»Doufám však, že teď už jste pochopil,« pokračoval dál hlas — zřejmě ptákův. »Vy tuto rovnováhu chcete porušit. Inu, možné to je, každopádně je to ve vašich silách. Ale proč? To je otázka? Prosí se vás o to někdo? Jak vidíte, tak ne. Co vás tedy žene?«

Pták se načepýřil a zastrčil hlavu pod křídlo, ale hlas zněl dál a Gaj teprve teď pochopil, že to mluví sám Čaroděj, mluví, aniž by rozevřel rty či pohnul jediným svalem v obličeji.

Bylo to děsivé, a to nejen pro Gaje, ale pro všechny přítomné včetně prince-vévody… Jen Maxim se na Čaroděje díval chmurně a s jakousi opovážlivou výzvou v očích.

»Nedočkavost zjitřeného svědomí!« zvolal Čaroděj. »Vaše svědomí je přemírou pozornosti a péče příliš zhýčkáno, začíná sténat při vidině každého, i toho sebemenšího nepohodlí, a váš rozum se před ním přezdvořile sklání, místo aby je okřikl a zahnal do patřičných mezí. Vaše svědomí je rozhořčeno existujícím řádem věcí a váš rozum poslušně a překotně hledá způsob, jak tento zlořád nahradit. Řád však má své zákony. Tyto zákony vznikají z tužeb obrovských lidských mas a měnit se mohou jedině tehdy, až dojde ke změně oněch tužeb… Takže na jedné straně jsou tu tužby obrovských lidových mas a na straně druhé vaše svědomí, vtělení vašich snah. Vaše svědomí vás ponouká ke změně řádu věcí, tedy k porušování zákonů tohoto řádu, určovaných tužbami mas, což by ve svém důsledku mohlo vést ke změně tužeb miliónů lidí k obrazu a podobě oněch zmíněných vašich snah. Směšné a nehistorické. Váš zamlžený a svědomím ošálený intelekt ztratil schopnost rozlišit reálný prospěch mas od prospěchu vysněného, diktovaného vaším svědomím. Jenže také rozum musíme udržovat v čistotě. A jestliže to udělat nechcete nebo nemůžete — tím hůře pro vás. A nejen pro vás. Vy mi třeba namítnete, že ve světě, odkud jste přišel, nemohou lidé se špatným svědomím vůbec existovat. Tak přestaňte žít, to taky není špatné východisko — jak pro vás, tak pro ostatní.«

Čaroděj umlkl a všechny hlavy se otočily k Maximovi. Gaj zřejmě dost dobře nepochopil, o čem se to mluví. Možná dozvuk nějakého starého sporu. Bylo jasné, že Čaroděj považuje Maxima za moudrého, ale vrtošivého člověka, který dá spíš na vlastní rozmary než na skutečnou nutnost. A to se Gaje dotklo. Maxim byl sice osobnost hodně zvláštní, to ano, avšak sebe nikdy nešetřil a pro všechny chtěl vždy jen dobro — ne z nějakého vrtochu, ale z toho nejhlubšího přesvědčení. Samozřejmě — čtyřicet miliónů lidí paralyzovaných zářením si žádné změny přát nemohlo, ale ti přece byli omámení, což bylo nespravedlivé.

»Nemohu s vámi souhlasit,« odvětil chladně Maxim. »Svědomí skrze svou bolest nastoluje úkoly a rozum je plní. Nastoluje ideály a rozum hledá cesty k jejich naplnění. Bez svědomí rozum pracuje pro sebe, to znamená naprázdno. A pokud jde o rozpor mezi mými tužbami a tužbami mas… Existuje jistý všeobjímající ideál: Člověk má být duchovně i fyzicky svobodný. V tomto světě si masy zřejmě neuvědomují ani tak základní pravdu, a cesta k ní je trnitá. Jednou se však začít musí. A já se rozhodl začít teď.«

»Správně,« souhlasil nečekaně hladce Čaroděj. »Svědomí skutečně nastoluje ideály. Ale ideálům říkáme ideály proto, že jsou v křiklavém nesouladu se skutečností. A já chci přece říct jen jedno jediné, jen to neustále opakuji: Svědomí se nemá hýčkat, naopak se musí co nejčastěji vystrčit do uprášeného průvanu nové skutečnosti, bez obav, že se potřísní a potáhne drsnou suchou kůrkou… Ostatně vy sám to moc dobře víte. Prostě jste se ještě nenaučil nazývat věci pravými jmény. Ale to se taky naučíte. V současné době vaše svědomí hlásá: Je třeba svrhnout tyranii Ohňostrůjců. Rozum si to všechno probral a poradil: protože zevnitř se tyranie zničit nedá, udeříme na ni zvenčí, vrhneme proti ní barbary… Jen ať jsou lesní lidé rozdupáni, jen ať se tok Modrého Hada zaplní po okraj mrtvolami, jen ať začne velká válka, která snad bude znamenat pád tyranů — to vše ve jménu velkého ideálu. Co se dá dělat, řeklo si svědomí se zkrabaceným čelem, ve jménu velké věci budu muset trochu zhrubnout…«

»Massarakš…!« zasyčel Maxim, rudý a vzteklý, jak ho Gaj ještě nikdy neviděl. »Ano, massarakš! Ano! Všechno je přesně tak, jak říkáte! Ale co jiného zbývá? Za Modrým Hadem se lidé změnili v chodící dřevěné panáčky.«

»Správně, správně,« přitakal znovu Čaroděj. »Jiná věc ovšem je, že pochybený je ten váš plán už v zárodku. Barbaři si vylámou zuby na věžích, odvalí se zpátky a chudáci naši průzkumníci vlastně ničeho vážnějšího nejsou schopni. V rámci téhož plánu byste se však mohl spojit třeba s Ostrovní říší… O tom teď nemluvím. Já se obávám, že jste vůbec přišel příliš pozdě, Maku! Ale nemyslete si, že vás chci zrazovat. Já dobře vím, že jste síla, Maku. Už vaše objevení je tedy nevyhnutelným porušením rovnováhy na povrchu našeho malého světa. Jednejte. Avšak usilujte o to, aby vám vaše svědomí nepřekáželo ve střízlivém rozvažování, a váš rozum nechť neváhá, pokud to bude zapotřebí, zatlačit svědomí do ústraní… A ještě jedno byste si měl vzít k srdci: Nevím, jak je to ve vašem světě, ale u nás žádná síla bez pána dlouho nezůstane. Vždycky se najde někdo, kdo se snaží ji zkrotit a podmanit si ji — buď nenápadně; nebo veřejně, pod nějakou počestnou záminkou… To je všechno, co jsem chtěl říct.«

Čaroděj nečekaně hbitě vstal — pták na jeho rameni přisedl a rozprostřel křídla — proklouzl na krátkých nožkách podél zdi a zmizel za dveřmi. Hned za ním se z domku vyhrnulo celé shromáždění. Odcházeli s přidušeným sténáním, funěním a hlasitým oddechováním, aniž cokoli z řečeného pochopili, ale jedno věděli — jejich Čaroděj se nad nimi slitoval, vše zůstává při starém a Čaroděj nebezpečné dobrodružství nepovolil, nedal jim ublížit a oni teď mohou v klidu čekat na smrt, stejně jako dřív; však před sebou mají ještě celou věčnost — deset let, možná i víc. Poslední se odbelhal Bošku s čajníkem v ruce a v místnosti zůstali jen Gaj a Maxim s princem-vévodou. V rohu navíc pevně spal Pekař, uondaný tak neobvyklým intelektuálním vypětím. V Gajově hlavě panoval zmatek a v duši vlastně taky. Uvědomoval si jen jedno. Mám já to v životě smůlu: jeho první polovinu jsem prožil jako loutka, jako blbeček plácající se v cizích rukou, a tu druhou budu muset nejspíš dožít jako tulák bez vlasti, domova, bez přátel a bez zítřka…

»Jste rozčarován, Maku?« zeptal se provinile princ-vévoda.

»Ale ne, ani ne,« ozval se Maxim. »Spíš naopak, řekl bych, že se mi ulevilo. Čaroděj má pravdu, mé svědomí ještě není připraveno na taková sousta. Asi musím ještě nějaký čas bloudit po světě a pozorně se po něm porozhlédnout. Pocvičit si svědomí…« Nepříjemně se zasmál. »Co mi můžete doporučit teď, princi-vévodo?«

Starý muž hekavě vstal, promnul si strnulé boky a prošel se.

»Za prvé bych vám nedoporučoval postupovat dál do nitra pouště. Ať už tam barbaři jsou, nebo ne, nenajdete tam nic, co by pro vás mohlo být prospěšné. Možná má Čaroděj pravdu a stálo by za to navázat kontakt s Ostrovany, i když je mi bůh svědkem, že nevím, jak to zařídit. Nejspíš se musí jít k moři a začít tam…, pokud ovšem Ostrované také nejsou jen mýtus a pokud budou ochotni se s vámi bavit. Nejsprávnější by mi připadalo vrátit se zpátky na sever a jednat tam na vlastní pěst. Jen si vzpomeňte, co řekl Čaroděj — vy jste síla. A pak, v jednom máte pravdu: soustava věží musí mít někde Centrum. A moc nad severem má ten, kdo vládne v tomto Centru. To byste si měl pořádně zapsat za uši.«

»Obávám se, že to by nebylo nic pro mě,« pronesl pomalu Maxim. »Zatím ještě nemohu říct proč, ale cítím, že to opravdu není nic pro mě. Já se nechci stát pánem Centra. V jednom však s vámi souhlasím — ani tady, ani na poušti nemám co pohledávat. Poušť je příliš daleko, a tady se není o koho opřít. Mnohé se teprve musím dovědět: je tu ještě Pandea, Honti, hory, někde v oceáně je Ostrovní říše… Slyšel jste o bílých ponorkách? Ne? To já ano, tady Gaj taky a známe člověka, který je viděl a bojoval s nimi. A to je podstatné — ponorky mohou bojovat… No nic.« Maxim vyskočil. »Nemá smysl otálet. Díky, princi-vévodo, moc jste nám pomohl. Půjdeme, Gaji.«