»Nevím, pane rytmistře… Pamatuju si toho hodně, ale kaprál Gaal soudí, že je to falešná paměť.«

V předsíni se ozvaly chvatné kroky, do místnosti vstoupil Gaal a strnul před rytmistrem.

»Věnuj se těm polozdechlinám, kaprále,« řekl rytmistr. »Máš dost náramků?«

Gaj pohlédl přes rameno na zatčené.

»S vaším dovolením si budu muset jedny vypůjčit od druhé sekce, pane rytmistře.«

»Proveď!«

Gaj vyběhl a vtom se v předsíni znovu ozval dupot holínek, přiběhli velitelé dalších sekcí a hlásili, že operace probíhá úspěšně, dva podezřelí už byli zadrženi, nájemníci jako obvykle poskytují aktivní pomoc. Rytmistr jim přikázal, aby co nejrychleji skončili a po operaci odvysílali štábu heslo Tamba. Když odešli, zapálil si další cigaretu, nějaký čas mlčel a díval se, jak legionáři vytahují z regálů knihy, listují v nich a odhazují je na postel.

»Pandi,« prohodil tlumeně. »Podívej se na vobrazy. A na tenhle mi dej pozor, ne abys s ním něco proved, ten už mám vyhlídnutej já…« A znovu se soustředil na Maxima. »Jakpak se ti zamlouvá?« zeptal se.

Maxim pohlédl na obraz. Byla to krajina s mořským pobřežím, vysoká vodní dálava bez obzoru, soumrak a žena vystupující z vody. Vítr. Zřejmě chladný. Ženě je zima.

»Pěkný obraz, pane rytmistře,« řekl Maxim.

»Poznáváš to?«

»Nikoli. Tohle moře jsem nikdy neviděl.«

»A jaký jsi viděl?«

»Úplně jiné, pane rytmistře. Jenže to bude tou mou falešnou pamětí.«

»Nesmysl. Viděl jsi to samý. Jenže ses nedíval ze břehu, ale z můstku, pod nohama jsi měl bílou palubu a za tebou na zádi byl eště jeden můstek, vo něco nižší. A na břehu nebyla ženská, ale tank a tys mířil pod věž… Máš vůbec představu, ty štěně, co to je, když ocelové] granát zasáhne tank pod věž? Massarakš…!« zasyčel a rozmáčkl nedokouřenou cigaretu o stůl.

»Nemám,« odtušil Maxim chladně. »Nikdy v životě jsem ničím na nic nemířil.«

»Jak to můžeš tvrdit? Ty si přece nic nepamatuješ, kandidáte Sime!«

»Pamatuju si, že jsem nemířil.«

»Pane rytmistře!«

»Pamatuji si, že jsem nemířil, pane rytmistře. A nechápu, o čem to mluvíte.«

Vstoupil Gaj v doprovodu dvou kandidátů. Začali zatčeným navlékat těžká kovová pouta.

»Tohle přece jsou taky lidi, žejo?« prohodil najednou rytmistr. »Maj ženy, děti… Někoho měli rádi a někdo měl rád je…«

Byl to jasný výsměch, ale Maxim mu řekl, co si myslel:

»Ano, pane rytmistře. Jak na to koukám, jsou to taky lidi.«

»To jste nečekal?«

»Nečekal, pane rytmistře. Čekal jsem něco docela jiného.« Koutkem oka zaznamenal Gajův vylekaný pohled. Jemu však už ze všech těch lží bylo málem na zvracení, a tak dodal: »Myslel jsem si, že to jsou skuteční degeneráti. Něco jako holá, skvrnitá… zvířata.«

»A ty jsi holej flekatej blbeček,« usadil ho rytmistr. »Balík vesnická. Tady nejsi v lese… Tady vypadaj jako lidi. Hodný, milý lidi, který při velkým rozčilení hrozně bolí hlavička. Nebolí tě taky hlavička, když jsi nervózní?« udeřil na Maxima nečekaně.

»Mě nikdy nic nebolí, pane rytmistře,« odsekl Maxim. »A co vás?«

»Cožéé?!«

»Mluvíte nějak podrážděně,« pokračoval Maxim, »tak mě napadlo…«

»Pane rytmistře!« ozval se rozechvěle drnčivým hlasem Gaj. »Dovolte mi promluvit… Zatčení se probrali.«

Rytmistr na něj pohlédl a ušklíbl se. »Žádný strachy, kaprále. Tvůj kamarádíček se dneska předved jako pravej legionář. Nebejt jeho, rytmistr Čaču už by se tu povaloval s kulí v lebce…« Zapálil si třetí cigaretu, pohlédl ke stropu a vypustil z úst tlustý sloup dýmu. »Máš dobrej čich, kaprále. Já bych toho fešáka jmenoval řádným vojínem třeba hned… Massarakš, já bych ho dokonce jmenoval důstojníkem! Má brigadýrský manýry, k smrti rád se vyptává důstojníků… Teď už ti moc dobře rozumím, kaprále. To hlášení mělo svý důvody. Takže… s tím jmenováním zatím počkáme…« Rytmistr se zvedl, těžce našlapuje obešel stůl a zastavil se před Maximem. »Zatím z něj neuděláme ani řádnýho vojína. Je to dobrej bojovník, ovšem cucák… Musíme se věnovat jeho výchově… Pozor!« zařval najednou. »Kaprále Gaale, odveďte zadržené! Vojíne Pandi a kandidáte Sime, vemte můj obraz a všechno, co je tady z papíru! A ke mně do vozu s tím vším!«

Otočil se na podpatku a místnost opustil. Gaj na Maxima vrhl vyčítavý pohled, ale neřekl nic. Legionáři zvedali zadržené — kopanci a štulci je nutili vstát a vlekli je ke dveřím. Ti lidé se nebránili. Vypadali jako z vaty, potáceli se a nohy pod nimi podklesávaly. Tělnatý člověk, který střílel v předsíni, hlasitě posténával a mezi zuby drtil tiché kletby. Žena nezvučně pohybovala rty. Její oči podivně svítily.

»Hele, Maku,« řekl Pandi, »vem si támhle z postele deku a ty knížky do ní zabal. Když by to nestačilo, stáhni si prostěradlo. Až to dáš dohromady, vodtáhneš to dolů a já bych vzal ten obraz… A nezapomeň si tu zase samopal, makovice pitomá! A von se eště diví, proč si na něj pan rytmistr zased! Copak to se může — zahodit v boji zbraň? Ty jseš mi teda…!«

»Nech si ty řečičky, Pandi!« okřikl ho dopáleně Gaj. »Seber obraz a plav!«

Ve dveřích se otočil k Maximovi, poklepal si prstem na čelo a zmizel. Bylo slyšet, jak Pandi na chodišti z plna hrdla vyzpěvuje Mámo, nech toho. Maxim si povzdechl, položil samopal na stůl a přistoupil k hromadě knih, vyvalených z polic na postel a na podlahu. Náhle se přistihl při myšlence, že tady ještě nikde neviděl tolik knih pohromadě. V knihkupectvích jich samozřejmě bylo mnohem víc, ale jen co do počtu svazků, ne do počtu titulů.

Většinou staré folianty se zažloutlými stránkami. Některé mírně ohořelé, jiné k velkému Maximovu překvapení značně radioaktivní. Neměl však čas prohlížet si je zevrubně.

Zabalil dva rance a zamířil ke dveřím, v poslední chvíli se však přece jen rozpomněl a vrátil se pro zbraň. Na stole pod sklem zahlédl dvě fotografie. Na jedné spatřil tu průzračnou ženu, která chovala na klíně asi čtyřletého klučinu s udiveně pootevřenou pusinkou; sama žena byla na snímku mladá, spokojená a sebevědomá; druhý snímek zachycoval krásnou horskou krajinu s temnými kupami stromů a starobylou pobořenou věží… Maxim si přehodil samopal na záda a vrátil se k rancům.

Kapitola sedmá

Vždy ráno po snídaní brigáda nastupovala na cvičiště k dennímu rozkazu a rozvodu do zaměstnání. Pro Maxima to byla — pokud nepočítáme večerní prověrky — ta nejtíživější procedura. Čtení jakéhokoli rozkazu vrcholilo vysloveným orgasmem nadšení. Maxim se musel nutit, aby v sobě dokázal potlačit bezděčné opovrhování těmito explozemi šílenství, které se zmocňovalo celé brigády velitelem počínaje a konče posledním kandidátem; nadával si za skepticismus odštěpence a cizáka; upřímně se snažil nadchnout se pro denní rozkaz a v duchu se přesvědčoval, že už konečně musí pochopit, musí vstřebat ducha jejich věci. To však bylo nesmírně těžké.

Sám byl od dětství vychováván ke zdrženlivě ironické sebereflexi a nepřízni vůči příliš halasným slovům, a tak se na své přátele ve zbrani, dobré, prosté a vlastně ohromné chlapce, vždycky skoro zlobil, když po přečtení rozkazu o třech dnech vězení pro kandidáta toho a toho za odmlouvání řádnému vojínovi tomu a tomu najednou dočista ztratili jindy sobě vlastní dobromyslnost a smysl pro humor a jali se zaníceně hulákat hurá! a se slzami v očích zpívat pochod Bojové legie, který dvakrát třikrát opakovali, někdy i čtyřikrát. Při takové příležitosti se z brigádní kuchyně vyrojili i kuchaři, horlivě se přidávali a jako smyslů zbavení mávali do taktu sběračkami a noži, což si mohli dovolit, protože naštěstí stáli mimo tvar. Maxim si už mezitím stačil řádně zapsat za uši, že v tomhle světě musí být stejný jako ostatní, zpíval tudíž taky a taky se snažil ztratit smysl pro humor, což se mu dařilo, ale bylo mu to proti mysli, protože se nikterak duchovně nepovznášel a o to mu tohle všechno bylo trapnější.

Tentokrát následoval výbuch euforie po rozkazu číslo sto dvacet sedm o povýšení řádného vojína Dimby na kaprála, rozkazu číslo sto dvacet osm o udělení pochvaly kandidátu na řádného vojína Simovi za odvahu prokázanou během poslední operace a rozkazu číslo sto dvacet devět o zahájení oprav budovy kasárenského bloku čtvrté roty. Sotva brigádní adjutant strčil papíry s rozkazy do kožených desek, brigadýr si strhl důstojnickou čepici z hlavy, nabral plné plíce vzduchu a skřípavým falzetem zařičel: »Vpřed… Legionáři.. .! Oceloví chlapci…!« A už to jelo, už to běželo… Tentokrát to bylo ještě kormutlivější než jindy, protože si Maxim všiml, jak po tmavých tvářích rytmistra Čača kanou slzy. Legionáři ryčeli jako býci a do taktu bušili masivními pažbami na masivních kožených řemenech. Aby nic neviděl a neslyšel, pevně zavřel oči, rozeřval se jako rozlícený tachorg a jeho hlas přehlušil všechny ostatní — alespoň jemu to tak připadalo. »Vpřed, boříce pevnosti…!« vyřvával zuřivě a nevnímal už nikoho kromě sebe samého. To jsou přece idiotská slova… Nejspíš to sepsal nějaký kaprál. Člověk asi musí mít svou věc moc rád, aby dokázal jít do boje s takovými slovy na rtech. Otevřel oči a spatřil hejno černých ptáků, kteří se zděšeně zmítali nad cvičištěm… »Nespasí tě ani démantový štít, nepříteli náš…«