Vůz drncal všemi čtyřmi koly, ale něčeho se držet Gaj dost dobře nemohl. Mak zřejmě nehodlal a nechtěl zvednout oči a navíc se ho ještě ty dvě polomrtvoly začaly chytat za kolena, aby trochu zmírnily nemilosrdné natřásání. Gaj to nakonec nevydržel a tlustého hajzla nakopl do žeber, ale ani to nepomohlo, tlouštík se Maka chytal dál. Pan rytmistr zahnul ještě jednou, ostře přibrzdil a vůz pomalu a opatrně sjel do lomu, Pan rytmistr vypnul motor a zavelel: »Vystupovat!«

Mohlo být kolem šesté. V lomu se hromadila lehká večerní mlha a zvětralé kamenné stěny růžově zářily. Kdysi se tu těžil mramor. Jenže kdo ho dneska potřebuje — takový mramor…?

Blížilo se rozuzlení, Mak se dál držel jako vzorný voják: ani jeden zbytečný pohyb, lhostejně prkenná tvář, oči soustředěné na velitele očekávají další rozkazy. Tlouštík se choval perfektně, důstojně. S tím žádné problémy nebudou. Ale ženská to nakonec nevydržela. Křečovitě svírala pěsti, tiskla si je k ňadrům a zase ruce nechávala bezvládně klesnout a Gaj si řekl, že tohle skončí pěknou hysterií. Zdá se však, že nosit ji na popraviště v náručí přece jen nebude třeba.

Pan rytmistr si zapálil, pohlédl na nebe a řekl:

»Povedeš je po tyhle pěšině. Dojdete k jeskyním a tam už uvidíš, kam je máš postavit. Až budeš hotov, rozhodně práci zkontroluj a v případě potřeby je doraz ranou jistoty. Víš, co je to rána jistoty?«

»Tak jest,« odvětil Mak dřevěným hlasem.

»Lžeš, nevíš. To je rána do hlavy. Dej se do toho, kandidáte. Zpátky se vrátíš už jako řádný vojín.«

Žena najednou řekla:

»Pokud je mezi vámi aspoň jeden člověk…, oznamte mé matce… Obec Kachny… číslo dvě… Je to kousek odsud… Jmenuje se…«

»Neponižuj se,« zarachotil tlouštíkův bas.

»Jmenuje se Illi Taderová…«

»Neponižuj se!« opakoval zvýšeným hlasem tělnatý muž a pan rytmistr ho bez nápřahu praštil pěstí do obličeje. Muž zmlkl, chytil se za tvář a nenávistně si pana rytmistra změřil.

»Jednej, kandidáte,« opakoval pan rytmistr.

Gaj se obrátil k vězňům a pohnul samopalem. Odsouzenci vykročili po pěšině. Zena se otočila a ještě jednou křikla:

»Vesnice Kachny, číslo dvě. Illi Taderová!«

Mak s napřaženým samopalem pomalu kráčel za nimi. Pan rytmistr otevřel auto, bokem se posadil k volantu, natáhl nohy ven a prohodil:

»Takže teď si čtvrt hodinky počkáme.«

»Tak jest, pane rytmistře,« pronesl Gaj automaticky.

Díval se za Makem a díval se tak dlouho, dokud celá skupinka nezmizela za narůžovělým skalním ostrohem. Na zpáteční cestě budeme muset koupit flašku, pomyslel si. Ať si dá, prý to pomáhá.

»Můžeš si zapálit, kaprále,« řekl pan rytmistr.

»Děkuji, pane rytmistře, nekouřím.«

Pan rytmistr si daleko odplivl skrz zuby.

»Nebojíš se, že se v kamarádovi zklameš?«

»Nikoli…,« odpověděl nerozhodně Gaj. »I když, že jsem tak smělý, je mi moc líto, že na něj vyšla zrovna žena. Je to horal a tam u nich…«

»To je stejnej horal jako ty nebo já,« opáčil příkře pan rytmistr. »A vo ženský v tomhle případě vůbec nejde… No nic, uvidíme… Co jste dělali, když pro vás hoši přijeli?«

»Zpívali jsme si, pane rytmistře.«

»A copak jste si zpívali?«

»Horalské písně, pane rytmistře. Mak zná spoustu písní.«

Pan rytmistr vystoupil z vozu a začal přecházet sem a tam po pěšině. Už nemluvil a po nějakých deseti minutách si začal pohvizdovat Pochod. Gaj napjatě očekával výstřely, ale neozývalo se nic a to mu dělalo starost. Utéct Makovi je nemožné. A odzbrojit ho ještě nemožnější. Tak proč nestřílí? Že by je zavedl někam dál, než chodí normálně? Tam, co se vodí normálně, to hrozně páchne, funebráci zahrabávají mělko a Mak má pronikavý čich… Už pro tu svou štítivost by byl schopen jít o pět kilometrů dál…

»Nojo, no…,« prohodil pan rytmistr a zastavil se. »A máme to za sebou, kaprále. Mám takovej pocit, že se toho vašeho kamarádíčka už nedočkáme. A eště mám jinej pocit — že ti dneska říkám kaprále naposledy.«

Gaj se na něj překvapeně zadíval. Pan rytmistr se šklíbil.

»Co se tak na mě díváš? Co čučíš jako svině na uzenou šunku? Tvůj kamarád dezertoval, je to zbabělec a zrádce! Jasný, vojíne Gaale?«

Gaj se cítil zaskočen. Ani ne tak slovy pana rytmistra, jako spíš jeho tónem. Pan rytmistr byl u vytržení. Pan rytmistr triumfoval. Pan rytmistr se tvářil, jako by právě vyhrál vysokou sázku. Gaj mechanicky pohlédl dolů do lomu a najednou spatřil Maka. Vracel se sám a samopal nesl v ruce za řemen.

»Massarakš!« zasípěl pan rytmistr. Už Maka také viděl a do jeho tváře se vloudil poněkud připitomělý výraz.

Už spolu nepromluvili ani slovo a jen se dívali, jak se k nim Mak zvolna blíží, jak lehce našlapuje po kamenné drti, sledovali jeho klidnou, dobrosrdečnou tvář s podivnýma očima a Gajovi se to v hlavě všechno zašmodrchalo: ať je to jak chce, výstřely slyšet nebylo… Přece je nezaškrtli… nebo neumlátil pažbou…? On, Mak, a ženu! Kdepak, to je nesmysl… Ale nestřílelo se, určitě se nestřílelo…

Patnáct kroků od nich Mak zůstal stát a s pohledem upřeným do očí pana rytmistra mu samopal mrštil pod nohy.

»Sbohem, pane rytmistře,« řekl. »Ty nešťastníky jsem pustil a teď bych chtěl odejít i já sám. Tady je vaše zbraň a šatstvo…« Pak pohlédl na Gaje a při rozepínání řemenu mu řekl: »Gaji, tohle je špinavá záležitost, oklamali nás, Gaji…«

Stáhl si holínky i kombinézu, všechno to svázal do uzle a zůstal tak, jak ho Gaj poprvé spatřil na jižní hranici — téměř nahý, jen ve stříbřitých trenýrkách a dokonce bez obuvi. Přistoupil k vozu a položil ranec na kapotu. Gaj se zděsil. Pak si všiml pana rytmistra a zděsil se ještě víc.

»Pane rytmistře!« vykřikl. »To ne! On se zbláznil! On už zase…«

»Kandidáte Sime!« zachrčel pan rytmistr s rukou na pažbě revolveru. »Okamžitě se posaďte do vozu! Jste zatčen!«

»Ne,« opáčil klidně Mak. »To se vám jen zdá. Jsem svobodný. Přišel jsem pro Gaje. Jdeme, Gaji! Podfoukli tě. Jsou to špinavci. Dřív jsem o tom dlouho pochyboval, ale teď jsem si jist. Jdeme.«

Gaj zakroutil hlavou. Chtěl něco říct, něco vysvětlit, ale nebyl čas a chyběla ta správná slova. Pan rytmistr vytáhl zbraň.

»Kandidáte Sime! Do vozu!« skřípěl přiškrceně jeho hlas.

»Tak jdeš se mnou?« zeptal se Mak.

Gaj znovu zakroutil hlavou. Díval se na pistoli v ruce pana rytmistra, přemýšlel jen o jednom a to jediné už dobře věděl: Mak bude zabit. A neměl ani zdání, co si počít.

»No dobře,« řekl Mak. »Já si tě najdu. Všechno se dovím a najdu si tě. Tohle není nic pro tebe. Polib za mě Radu.«

Otočil se a šel, kráčeje po kamenné drti bosými chodidly stejně lehce jako v holínkách, a Gaj, který se třásl jako při záchvatu zimnice, němě zíral na jeho široká trojúhelníková záda a čekal na výstřel, na černou dírku pod přítelovou levou lopatkou.

»Kandidáte Sime,« řekl pan rytmistr, aniž zvýšil hlas. »Vraťte se! Přikazuju vám, abyste se vrátil. Jinak budu střílet.«

Mak se zastavil a otočil se.

»Střílet?« zeptal se. »Na mě? A proč? Ostatně to není důležité… Dejte mi tu pistoli.«

Pan rytmistr, který až do této chvíle držel pistoli u boku, namířil hlaveň proti Makovi.

»Počítám do tří,« upozornil ho. »Posaď se do auta, kandidáte Sime. Raz!«

»Já jsem vám snad řekl, abyste tu pistoli dal sem,« vedl Mak dál svou, napřáhl ruku k rytmistrovi a vykročil k němu.

»Dva!«

»To ne!« vykřikl Gaj.

Pan rytmistr vystřelil. Mak už byl blízko. Gaj viděl, jak ho střela zasáhla do ramene a jak se zapotácel, jako by narazil na nějakou překážku.

»Hlupáku!« řekl Mak klidně. »Dejte sem tu zbraň, vy vzteklý hlupáku!«

Nezastavil se a dál postupoval na pana rytmistra s rukou nataženou po zbrani a z rány na rameni najednou prudce vychrstla krev. Pan rytmistr vyrazil zvláštní skřípavý skřek, couvl a rychle za sebou vypálil tři další rány, přímo do široké snědé hrudi. Maka výstřely odhodily kousek stranou, upadl na záda, hned se zase vztyčil, znovu upadl a pan rytmistr, který napětím bezděky přidřepl, do něj vypálil další tři kulky. Mak se převalil na břicho a strnul.