboru operace s veliteli sekcí o tobě hodně mluvil a sám tě navrhl k pochvale v rozkaze… Ale taky by si tě mohl zkoušet. Proč to tak je, to ti neřeknu. Možná za to můžu já s tím hlášením, ale možná sis to svými řečičkami zavinil sám…« Ustaraně na Maxima pohlédl. »Přelešti si ještě jednou holínky, utáhni řemen a nezapomeň na parádní rukavice… Ačkoli, ty je ještě nemáš, kandidáti je normálně k výstroji nedostávají… No nic, zaběhni si do skladu, ale rychle, za třicet minut nastupujeme.«

Ve skladě Maxim narazil na Pandiho, který si tu vyměňoval prasklou kokardu.

»Hele, tohle bude kaprál!« zvolal Pandi na náčelníka skladu a poplácal Maxima po rameni. »Viděls to někdy? Devátej den v Legii, a už dostal pochvalu v rozkaze. Dokonce ho se mnou přidělili k výslechům… Nejspíš sis přišel pro bílý rukavice, co? Dej mu nějaký pěkný, kaprále, ten si je zaslouží, je to hrdina.«

Kaprál nespokojeně zahartusil, vylezl někam na regál zavalený vojenskou výstrojí, hodil před Maxima na výdejní pult několik párů bílých nitěných rukavic a pohrdavě utrousil:

»Hrdina…! Tady proti sobě máte akorát ty chudáky zblblý, to jste hrdinové… Vono to koneckonců dá rozum — když je někdo celej prolezlej a zkroucenej bolestma, stačí jen přijít a strčit ho do pytle. Tady by byl hrdina i můj beznohej a bezrukej děda…«

Pandi se urazil.

»Tvůj děda by zdrhal, až by se mu vod zadku kouřilo,« řekl kaprálovi, »kdyby na něj takhle někdo nastoupil se dvěma pistolema… Už jsem si myslel, že je s panem rytmistrem konec…«

»Konec, konec…,« brblal kaprál. »Jen počkej, až vás prsknou na jižní hranici, to se pak podíváme, komu se bude kouřit vod zadku…«

Když sklad opustili, Maxim se co nejzdvořileji (Pandi si na zdvořilost potrpěl) zeptal:

»Pane Pandi, a proč mají degeneráti takové bolesti? A všichni najednou! Jak je to možné?«

»Hrůzou,« odpověděl Pandi, a aby své výpovědi dodal na vážnosti, ztišil hlas. »Jsou to holt degeneráti, rozumíš? Potřeboval bys víc číst, Maku. Existuje taková brožura — Co jsou to degeneráti a kde se vzali. Přečti si to, jinak budeš stejně blbej, jako jsi byl doteď. Jen s odvahou to daleko nedotáhneš…« Odmlčel se. »Třeba my se rozčilíme, vztekáme se, nebo se lekneme — a nic, akorát se trochu zpotíme, nebo se nám řekněme rozklepou kolena. Kdežto voni nemaj normální organismus, ale degenerovanej. Jakmile se takovej degenerát na někoho naštve, nebo se bojí, nebo vůbec, hned ho popadnou silné bolesti hlavy a vlastně celýho těla. Až z toho vomdlí. Jasný? Podle tyhle zvláštnosti je poznáme a samozřejmě zadržíme… a strčíme za katr… Ale tohle nejsou špatný rukavice, mně by každopádně padly, co myslíš…?«

»Jenže mně jsou trochu úzké,« postěžoval si Maxim. »Co kdybychom si to vyměnili? Vy mně dáte svoje vytahané a sám si vezmete tyhle.«

Pandi byl navýsost spokojen. A Maxim si taky nestěžoval. A najednou si vzpomněl na Fanka, jak se svíjel v autě, jak se zmítal bolestí… a jak ho sebrala legionářská hlídka. Ale čeho se ten člověk mohl tak leknout? Na koho se mohl tak zlobit? Vždyť se nijak nenervoval, klidně řídil auto, pohvizdoval si a něco se mu moc chtělo… nejspíš kouřit. A potom se vlastně otočil a spatřil hlídkový vůz… Nebo to bylo až později…? Ano, hrozně spěchal a cestu nám zatarasil ten návěs… Nebo že by se býval opravdu rozčilil? Ale kdepak, co si to vymýšlím? Lidi mívají všelijaké záchvaty… A zadrželi ho kvůli té havárii. Zajímavé by ovšem bylo vědět, kam mě vezl a co je zač. Toho bych potřeboval najít…

U velkého zrcadla naleštil holínky, bezvadně se upravil, pověsil si na krk samopal, znovu pohlédl do zrcadla, ale to už Gaj velel nástup.

Puntičkářsky si každého zkontroloval, přezkoumal i znalost služebních povinností a rozběhl se s hlášením do kanceláře. Zatímco byl pryč, vojáci si zahráli mýdlo, zaznělo pár vojáckých historek, jimž Maxim vzhledem k neznalosti některých specifických výrazů neporozuměl, pak se sesypali na Maxima, ať řekne, odkud je, že je ho takový kus — to už byl v sekci zaběhaný, tradiční šprým — a přemluvili ho, aby jim na památku sroloval pár mincí do trubičky. Z kanceláře vyšel v Gajově doprovodu rytmistr Čaču. Také si všechny šťouralsky prohlédl, o pár kroků couvl a řekl Gajovi: »Můžeš, kaprále!« Sekce vykročila ke štábu.

Tam rytmistr přikázal řádnému vojínovi Pandimu a kandidátu Simovi, aby šli s ním, zatímco Gaj ostatní někam odvedl. Vstoupili do menší místnosti s pečlivě zataženými okny, prouzené dýmem z narkotických tyčinek. U zadní zdi Maxim zahlédl obrovský prázdný stůl, kolem nějž stály třínohé židle; na zdi visel starý ztmavlý obraz, znázorňující jakousi historickou bitvu: koně, štětinaté drátěné košile, obnažené zubaté meče a celý les vidlovitých pík. Deset kroků od stolu po pravé straně spatřil perforované kovové sedadlo. Stálo na jediné noze, přišroubované silnými šrouby k podlaze.

»Všichni na svá místa!« zavelel rytmistr, došel ke stolu a posadil se.

Pandi Maxima starostlivě umístil vpravo za kovové sedadlo, sám se postavil vlevo a šeptem zavelel »pozor!«. Oba strnuli. Rytmistr seděl nohu přes nohu, pokuřoval a lhostejně si oba legionáře prohlížel. Maxim si však i přes tuto zdůrazňovanou ledabylost v chování naprosto jasně uvědomoval, že ho rytmistr bedlivě zkoumá, právě jeho.

Pak se za Pandiho zády otevřely dveře. Řadový vojín okamžitě postoupil o dva kroky kupředu, ukročil vpravo a provedl vlevo v bok. Maxim sebou také trhl, ale hned si uvědomil, že on nikomu v cestě nestojí, takže jeho se to netýká, a tak jen ještě víc vytřeštil oči. Přece jen bylo v téhle hře pro dospělé něco, nakažlivého — navzdory jejímu primitivismu a — s ohledem na zbědovanost celého obydleného ostrova —i zřejmé nepatřičnosti.

»Pozor!« štěkl Pandi.

Rytmistr povstal, zamáčkl cigaretu do popelníku a několikerým klapnutím podpatků pozdravil trojici příchozích — brigadýra, nějakého neznámého muže v civilu a brigádního adjutanta s tlustými deskami v podpaždí. Brigadýr se posadil za stůl doprostřed; tvář měl kyselou a nespokojenou, palec si zasunul pod vyšívaný límec, odtáhl ho a zakroutil hlavou. Civil, malý nevzhledný mužík se špatně vyholenou mdlou tváří, se naprosto tiše a měkce posadil vedle něj. Brigádní adjutant z druhé strany si nesedl, otevřel desky a jal se přehrabovat v papírech, z nichž některé hned podával brigadýrovi.

Pandi ještě chvíli zadumaně postál, ale potom se týmiž přesnými pohyby vrátil zpět na své místo. Od stolu zazníval tlumený rozhovor: »Přijdeš dnes do sněmu, Čaču?« ptal se brigadýr. »Mám plno práce,« odpověděl Čaču a zapálil si novou cigaretu. »Škoda, dnes se čeká diskuse.« »Pozdě, já už se k tyhle věci vyjádřil.« »Jenže ne právě nejšťastněji,« upozornil rytmistra jemně civil. »A navíc byste si měl uvědomit, že s měnícími se okolnostmi se mění také názory.« »U nás v Legii tohle neplatí,« odsekl suše rytmistr. »No tak pánové!« ozval se káravě brigadýr. »A co kdybychom se dnes přece jen sešli ve sněmu…« »Slyšel jsem, že přivezli čerstvé jezerní houby,« oznámil adjutant, který se ještě pořád přehraboval v papírech. »Ve vlastní šťávě, že? Co vy na to, pane rytmistře?« podpořil adjutanta civil. »Ne, pánové,« řekl rytmistr, »já mám jen jeden názor a ten už jsem řek. A pokud jde o ty jezerní houby…« Dodal ještě cosi, čemu Maxim nerozuměl, celá společnost se nevázaně rozřehtala a spokojený Čaču se rozvalil ve svém křesílku. Adjutant už nechal papíry na pokoji, sklonil se k brigadýrovi a něco mu pošeptal. Brigadýr přikývl. Adjutant se konečně taky usadil a pronesl někam směrem ke kovovému sedadlu: