»První sekce zůstane na svých místech!« vykřikl Gaj.

Pandi a Maxim, kteří byli první na nohou, se zase posadili.

»Přeskupit do trojek!« hulákali kaprálové na chodníku. »Druhá sekce, vpřed! Třetí sekce, za mnou! Vpřed!« Zarachotily okované holínky, někdo nadšeně vypískl:

»Panstvo, Bojová legie!«

»Ať žije Bojová legie!«

»Hurá!« zakřičeli bledí lidé, hrůzou přišpendlení ke zdem, jen aby nepřekáželi. Všichni ti kolemjdoucí jako by tu na legionáře čekali, a když se konečně dočkali, radovali se z nich jako z nejlepších přátel.

Kandidát Zojza, který seděl po Maximově levici, ještě úplný chlapec, do Maxima šťouchl ostrým loktem a radostně mrkl. Maxim se na něj usmál. Sekce už mizely ve vchodech, u dveří stáli jen kaprálové, a stáli neochvějně, spolehlivě, s nehybnými obličeji pod našikmo naraženými barety. Klaply dveře kabiny a hlas rytmistra Čača zakrákoral:

»První sekce, sesedat a nástup!«

Maxim se pružně přehoupl přes bočnici. Když sekce nastoupila, rytmistr rázným gestem zarazil Gaje, který chtěl podat hlášení, přistoupil až těsně ke vzorně vyřízené řádce legionářů a zavelel:

»Přílby nasadit!«

Řádní vojíni jako by na tenhle pokyn už dávno čekali, zato kandidáti trochu zazmatkovali. Rytmistr netrpělivě poklepával špičkou boty, počkal, až si Zojza poradí se řemínkem pod bradou, a vydal další povely — »vpravo v bok, poklusem vpřed«. Sám nečekaně obratně kulhal v čele, energicky mával zmrzačenou rukou a vedl sekci tmavým průjezdem do úzkého dvora ponurého jako studna, odbočil do dalšího průjezdu, stejně páchnoucího a pochmurného jako ten první, a zastavil před oprýskanými dřevěnými dveřmi pod slabou žárovkou.

»Pozor!« vyštěkl. »První trojka a kandidát Sim půjdou se mnou. Ostatní zůstanou tady. Kaprále Gaale, na signál píšťalky okamžitě za mnou do třetího patra. Nikoho nepustit ven a všechny chci živé, střílet jen v krajním případě. První trojka a kandidát Sim, za mnou!«

Strčil do zašlých dveří a zmizel. Maxim Pandiho předběhl a vrhl se za ním. Za dveřmi narazil na strmé, spoře osvětlené kamenné schodiště. Rytmistr bral schody po třech. Maxim ho dostihl a v jeho ruce zahlédl pistoli. Rychle si v běhu strhl samopal; při pomyšlení, že teď možná bude muset střílet do lidí, se mu udělalo nevolno, ale rychle tu myšlenku zapudil — to nebudou lidé, ale zvířata horší než kníratý Krysař, než skvrnité opice. Ohavná břečka pod nohama, kalné světlo a zaplivané zdi ho v tomto přesvědčení jen utvrzovaly.

První patro. Vůně domácí kuchyně, ve štěrbině pootevřených dveří zděšená tvář nějaké stařenky. Zpod nohou s úzkostným skřekem uskakuje strachy pološílená kočka. Druhé patro. Nějaký trouba nechal stát přímo uprostřed schodiště kýbl s odpadky. Rytmistr kbelík odkopl a smetí propadává skrz zábradlí dolů. Ve tmavém koutě se k sobě tisknou chlapec s dívkou s vylekaně radostnými obličeji. »Pryč odsud, dolů!« zakrákal v běhu rytmistr. Třetí patro. Hnusné hnědé dveře, natřené kdysi dávno teď už olezlou olejovou barvou, poškrábaná kovová destička s nápisem: Gobbi, zubní lékař. Ordinační hodiny nepřetržitě. Za dveřmi kdosi táhle křičí. Rytmistr zůstává stát a chroptí: »Zámek!« Po jeho černé tváři se řine pot. Maxim nic nechápe. Pandi ho z rozběhu odstrkuje, přikládá hlaveň samopalu ke vložce zámku a tiskne spoušť. Srší jiskry a odletují třísky, cosi živočišně sálavého se s odporným kvikotem mihne nad Maximovou hlavou. Rytmistr rozráží dveře — je za nimi tma, žlutavé záblesky výstřelů vykrajují ze tmy klubka dýmu… »Za mnou!« chrčí rytmistr a po hlavě se vrhá proti zábleskům. Maxim s Pandim vpadají do bytu hned za ním; dveře jsou úzké a přimáčknutý Pandi krátce vyjekne. V předsíni je dusno, vznáší se tu pach spáleného střelného prachu. Nebezpečí zleva. Maxim vymršťuje paži, chytá horkou hlaveň a vytrhává zbraň ze střelcových rukou směrem od sebe a vzhůru… Tiše, ale příšerně praskají čísi vyvrácené klouby, velké měkké tělo se bezvládně hroutí na podlahu. Vpředu v kouři kráká rytmistr: »Nestřílet! Chci je živý!« Maxim odhazuje samopal a vráží do velké osvětlené místnosti. Je tu velice mnoho knih a obrazů a střílet není po kom. Na podlaze se svíjejí dva muži. Jeden z nich vytrvale křičí, už je celý ochraptělý, ale křičí dál. V křesle pololeží s hlavou zvrácenou přes opěradlo žena v bezvědomí — celá bílá, až průsvitná. Pokoj je doslova nabit bolestí. Rytmistr stojí nad křičícím mužem, rozhlíží se kolem a zasouvá pistoli do pouzdra. Do místnosti se vevaluje Pandi, prudce vráží do Maxima a za ním vlečou legionáři těžké tělo muže, který střílel v předsíni. Kandidát Zojza, celý propocený a vzrušený, bez úsměvu podává Maximovi odhozený samopal. Rytmistr k nim obrací svou příšernou černou tvář. »A kde je ten poslední?« kráká nespokojeně, ale vtom padá modrý závěs a z okna těžce seskakuje dlouhý hubený člověk v ušpiněném bílém plášti. Jako slepý se šine přímo na rytmistra a pomalu zvedá do úrovně bolestí skelných očí dvě obrovské pistole. »Jé…!« řve Zojza.

Maxim stál k oknu bokem a už mu ani nezbyl čas se otočit a připravit, a tak se rovnou vší silou odrazil — muž však ještě stačil stisknout spouště. Výšleh z hlavní Maximovi ožehl obličej, spálené plyny ucpaly ústa, ale jeho prsty už sevřely útlá zápěstí pod manžetami bílého pláště a pistole zaduněly o podlahu. Muž klesl na kolena, hlava mu bezvládně spadla na prsa, a když ho Maxim pustil, měkce se sesul na záda.

»Nononó,« prohodil rytmistr svým nevyzpytatelným tónem. »Položte ho taky semhle,« přikázal Pandimu. »A ty,« obrátil se k bledému a mokrému Zojzovi, »běž dolů a hlas velitelům sekcí, kde jsem. Ať mi vzkážou, jak to vypadá u nich.« Zojza cvakl podpatky a vrhl se ke dveřím. »Jo, eště něco. Vyřiď Gaalovi, ať sem přijde… A ty nevřískej, hnusáku!« osopil se na sténajícího a lehce ho špičkou holínky nakopl do boku. »Hromská práce. Taková polochcíplá chamraď, svinčík… Prohledat!« přikázal Pandimu. »A všechny mi je srovnejte do řady. Tady na podlahu. Tuhle taky, klidně se tu rozvaluje na jediným křesle…«

Maxim přistoupil k ženě, opatrně ji zvedl a přenesl na postel. V duši měl zmatek. Tohle nečekal. Teď ani sám pořádně nevěděl, co vlastně čekal — žluté, nenávistně vyceněné tesáky, vytí, sveřepé rvačky na život a na smrt…? Nebylo s čím tenhle pocit srovnat, ale bůhvíproč si vzpomněl, jak jednou postřelil tachorga a jak se toto obrovské, už na první pohled hrozivé a údajně nelítostné zvíře s přeraženou páteří zřítilo do hluboké jámy, tiše a žalostně plakalo a ve smrtelném zármutku si něco skoro artikulovaně brumlalo…

»Kandidáte Sime!« vyštěkl rytmistr. »Řek jsem na podlahu!«

Zíral na Maxima svýma příšernýma průzračnýma očima, rty zkřivené jako v křeči a Maxim pochopil: on tu teď není od toho, aby soudil a rozhodoval, co je správné a co ne. Zatím je cizinec, ještě nezná hierarchii jejich nenávistí a lásek… Znovu ženu zvedl a uložil ji vedle tělnatého muže, který střílel v předsíni. Pandi a další legionář s účinlivým supěním obraceli kapsy zatčených naruby. A zatčení byli v bezvědomí. Všech pět.

Rytmistr se posadil do křesla, brigadýrku odhodil na stůl, zapálil si a prstem si k sobě přivolal Maxima. Maxim k němu přiskočil a pohotově srazil podpatky.

»Pročpak jsi zahodil samopal?« zeptal se tiše rytmistr.

»Rozkaz zněl nestřílet.«

»Pane rytmistře.«

»Tak jest. Rozkaz přece zněl nestřílet, pane rytmistře.«

Rytmistr přimhouřil oči a rozvážně vypouštěl dým ke stropu.

»Takže kdybych přikázal nemluvit, ukousneš si jazyk, jo?«

Maxim mlčel. Tahle rozmluva se mu nelíbila, ale neustále měl na paměti Gajova důtklivá ponaučení.

»Co dělá tvůj táta?« zeptal se rytmistr.

»Je vědec, pane rytmistře.«

»Žije?«

»Tak jest, pane rytmistře.«

Rytmistr vyndal cigaretu z úst a zadíval se na Maxima.

»A kde je?«

Maxim si uvědomil, že se prořekl. Musí se z toho nějak vykroutit.

»Nevím, pane rytmistře. Přesněji řečeno si to nepamatuju.«

»Jo, a že je vědec, to si pamatuješ… Co eště si pamatuješ?«