»Počkat, Generále,« ozval se Lesník. »Co má tohle znamenat? Von je jako náš dobrodinec, čí co? A ty bys dokázal zbavit bolestí i mě? Takovej člověk je neocenitelnej, toho snad ani nepustím ze sklepa. Já mívám takový bolesti, že se to prostě nedá vydržet… Nevymyslel bys třeba i prášky? Že vymyslíš prášky, co tomu říkáš? Nene, pánové a soudruzi, takovýho člověka si musíme šetřit…«

»Takže jsi pro,« shrnul to Generál.

»Takže jsem pro, a to tak zásadně, že pokud by se ho někdo třeba jen dotknul…«

»Jasné. A vy, Doktore?«

»Já bych byl pro i beztak,« zavrčel Doktor, zadumaně bafající dýmku. »Mám stejný dojem jako Sojka; zatím to ještě není náš člověk, ale bude náš, jinak to dopadnout nemůže. Jim se na každý pád nemůže hodit do krámu. Je příliš inteligentní.«

»Dobře,« přikývl Generál. »Co vy, Kopyto?«

»Já jsem pro,« řekl Memo. »Je to pro nás užitečný člověk.«

»Tak výborně,« pronesl Generál. »Já jsem taky pro. Mám z toho velkou radost, Maku. Jste sympatický chlapec, a bylo by mi líto, kdybychom vás museli zabít…« Pohlédl na hodinky. »Navrhuji, abychom se najedli. Za chvíli začne relace a Mak nám předvede svoje umění. Nalejte mu pivo, Lesníku, a neste na stůl ten váš vychvalovaný sýr… Kopyto, běžte a vystřídejte Zelenáče, od rána nejedl.«

Kapitola desátá

Poslední poradu před operací Generál svolal do zámku Dvouhlavý kůň. Byly to rozvaliny předměstského muzea, zničeného za války a dnes zarostlého břečťanem a travou — místo opuštěné a divoké, kam obyvatelé města nejezdili, protože nedaleko byla malarická bažina, která měla mezi místními lidmi špatnou pověst jako útulek banditů a zlodějů. Maxim sem přišel pěšky společně s Ordi. Zelenáč přijel na motorce a přivezl Lesníka. Generál a Memo Kopyto už na ně čekali ve staré kanalizační rouře, vedoucí přímo do bažiny. Generál kouřil a zachmuřený Memo kouřem cigarety vztekle zaháněl komáry.

»Máš?« zeptal se Lesníka.

»Samozřejmě,« odpověděl Lesník a vytáhl tubu repelentu.

Všichni se potřeli a Generál zahájil poradu.

Memo rozprostřel plán a znovu zopakoval průběh celé operace. Tohle všechno už znali nazpaměť. V jednu hodinu v noci se skupina připlíží ze čtyř stran k plotu z ostnatého drátu a položí časované nálože. Lesník a Memo půjdou každý sám — jeden ze severu, druhý ze západu. Generál s Ordi od východu. Maxim a Zelenáč z jihu. Exploze by měly přijít všechny naráz, přesně v jednu hodinu v noci. Generál, Lesník, Zelenáč a Memo se vrhnou do vzniklých průchodů a jejich úkolem bude dostat se až k bunkru a zasypat ho granáty. Jakmile palba z bunkru ustane nebo aspoň zeslábne, vyrazí Maxim s Ordi s magnetickými minami a upevní je na základy věže. Pak uvedou do činnosti rozbušky, posbírají raněné — ale jen raněné! — a ustoupí lesem k východu, k vesnici, kde bude u milníku stát Klučina s motorkou. Těžce raněné naloží na motorku, lehce ranění a zdraví půjdou pěšky. Sraz je v Lesníkově domě. Tam se bude čekat nejdéle dvě hodiny a pak se lidé odsunou jako obvykle. Jsou nějaké otázky? Nejsou. Tak to je všechno.

Generál odhodil nedopalek, sáhl do záňadří a vytáhl odtud lahvičku žlutých pilulek.

»Pozor,« řekl. »Z rozhodnutí štábu se plán operace poněkud mění. Začátek akce přenášíme na dvacet dvě nula nula…«

»Massarakš!« zaklel Memo. »Co je zas tohle za novoty?«

»Nepřerušujte mě!« okřikl ho Generál. »Přesně v deset večer začíná relace. Několik vteřin před jejím zahájením si každý z nás vezme dvě takovéhle pilulky. Dál půjde všechno podle původního plánu s jedinou výjimkou: Sojka vyrazí jako granátník ve dvojici se mnou. Všechny miny ponese Mak a věž vyhodí do vzduchu on sám.«

»Co to má znamenat?« zeptal se zničeně Lesník a prohlížel si schéma. »Tomu teda absolutně nerozumím. Deset večer, to je přeci začátek relace! A to se na mě zlobte nebo ne, svalím se a budu ležet jako lívanec… Zlobte se nebo ne, ale to mě na nohy nedostanete ani kladkostrojem…«

»Okamžik,« přerušil ho Generál. »Ještě jednou opakuji: deset vteřin před desátou každý z nás spolkne tenhle prostředek proti bolestem. A tak se v deset hodin…«

»Já už tyhle pilulky znám,« řekl Lesník. »Dvě minutky úlevy — a pak tě to vezme tuplem. To známe, už jsem to zkoušel…«

»Jenže tyhle jsou nové,« vysvětloval trpělivě Generál. »Působí až pět minut. Doběhnout k bunkru a hodit granáty stihnem a zbytek zařídí Mak.«

Nastalo ticho. Přemýšleli. Pomalu chápající Lesník se praskavě prohraboval ve vlasech a zaťal zuby do spodního rtu. Bylo přímo vidět, jak zvolna mu podstata nápadu dochází; pak prudce zamrkal, nechal svou hřívu na pokoji, obhlédl všechny zjasněnýma očima, ožil a plácl se do kolen. Kouzelný strejda, dobrák do morku kostí spráskaný životem, o němž se ještě pořád dohromady nic nedověděl. Nic nepotřeboval a nic nechtěl, jen aby ho nechali na pokoji a umožnili mu návrat k rodině. Celou válku strávil v zákopech a víc než atomových granátů se bál svého kaprála, chlapa stejně obyčejného jako on sám, ale mnohem prohnanějšího a velkého všiváka. Maxima měl nezřízeně rád, byl mu nadosmrti vděčný, že mu vyléčil velký vřed na holeni a od té doby věřil, že dokud je Maxim s nimi, nemůže se jim nic zlého stát. Maxim celý měsíc přespával u něj ve sklepě a pokaždé, když uléhali ke spánku, mu Lesník vyprávěl pohádku, vždycky stejnou, ale pokaždé s jiným koncem: »No tak v tý bažině žila ropucha, hrozná trumbera to byla, tomu by jeden snad ani nevěřil, a ta si prostě zvykla…« Maxim si ho absolutně nedokázal představit v krvavých řežích, přestože mu všichni říkali, že Lesník je zdatný a nelítostný bojovník.

»Nový plán má následující přednosti,« pokračoval Generál. »Za prvé nás touhle dobou rozhodně nebudou čekat. Zaútočíme nenadále. Za druhé je původní plán připraven příliš dlouho a hrozí nebezpečí, že nepřítel ho už zná. Takhle druhou stranu předejdem a pravděpodobnost úspěchu je mnohem vyšší…«

Zelenáč celou dobu souhlasně přikyvoval. Z jeho dravčí tváře vyzařovalo škodolibé potěšení a hbité dlouhé prsty se ohýbaly a zase natahovaly. Překvapení tohoto druhu měl rád, byl to milovník rizika. Jeho minulost tonula v tmách. Byl to zloděj a výtržník, zloději vypiplaný, zloději vychovaný a zloději léta otloukaný; seděl ve vězení, pak utekl, drze a nečekaně, jako dělal všechno na světě, pokusil se vrátit ke své zlodějské čeládce, ale časy se změnily, kumpáni o něj nestáli a chtěli ho udat, ale on se zase ze všeho vysekal a znovu utekl, ukrýval se po vesnicích, dokud se ho neujal nebožtík Gel Ketšef. Zelenáč byl hlava otevřená, fantasta, zemi považoval za plochou, nebe za pevné a právě díky své nevzdělanosti, jitřené bouřlivou fantazií, byl jediným člověkem na obydleném ostrově, který Maxima nepovažoval za horala (»To znám, tyhle horaly, viděl jsem je ve všech vydáních!«) ani za pozoruhodnou hříčku přírody (»Vod přírody jsme všichni stejný, ať sedíme za mřížema, nebo běháme po svobodě!«), ale za pravého a nefalšovaného příchozího z nějakých nemožných míst, třeba zeza nebeské báně. Otevřeně to Maximovi nikdy neřekl, ale pár narážek učinil a choval se k němu s uctivostí hraničící s patolízalstvím. »Ty tu jednou budeš šéf,« říkával, »a za tvýho vedení se teprve prosadím.« Jak a kam se chtěl prosadit, bylo naprosto nejasné, ale jedno bylo zřejmé: Zelenáč měl hrozně rád riskantní podniky a bytostně nesnášel jakoukoli prácí. Maximovi se na něm navíc nezamlouvala jeho jeskynní divoká krutost. Byl něco jako ta skvrnitá opice, jenom ochočená a vycvičená pro boj proti pancéřovým vlkům.

»Tohle se mi nelíbí,« poznamenal Memo ponuře. »Je to dobrodružství, šílenství. Žádná příprava, zkusit si to taky nemůžem… Nene, to se mi nechce líbit.«

Memovi Gramenovi, zvanému Kopyto Smrti, se nikdy nic nelíbilo. Nikdy mu nic nevyhovovalo a pořád se čehosi bál. Také jeho minulost byla zastřena mlhou tajemství, protože v ilegalitě kdysi zastával významné postavení. Pak jednou padl do drápů četníkům a přežil jen zázrakem — zohaveného mučením ho vysvobodili vězni ze sousední cely při zdařeném útěku. Po této události se podle zákonů podzemí musel vzdát funkce ve štábu, přestože žádné podezření nevzbuzoval. Byl jmenován pomocníkem Gela Ketšefa, zúčastnil se dvou útoků na věže, osobně zničil několik hlídkových vozů, vypátral a osobně zastřelil velitele jedné z brigád Legie a bylo o něm známo, že je to člověk až fanaticky odvážný a výtečný střelec z kulometu. Užuž se měl stát velitelem skupiny v jednom městě na jihozápadě, jenže právě v té době byla zničená Gelova skupina. Kopyto zase nikomu nepřipadal podezřelý, i tím velitelem skupiny ho jmenovali, on však na sobě cítil neexistující nevraživé pohledy, které klidně existovat mohly — v ilegalitě se miláčkům štěstěny dvakrát nepřálo. Byl to mlčenlivý puntičkář, dobře se vyznal v umění konspirace a trval na bezvýhradném dodržování všech jejích pravidel, dokonce i těch nejbezvýznamnějších. Na všeobecná témata nikdy s nikým nerozmlouval, zabýval se výhradně záležitostmi své skupiny a dosáhl toho, že jeho lidé měli k dispozici všechno: zbraně, potraviny, peníze, dobrou síť tajných bytů, a dokonce i motocykl. Maxim se mu moc nezamlouval. Dával to znát a Maxim nic nechápal, ale vyptávat se nechtěl: Memo nepatřil k lidem, ve styku s nimiž se upřímnost vyplácí. Možná šlo o to, že jedině Maxim cítil jeho věčný strach — nikoho jiného by ani ve snu nenapadlo, že nevrlý Kopyto Smrti, který docela samozřejmě rozmlouvá s každým členem štábu jako se sobě rovným, jeden ze zakladatelů podzemí a terorista par excellence, by se mohl něčeho bát.