»Vy všichni jste arciničemové!« prohlásila najednou. »Vrazi. Všichni zemřete. Tebe neznám, brigadýre, a vidím tě poprvé a naposledy v životě. Ty zajdeš šerednou smrtí. Bohužel to nebude mou rukou, ale smrt to bude moc a moc šeredná. A ty, krvavý pochope, dopadneš stejně. Dva jako ty jsem oddělala osobně. Tebe bych odrovnala taky, kdybych se ti dostala na kobylku, kdyby nebylo těch dvou mizerů, co mám za zády…« Musela popadnout dech. »A zemřeš snadno. Gel minul, ale znám lidi, kteří určitě zasáhnou…«

Nepřerušovali ji, naopak pozorně poslouchali. Zdálo se, jako by byli ochotni naslouchat jí celé hodiny, ona se však z ničeho nic zvedla a vykročila ke stolu, ale Pandi ji chytil za rameno a smýkl jí zpátky na židličku. Plivla ze všech sil, sliny však až ke stolu nedolétly a žena najednou změkla a rozplakala se. Chvíli se dívali, jak pláče. Pak brigadýr vstal a odsoudil ji k likvidaci do osmačtyřiceti hodin, Pandi ji popadl za loket, vystrkal ji ze dveří a civil si spokojeně zamnul dlaně, usmál se a prohodil: »Tomu říkám úspěch. Výborná práce.« A brigadýr mu řekl: »Za to poděkuj rytmistrovi.« A rytmistr Čaču utrousil: »Hlavně že z nich něco vypadne,« a všichni umlkli.

Pak adjutant zavolal Mema Gramena a s tím už se vůbec nemazali. Byl to ten muž, co střílel v předsíni. V jeho případě bylo všechno jasné — při zadržení kladl ozbrojený odpor, takže se ho ani na nic neptali. Seděl tu ztěžklý a shrbený, a když mu brigadýr předčítal rozsudek smrti, lhostejně zíral do stropu a levou rukou si choval pravičku, jejíž vykloubené prsty měl převázané hadříkem. Maxim v něm vytušil jakýsi nepřirozený klid, věcnou jistotu, chladný nezájem o vše, co se kolem něj právě udalo, ale nedokázal se ve svých pocitech vyznat…

Gramena ještě ani nestačili odvést a adjutant už s úlevou skládal papíry zpátky do desek, brigadýr s civilem se rozpovídali o nejnovější praxi služebního postupu, kdežto rytmistr Čaču přistoupil k Pandimu a Maximovi a poslal je pryč. V jeho průzračných očích Maxim jasně zachytil hrozbu a výsměch, ale nechtěl o tom přemýšlet. S odcizenou zvědavostí a soucitem teď přemítal o člověku, který zabije ženu. Bylo to obludné, nemožné, ale v nejbližších osmačtyřiceti hodinách to někoho čekalo.

Kapitola osmá

Gaj se převlékl do pyžama, pověsil stejnokroj do skříně a otočil se k Maximovi. Kandidát Sim seděl na svém gaučíku, který mu Rada nastěhovala do volného kouta; jednu holínku už si stáhl a držel ji v ruce, druhou prozatím ponechával bez povšimnutí. Oči zabořené do zdi, ústa pootevřená. Gaj se k němu přikradl ze strany a pokusil se ho cvrnknout do nosu. Jako obvykle se mu to nepodařilo, protože Mák v poslední chvíli ucukl:

»O čempak to dumáme?« zeptal se rozverně Gaj. »Stýskáš si, že tu není Rada? Máš smůlu, chlapče, dneska má denní.«

Mak se slabě pousmál a pustil se do druhé holínky. Pak přece jen promluvil.

»Proč? To ne…,« zamumlal roztržitě a znovu znehybněl. »Ty, Gaji, vždycky jsi mi říkal, že pracují za peníze…«

»Kdo? Degeneráti?«

»Ano. Vykládal jsi to často — chlapcům i mně… Placení agenti Honti… A rytmistr to taky pořád tvrdí, denně jedno a totéž.«

»Jak jinak?« opáčil neochotně Gaj v neblahé předtuše, že Mak už zase začíná se svými jednotvárnými úvahami. »Ty jsi přece jen trdlo, Maku. Kde by se brala nějaká nová slova, když je všechno pořád při starém? Degeneráti jsou přece stále stejní degeneráti. A jak peníze od nepřítele dostávali, tak je dostávají dál. Třeba loni se podařilo dostat jednu takovou skupinu za městem — měli sklep nacpaný pytli peněz. A kde by poctivý člověk přišel k takovým penězům? To přece nejsou žádní bankéři nebo průmyslníci…!«

Mak pečlivě postavil holínky do kouta ke zdi, narovnal se a rozepnul si kombinézu.

»Gaji, nestává se ti někdy, že ti o člověku něco kolem dokola tvrdí, a ty se na něj podíváš a cítíš, že to není možné? Že je to omyl? Nesmysl?«

»Stávalo se to…,« přiznal zachmuřeně Gaj. »Ale pokud máš na mysli degeneráty…«

»Ano, právě je. Dobře jsem si je dnes prohlédl. Jsou to lidi jako ostatní, někdo lepší, někdo horší, stateční i bázliví, ale rozhodně žádná zvířata, jak jsem si původně myslel… a jak se vy všichni domníváte… Počkej, nepřerušuj mě. Já nevím, zda tu někomu působí nějakou škodu nebo ne, podle všech známek patrně ano, ale nevěřím, že by byli koupení.«

»Jak to, že nevěříš?« zamračil se Gaj ještě víc. »Dobře, dejme tomu, že mně věřit nemusíš, já nic neznamenám. Ale panu rytmistrovi? Nebo panu brigadýrovi?«

Maxim shodil kombinézu, přistoupil k oknu a s tváří přitištěnou ke sklu se oběma rukama opřel o rám.

»A co když se mýlí?« pronesl nakonec.

»Mýlí…?« opakoval nechápavě Gaj s očima upřenýma na Maximova záda. »Kdo se mýlí? Pan brigadýr? Ty jsi ale moula!«

»No dobře,« řekl Mak a obrátil se. »O tom teď přece nemluvíme. Mluvíme o degenerátech. Zamysli se třeba sám nad sebou. Ty přece za svou věc zemřeš, když bude třeba…«

»Zemřu,« přisvědčil pohotově Gaj. »A ty taky.«

»Správně. Zemřem. Ale zemřem pro věc — ne pro legionářskou menáž nebo pro peníze. Kdyby mi někdo dával třeba tisíc miliónů v těch vašich papírkách, stejně bych na smrt nešel…! Copak ty bys souhlasil?«

»Samozřejmě ne,« řekl Gaj. Je to ťunťa, ten Mak, pořád si vymýšlí.

»No?«

»Co no?«

»No a to znamená co?« zeptal se Mak netrpělivě. »Ty za peníze zemřít nechceš. Já taky ne. A degeneráti snad ano? Co je to za pitomost?«

»Však jsou to taky degeneráti!« pronesl Gaj procítěně. »A pro degeneráty jsou peníze to nejdražší a nejsvětější na světě, jinak pro ně nic neplatí. Klidně zaškrtí dítě, i takové případy se už staly… Pochop — co může být zač někdo, kdo se snaží zničit soustavu PBO? To je přece chladnokrevný vrah!«

»To nevím, nevím,« zakroutil hlavou Mak. »Třeba dneska jsem je viděl u výslechu. Kdyby byli uvedli jména svých společníků, mohli se z toho dostat a skončit na nucených pracích… Jenže oni je neprozradili! Znamená to snad, že společníci jsou jim dražší než peníze? Dražší než vlastní život?«

»To se zatím neví,« namítl Gaj. »Podle zákona jsou všichni předem odsouzeni k smrti, bez soudu, sám jsi koneckonců viděl, jak to před tribunálem chodí.«

Pohlédl na Maka a zjistil, že jeho přítel je na pochybách a cítí se zaskočen. Má příliš dobré srdce, je to ještě cucák a nechápe, že krutost ve vztahu k nepříteli je nevyhnutelná… Chtělo by to bacit pěstí do stolu a zařvat na něj, aby držel hubu a zbytečně neplácal pitomosti, nýbrž poslouchal starší a zkušenější, když se ve věcech zatím nevyzná. Jenže Mak přece není žádný nevzdělaný zabedněnec. Jemu je jen třeba všechno pořádně vysvětlit a on už pochopí…

»Ne!« trval paličatě na svém Mak. »Za peníze se nenávidět nedá. A oni nenávidí…, ti vás tak nenávidí…, v životě by mě nenapadlo, že člověk člověka může takhle nenávidět. Tvoje nenávist vůči nim je menší než jejich vůči tobě. A tak bych chtěl vědět proč?«

»Tak poslouchej,« vybídl ho Gaj. »Já ti to vysvětlím ještě jednou. Za prvé jsou to degeneráti. A ti nenávidí prostě všechny lidi. Jsou od přírody vzteklí jako krysy. A pak — my jim překážíme: Oni by si chtěli udělat svoje, dostat peníze a žít si jako v bavlnce. Jenže my jim řekneme: Stát! Ruce za hlavu! A ty si myslíš, že by nás za to měli mít rádi?«

»Když jsou všichni vzteklí jako krysy, tak proč ten… ten majitel domů… vzteklý není? Proč jeho pustili, když jsou všichni podplacení?«

Gaj se zasmál.

»Majitel domů je zbabělec. Takových je tady plno. Nenávidí nás, ale bojí se. Pro takové je výhodnější žít s námi v míru… A pak, je to majitel realit, bohatý člověk, toho není tak snadné koupit. Na rozdíl od obyčejného zubaře… Ty jsi k smíchu, Maku, jako dítě! Lidi jsou přece všichni stejní a totéž se týká degenerátů…«

»To už vím,« přerušil ho netrpělivě Mak. »Ale když už jsme u toho zubaře. Za to, že ten koupený není, ti ručím hlavou. Nemůžu to dokázat, ale cítím to. Je to moc statečný, dobrý člověk…«