Daleko v lese něco buchlo a rozhrnulo to ozvěnu do všech stran: na smrt odsouzení ženisté zahájili nový pracovní den. Taková zhovadilost, zhovadilost… Znovu to buchlo a zaklapal kulomet. Klapal dlouho, než utichl. Udělalo se docela světlo, den sliboval pěkné počasí, nebe bez mráčku svítilo jako čerstvé mléko. Beton na silnici se leskl rosou, ale kolem tanku všechna vláha zmizela — z pancířů sálal nezdravý žár.

Ale to už zeza keřů útočících na silnici vystoupil Zef s Kňourem, spatřili tank a přidali do kroku. Maxim vstal a šel jim naproti.

»Živej!« zvolal Zef místo pozdravu. »To jsem si moh myslet. Jedině že kašičku jsem už to…, brácho, stejně ji nebylo v čem nést. Ale chleba jsem pro tebe vzal, jen se pěkně nacpi.«

»Díky,« řekl Maxim a chopil se krajíce.

Kňour se opíral o minohledačku a pozoroval ho.

»Nacpi se a pryč,« pokračoval Zef. »Přijeli si pro tebe, bráško.«

»Kdo?« zeptal se Maxim a přestal žvýkat.

»To víš, nám se nezahlásil,« pokrčil rameny Zef. »Nějakej panák s knoflíkama vod hlavy až k patě. Řval na celej les, proč tam jako nejseš, a mě div nezastřelil… A já akorát valím bulvy a hlásím: tak a tak, zahynul na minovým polí, tělo nenalezeno…«

Obešel tank kolem dokola, řekl »Pěknej ksindl!« posadil se k příkopu a začal si stáčet cigaretu.

»To je zvláštní,« zabručel Maxim a roztržitě se zakousl do krajíce. »Proč? Kvůli nějakému dodatečnému šetření?«-

»A nebyl to Fank?« zeptal se tiše Kňour.

»Fank?« zvedl hlavu Maxim. »Střední postavy, hranatá tvář, suchá kůže, která se místy odlupuje…«

»Ale kdež!« mávl rukou Zef. »Takový hrombidlo, samý vimrle, a blbej jak štoudev — typická Legie.«

»Tak to nebyl Fank,« uklidnil se Maxim.

»A nemohl přijet na Fankův rozkaz?« nedal si pokoj Kňour.

Maxim pokrčil rameny a vstrčil do úst poslední kůrku.

»Těžko říct,« řekl. »Nejdřív jsem si myslel, že Fank má něco společného s ilegálním hnutím, ale teď nevím, jak se na to vlastně dívat…«

»V takovém případě by opravdu bylo nejlepší odjet,« pronesl zamyšleně Kňour. »I když upřímně řečeno nevím, co je horší — zda mutanti, nebo tenhle četnický oficír…«

»Ale tak jo, ať jede,« řekl Zef. »Spojku ti stejně dělat nebude, kdežto takhle alespoň vopatří nějaký informace…, pokud to přežije.«

»Vy se mnou samozřejmě nepojedete,« konstatoval Maxim oznamovacím tónem.

Kňour zakroutil hlavou.

»Ne. Zlomte vaz.«

»A tý rakety se zbav,« poradil mu Zef. »Jinak vyletíš do vzduchu i s ní… A eště něco. Čekaj tě dvě hlídky. Projedeš je snadno, ale nesmíš zastavit. Jsou votočený na jih. Dál to ovšem bude horší. Příšerná radiace, žrát tam není co, samý mutanti a vo kus dál jen poušť bez jediný kapky vody.«

»Díky,« řekl Maxim. »A na shledanou.«

Vyskočil na pás, otevřel poklop a vlezl do horkého šera. Už položil ruce na páky, když si vzpomněl, že zbyla ještě jedna nezodpovězená otázka. Vysunul se ven.

»Jednu věc nechápu,« řekl. »Proč se skutečné poslání věží před řadovými ilegálními pracovníky tají?«

Zef se zachmuřil a odplivl si, kdežto Kňour rovnou smutně odpověděl:

»Protože většina členů štábu doufá, že jednou se chopí moci a věží plně využije, jenže pro jiné cíle.«

»Pro jaké jiné?« zeptal se zachmuřeně Maxim.

Několik vteřin si hleděli do očí. Zef se odvrátil a soustředěně jazykem zalepoval cigaretu. Pak Maxim řekl:

»Přeju vám, abyste to přežili,« a vrátil se k pákám.

Tank zahřmotil, zaskřípěl a zakřoupal pásy a pohnul se kupředu.

Řídil se velice nepohodlně. Sedadlo pro řidiče tu nebylo a otep větví a trávy, kterou si sem Maxim hodil v noci, se rychle rozlezla po podlaze. Výhled byl prabídný, pořádně se rozjet se mu taky nedařilo — jakmile dosáhl rychlosti kolem třicítky, začalo to v motoru rachotit, hltil se a odněkud stoupal pach spáleného oleje. Pravda, průchodnost tohoto atomového obra byla ještě pořád výtečná. Valil se cesta necesta, křoviny a mělčí strouhy neregistroval vůbec, padlé kmeny rozemílal napadrť, mladé stromky, které už stačily prorůst zvětralým betonem, lehce mačkal pod sebe a hluboké jámy zaplavené černou vodou prolézal s málem spokojeným pofrkáváním. V předem stanoveném směru se držel báječně, vychýlit ho z něj bylo téměř nad lidské síly.

Protože zatím ujížděl po poměrně rovné silnici a v kabině byla špína a nesnesitelné dusno, Maxim zajistil ruční akcelerátor, vylezl ven a pohodlně se uvelebil na poklopu pod mřížovaným lůžkem rakety. Tank dusal stále vpřed, jako by to byl jeho starý, původní kurs, stanovený programem. Byl v tom kus přihlouplé samolibosti a Maxim, který měl stroje rád, ho dokonce, poplácal po pancíři, aby mu tak vyjádřil svou vděčnost.

Tohle se Maximovi zamlouvalo. Vpravo i vlevo se dozadu plazil les. Motor rovnoměrně bublal, radiace se mimo kabinu téměř neprojevovala, větřík byl relativně čistý a příjemně ochlazoval rozpálenou kůži. Maxim zvedl hlavu a pohlédl na pohupující se nos rakety. Nejspíš se jí opravdu bude muset zbavit. Je to nadbytečné břemeno. Vybuchnout už nemůže, je dávno provlhlá, to si zjistil už v noci, ale váží dobrých deset tun — tak nač vláčet takovou tíhu? Tank se plazil kupředu a Maxim zatím vlezl do rampy a hledal jistící mechanismus. Nakonec ho našel, ale všechno bylo strašně zrezlé, takže otevřít zámky dalo pořádnou práci. Zatímco se s tím piplal, tank v zatáčkách dvakrát sjel do lesa a se vzteklým řevem se zakusoval do vzrostlých stromů. Maxim v takových případech rychle spěchal k pákám, uklidňoval toho kovového troubu a vyváděl ho zpátky na silnici. Když zámky rakety konečně dokázal odjistit, raketa ztěžka nadskočila, žuchla na beton a nemotorně se skutálela do příkopu. Tank sebou trhl a vyrazil hbitěji, ale to už Maxim zahlédl první strážní stanoviště. Na okraji lesa stály dva stany a skříňový vůz, vedle kouřila polní kuchyně. Dva polonazí legionáři se myli, jeden druhému poléval záda z polní láhve. Uprostřed silnice stál strážný v černé pláštěnce a překvapeně si tank prohlížel. Vpravo od silnice trčely dva sloupy spojené nahoře podélným břevnem a z toho břevna něco viselo, něco dlouhého a bílého, co se téměř dotýkalo země. Maxim slezl zpátky do kabiny, aby nebylo vidět jeho kostkované hadry, a vystrčil jen hlavu. Ztumpachovělý strážný uhnul ke krajnici a zmateně mrskl očima ke skříňovému vozu. Polonazí legionáři se přestali mýt a taky na tank vyvalili oči. Rachot pásů vylákal ze skříňové nástavby a ze stanů několik dalších lidí, jeden z nich na sobě měl důstojnické šňůry. Všichni budili dojem, že se upřímně diví, ale nezdálo se, že by je železná obluda vyvedla z míry. Důstojník na tank ukázal a něco řekl; všichni se zasmáli.

Když Maxim dojel na úroveň strážného, strážný na něj něco volal, snaže se překřičet řev motoru, a Maxim na něj zařval: »Všechno v pořádku, stůj, kde stojíš…!«

Strážný určitě taky nic neslyšel, ale v jeho tváři se rozhostila spokojenost. Tank propustil a zaujal původní pózu. Bylo zřejmé, že tady to dopadlo dobře.

Maxim otočil hlavu a zblízka se podíval, co to tak zplihle visí z břevna. Vydržel to jen vteřinu, pak zamhouřil oči a zmateně se chytil pák, přestože tank se spolehlivě šinul po silnici. Neměl jsem tam koukat, pomyslel si. To mi snad čert nakukal, abych se tam díval, měl jsem si prostě jet a nic bych neviděl… Přinutil se oči otevřít. Ne, řekl si, musím se dívat. Musím si zvykat. Musím všechno vědět. Odvracet se nemá smysl. A já nemám právo se odvracet, když už jsem se do toho jednou pustil. Nejspíš to byl mutant, člověka by smrt takhle nezohavila. To život znetvořuje. Znetvoří i mě, před tím nikam neuteču, a neměl bych se tomu protivit. Třeba mám před sebou ještě stovky kilometrů silnic vroubených šibenicemi…

Když se znovu vysunul z průlezu a ohlédl se, už strážní stanoviště neviděl — ani stanoviště, ani osamělou šibenici při cestě. Teď tak mít příležitost podívat se domů… Prostě jet, jet, a na konci aby byl domov, maminka, otec, kamarádi… Dojet tam, probudit se, umýt a vyprávět jim strašný sen o obydleném ostrově… Pokusil se představit si Zemi, ale nic z toho nebylo, jen si v duchu z ničeho nic řekl, jak je zvláštní, že někde existují čistá a veselá města, mnoho dobrých a moudrých lidi, kteří si všichni navzájem důvěřují… Pořád ses sháněl po pořádné práci, pomyslel si, tak ji konečně máš — je to těžká práce, špinavá práce, ale sotva bys někde jinde narazil na jinou stejně důležitou…