»No dobře,« řekl nakonec Maxim mstivě. »Teď si to dokonale ověříme. Podle mých propočtů jsme už dávno opustili dosah poslední věže a teď máme za deset minut deset. Co děláte v deset hodin?«

»V deset nula nula máme nástup,« sdělil podmračeně Gaj.

»No právě. Vyrovnáte se do přísně vyřízených řad a překypujete ochotou nechat si pustit žilou. Uvědomuješ si to?«

»Ta ochota sídlí v našich srdcích,« prohlásil Gaj.

»Tu ochotu vám do vašich tupých palic uměle vtloukají,« namítl Maxim. »Ale nic, hned se ukáže, jakou že to máš v srdci ochotu. Kolik je?«

»Za sedm minut deset,« hlesl ponuře Gaj.

Chvíli jeli mlčky.

»No?« zeptal se Maxim.

Gaj pohlédl na hodinky a nejistým hlasem zapěl: »Vpřed, legionáři, oceloví chlapci…«

Maxim si ho posměšně prohlédl. Gaj se spletl a pomotal slova.

»Nečuč na mě,« rozčilil se. »Překážíš mi. A vůbec, co je to za zpěv mimo nástupový tvar?!«

»Nech toho, prosím tě,« řekl Maxim. »Mimo tvar bys v zóně řval stejně jako ve tvaru. Dívat se na tebe a strýčka Kaana — to byla hrůza. Jeden huláká ocelové chlapce, druhý kvílí „sláva Ohňostrůjcům“ a do toho všeho ještě Rada… Tak kde je tvoje odhodlání pálit a vraždit pro větší slávu Ohňostrůjců?«

»Okamžitě toho nech!« okřikl ho Gaj. »Něco takového o Ohňostrůjcích nesmíš říkat. Dokonce i kdyby to všechno byla pravda, znamenalo by to jen tolik, že Ohňostrůjce někdo hanebně oklamal.«

»A kdo je oklamal?«

»Nó, to mohl být ledaskdo…«

»Takže Ohňostrůjci nejsou všemocní?«

»O tomhle se s tebou bavit nebudu!« prohlásil Gaj.

Nahrbil se, jeho tvář ještě víc rozbředla, oči pohasly a spodní ret se odchlípl. Maxim si najednou vzpomněl na Fištu Cibulku a Fešáčka Kotru z trestaneckého vagónu. Byli to narkomani, nešťastníci uvyklí silným dávkám obzvlášť účinných omamných jedů. Bez svého lektvaru se perně trápili, nejedli, nepili a celé dny proseděli přesně takhle — s vyhaslýma očima a zplihlým dolním rtem.

»Bolí tě něco?« zeptal se Gaje.

»Ne,« pípl sklesle Gaj.

»A proč jsi takový nasupený?«

»Ale, je mi nějak…,« odtáhl si límec a zavrtěl hlavou, »nějak mizerně. Že bych si na chvilku lehl?«

Na Maximovu odpověď ani nečekal, zalezl do kabiny, ulehl na větve a stočil se do klubíčka, A sakra, pomyslel si Maxim. Ono to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Začal z toho mít těžkou hlavu. Gaj nedostal paprskový úder, z pole jsme vyjeli už téměř před dvěma hodinami… A on v tom poli strávil celý život… Není to nakonec pro něj nebezpečné, když pole nepůsobí? Co když onemocní? To je ale k vzteku, takové svinstvo… Podíval se otvorem na bledou tvář a jeho úzkost se stále prohlubovala. Nakonec to nevydržel, seskočil do kabiny, vypnul motor, vytáhl Gaje ven a položil do trávy u silnice.

Gaj spal, ze spánku si něco brumlal a křečovitě se chvěl. Pak se ho zmocnil záchvat zimnice, kroutil se a choulil, jako by potřeboval zahřát, a strkal si dlaně do podpaždí. Maxim si jeho hlavu položil do klína, stiskl mu palci spánky a snažil se soustředit. Už dávno neměl příležitost poskytnout někomu psychomasáž, ale věděl, že ze všeho nejdůležitější je od všeho se odpoutat, soustředit se a přepojit postiženého na vlastní, zdravou nervovou soustavu. Seděl tak asi deset nebo patnáct minut, a když se probral, zjistil, že Gajovi je líp — tváře už měl zase růžové, dech byl klidný a také zimnice ustala. Maxim mu udělal polštářek z trávy, chvíli ještě poseděl a odháněl od něj komáry, a pak si vzpomněl, kolik kilometrů cesty je ještě čeká a že reaktor je netěsný, což je pro Gaje nebezpečné. Musí něco vymyslet. Zvedl se a vrátil se k tanku.

Pořádně se zapotil, ale nakonec se mu podařilo strhat ze zrezivělých nýtů několik plátů vnějšího pancíře, které hned připevnil na keramickou příčku mezi reaktorem a kabinou. Zrovna když montoval poslední list, postřehl, že se nablízku objevil někdo cizí. Obezřetně vyhlédl z průlezu ven a všechno v jeho nitru rázem vystydlo a scvrklo se.

Na silnici asi deset metrů od tanku stáli tři lidé; Maxim si ovšem hned uvědomil, že jde o lidí, přestože byli oblečení. Dva nesli na ramenou tyč, na níž visel zkrvavenou hlavou dolů jakýsi menší kopytnatec, a třetímu visela na krku napříč přes kuřecí hrudníček neohrabaná ručnice nezvyklého tvaru. Mutanti, pomyslel si Maxim. To jsou oni, mutanti… Všechny legendy a zkazky, co kdy slyšel, se vyrojily z hlubin paměti a zdály se najednou velice pravděpodobné. Stahují z lidí kůži zaživa… Lidožrouti… Divoši… Zvířata… Stiskl zuby, vyskočil na pancíř a odhodlaně se napřímil. Ten s puškou legračně zakomíhal nožkama nápadně zakřivenýma do o, ale z místa se nepohnul. Jen zvedl dlouhou ruku se dvěma dlouhými, několikačlánkovými prsty, hlasitě zasyčel a pak pronesl podivným skřípavým hlasem:

»Chceš jíst?«

Maxim rozlepil zaschlé rty:

»Ano.«

»Střílet nebudeš?« zajímalo vlastníka předpotopní pušky.

»Ne,« ujistil ho Maxim s úsměvem. »V žádném případě.«

Kapitola patnáctá

Gaj seděl za hrubým, neuměle stlučeným stolem a čistil samopal. Bylo asi čtvrt na jedenáct dopoledne, svět byl šedý, bezbarvý, suchý, místa pro nějakou radost a potěšení v něm zbývalo pramálo, život spíš skomíral než kypěl, a všechno se zdálo matné a kalné. Nechtělo se přemýšlet, nechtělo se nic vidět, dokonce ani spát se nechtělo — chtělo se jen položit hlavu na stůl, nechat ruce volně klesnout a umřít. Prostě umřít — a dost.

Pokojík byl malý, s jediným nezaskleným okénkem, které vedlo na obrovskou pláň, zavalenou troskami a zarostlou divokým šedoryšavým křovím. Tapety v místnosti vybledly a zkroutily se — snad vedrem, snad stářím —, parkety se rozeschly a v jednom rohu zuhelnatěly. Po někdejších obyvatelích nezbylo v pokoji nic kromě velké fotografie pod rozbitým sklem, na níž se při pozornějším zkoumání dal rozeznat nějaký postarší pán s pitomými licousy a v legračním klobouku, připomínajícím plechový talíř.

Kéž by tohle všechno oči neviděly, kéž by opravdu mohl chcípnout nebo alespoň zavýt jako toulavý pes, ale Maxim přikázal: »Čisti!« Pokaždé, když to na tebe přijde, nabádal ho Maxim a poklepával přitom kloubem kamenného ukazováku na desku stolu, se sem posaď a čisti samopal… A on musí čistit. Maxim je přece jenom Maxim. Nebýt Maxima, už dávno by se svalil a vypustil duši. Co se ho naprosil: »Neodcházej ode mě, sedni si a něco se mnou udělej!« Ale to ne. Řekl, že teď už to Gaj musí překousnout sám. Prý to není smrtelné a co jednou přejít má, to rozhodně přejde, člověk se jen musí přemoct, musí se s tím vyrovnat…

No dobrá, pomyslel si Gaj ochable, tak se s tím vyrovnám. Když to řekl Maxim. Žádný člověk, žádný Ohňostrůjce, žádný bůh — Maxim… A ještě řekl: Vztekej se. Jak tě to vezme, vždycky si vzpomeň, hromaď v sobě nenávist. Brzy ji budeš potřebovat, protože nejsi sám, takových je vás čtyřicet miliónů, takhle ohloupených a otrávených… Těžko tomu uvěřit, massarakš, když člověk celý život strávil v přísně vyřízených řadách, kde vždycky věděl, co a jak, všechno bylo jednoduché, všichni byli pohromadě a bylo příjemné být jako ostatní. Ale to ne, to přišel, donutil našince, aby se do něj zamiloval, zničil mu kariéru a nakonec ho doslova za límec vyrval z řady a dovlekl do jiného života, jehož cíl je nepochopitelný, prostředky, jak ho dosáhnout, taky, a kde člověk — massarakš a ještě jednou massarakš — o všem musí přemýšlet sám, rozhodovat sám, všechno sám… Ano… Vytáhl ho za límec, otočil hubou zpátky, k rodnému hnízdu, k tomu nejdražšímu, co člověk kdy měl, a vykřičel na něj, že je to smetiště, hnus, mrzkost a lež… Přísně vzato na Gajově předešlém životě opravdu není nic pěkného. Když si vzpomene na sebe osobně, je mu z toho zle, z kluků jakbysmet, o panu rytmistru Čačovi ani nemluvě… Gaj nakvašeně vsadil závěr zpátky do zbraně a cvakl pojistkou. A znovu ho zaplavila ochablost, apatie a vůle k tomu, aby zasunul i zásobník, už mu nezůstala žádná. Je to špatné, moc špatné…