Vykročili na náměstí a zastavili se u nataveného pomníku. Gaj se teskně rozhlédl. Kolem se ve žhavém oparu kolébaly žluté rozvaliny, bylo dusno a vznášel se tu nějaký puch, jenže Gajovi se z tohoto sice děsivého, leč již zabydleného místa nechtělo zase odcházet jinam, znovu se vláčet lesy a vydat se dobrovolně do rukou všech zlověstných náhod, které tam na člověka číhají při každém nadechnutí… Kéž by se teď mohl vrátit do svého pokojíku, pohrát si s holohlavou Tangou, konečně jí vyrobit slíbenou pistolku z vystřelené nábojnice, nelitovat, massarakš, a vystřelit pro nebohou holčičku jeden náboj jen tak zbůhdarma, pánubohu do oken…

»Kam tedy nakonec zamíříte?« zeptal se princ-vévoda, který si před pískem a prachem chránil tvář svým ohmataným, vybledlým kloboukem.

»Na západ,« odpověděl Maxim. »K moři. Jak je to odsud daleko?«

»Tři sta kilometrů,« pronesl princ-vévoda zamyšleně. »A budete muset překonat silně zamořené prostory… Poslyšte,« dodal po krátké odmlce, »a co kdybychom to udělali takhle…?« Dlouho neřekl nic a Gaj už začal netrpělivě přešlapovat, ale Maxim nespěchal, čekal, »Jistě, nač by mi byl!« mávl nakonec princ-vévoda rukou. »Upřímně řečeno jsem si ho schovával pro sebe, myslel jsem si, že až bude dočista zle, až to nervy dál nevydrží, sednu si do něj a vrátím se domů a tam ať si mě třeba popraví… Ale teď…? Už je pozdě…«

»Letadlo?« zeptal se rychle Maxim a s nadějí se na prince-vévodu zadíval.

»Ano. Horský orel. Říká vám tenhle název něco? Samozřejmě ne… A vám, mladý muži? Taky ne… Kdysi to býval nejslavnější bombardér, pánové, Horský orel, osobní bombardér Jeho císařské Výsosti prince Kirnu, Rytíře čtyř zlatých praporů… Pokud se dobře pamatuji, vojáky nutili biflovat se to zpaměti… Vojíne ty a ty! Řekni plný název osobního bombardéru Jeho císařské Výsosti! A ten se musel hned drmolit… Ano… Tak ten se mi podařilo uchovat. Nejdřív jsem s ním chtěl evakuovat raněné, ale bylo jich příliš mnoho. A pak, když všichni ranění zemřeli… Ach, darmo mluvit. Vezměte si ho, chlapče. A leťte. Paliva je tam tak na cestu kolem poloviny světa…«

»Děkuji vám,« řekl Maxim. »Děkuji vám, princi-vévodo. Nikdy na vás nezapomenu.«

»Prosím vás, o mě nejde,« zrozpačitěl stařec. »Nedělám to kvůli sobě… Ale pokud se vám něco podaří, můj milý, nezapomeňte na ty tady.«

»Podaří,« ujistil ho Maxim. »Podaří, massarakš! Musí se to zdařit, svědomí nesvědomí…! A nikdy na nikoho nezapomenu!«

Kapitola šestnáctá

Gajovi se ještě nikdy nepoštěstilo letět někam letadlem. Vlastně letadlo viděl poprvé v životě. Policejní vrtulníky a létající plošiny samozřejmě znal a několikrát se dokonce zúčastnil akcí ze vzduchu: jejich sekci naložili do vrtulníku a vysadili je u silnice, po níž se k mostu hnala skupina vychovanců, kteří se vzbouřilí kvůli nepoživatelné stravě. Na tento vzdušný přesun zůstaly Gajovy ty nejnepříjemnější vzpomínky: stroj letěl při zemi, celý se třásl a houpalo to tak, že se mu vnitřnosti obracely naruby, k tomu oblbující řev motoru a svištění rotoru, pach spáleného benzínu a fontány motorového oleje, které stříkaly ze všech spár.

Tohle ovšem bylo něco zcela jiného.

Horský orel, osobní bombardér J. c. V., Gaje doslova omráčil. Byl to vskutku obludný stroj a člověku připadalo naprosto nemožné, že takový kolos je vůbec schopen zvednout se do vzduchu. Jeho útlé žebrované tělo, zdobené četnými zlatými erby a emblémy, bylo dlouhé jako ulice. Olbřímí křídla, pod nimiž by se hravě ukryla celá brigáda, se hrozivě a majestátně pnula do stran. Byla vysoko jako střecha několikapatrového domu, ale lopatky šesti ohromných vrtulí se téměř dotýkaly země. Bombardér spočíval na třech kolech, několikrát větších než dospělý muž — dvě podpírala přední část trupu, na třetím trůnil hranatý ocas. K leskle prosklené kabině vedla do závratné výšky stříbřitá nitka duralového žebříku. Ano, před sebou měli skutečný symbol staré říše, symbol velké minulosti, symbol někdejší moci, která si dokázala podmanit celý kontinent. Gaj stál se zakloněnou hlavou, ochablé nohy pod ním mimoděk podklesávaly a celý se chvěl nábožnou úctou, dokud jako z čista jasna z nebe hrom nezazněla slova přítele Maka:

»To je teda škatule, massarakš…! Promiňte, princi-vévodo, nechtěl jsem se vás dotknout…«

»Jiné nemám,« podotkl suše princ-vévoda. »Mimochodem je to nejlepší bombardér na světě. Jeho císařská Výsost na něm svého času vykonala…«

»Ale jistě, samozřejmě…,« přerušil ho chvatně Maxim. »To já jen z toho překvapení…«

Nahoře v pilotní kabině dosáhlo Gajovo nadšeni vrcholu. Všude samé sklo. Obrovské množství neznámých přístrojů, fantasticky pohodlná křesla, nepochopitelné páky a zařízení, svazky pestrobarevných vodičů, nevídané zvláštní přílby, připravené k okamžitému použití… Princ-vévoda Makovi něco překotně vysvětloval, ukazoval přitom na přístroje a pohyboval pákami. Mak jen roztržitě pobrukoval: »Samozřejmě, to je jasné, jak jinak…,« kdežto Gaj se samopalem na kolenou seděl v křesle, aby nepřekážel a nedej bože tu něco nepoškrábal, třeštil oči a kroutil hlavou.

Bombardér stál ve starém hangáru se zborcenou střechou na okraji lesa; před ním se prostírala obrovská nedozírná šedozelená pláň bez jediného hrbolku a jediného keříku. Za polem, asi o pět kilometrů dál, znovu začínal les a nad tím vším viselo bílé nebe, které se odsud z kabiny zdálo docela blízko, co by kamenem dohodil. Gaj byl rozrušen na nejvyšší možnou míru. Téměř si nepamatoval, jak se vlastně rozloučil se starým princem-vévodou. Princ-vévoda cosi říkal, Maxim taky mluvil, snad se smáli, pak princ-vévoda zaslzel, potom klapla dvířka… Gaj náhle zjistil, že ho do křesla tisknou široké popruhy, ozval se nějaký třesk, po něm hrozné výbuchy, kabina se drobounce roztřásla, všechno kolem zamořil těžký rachot, malý princ-vévoda daleko dole mezi keři připláclými k zemi a v trávě, která najednou jako by někam tekla, si oběma rukama chytil klobouk a bezmocně couvl. Gaj zvedl oči a zjistil, že lopatky obřích vrtulí zmizely, splynuly v obrovská mlhavá kola. Celé to široké pole se najednou pohnulo a sunulo se jim naproti, rychleji a rychleji… Už nebyl ani princ-vévoda, ani hangár, bylo jen pole, bleskurychle ubíhající letadlu vstříc, nemilosrdný třas a hromový řev, a když Gaj s potížemi pohnul hlavou, s hrůzou zjistil, že gigantická křídla se plavně pohupují a každou chvíli se musejí ulomit, jenže vtom už třas ustal, pole pod křídly žuchlo někam dolů a Gajovým tělem od hlavy až k patě projel jakýsi měkký, vatový pocit. A pod bombardérem už se nepohybovalo pole a vlastně ani les: les se změnil v černozelený kartáč, ve velikánskou, snad tisíckrát záplatovanou deku, a tahle skvrnitá přikrývka se pomalu plazila dozadu. Až teď si Gaj uvědomil, že letí.

Se zbožným úžasem pohlédl na Maxima. Přítel Mak seděl v ledabylé póze s levou rukou opřenou o opěradlo a pravou sotva znatelně pohyboval tou největší a patrně tedy nejdůležitější pákou. Oči měl přimhouřené, rty sešpulené, jako by si něco hvízdal. Ano, byl to velký člověk. Velký a nepostižitelný. Ten asi dokáže všechno, pomyslil si Gaj. Třeba teď řídí tenhle příšerně složitý stroj, který vidí poprvé v životě. To přece není žádný tank nebo náklaďák, ale letadlo, slavný bombardér, ani jsem nevěděl, že nějaký zůstal… A on s tím zachází jako s hračkou, jako by celý život neměl na práci nic jiného než létat vzduchem. Nad tím prostě zůstává rozum stát: vypadá to, že spoustu věcí vidí prvně v životě, a přesto se okamžitě přizpůsobí a dělá, co je právě zapotřebí. Ostatně copak to platí jen o strojích a mechanismech? To nejsou jen stroje, co v něm uznává svého pána. Kdyby chtěl, bude se s ním objímat i rytmistr Čaču… Čaroděj, na kterého je hrůza se jen podívat, ho považuje za sobě rovného… A princ-vévoda, učený muž, šéfchirurg, zkrátka aristokrat, v Maximovi taky okamžitě postřehl cosi výjimečného, vznešeného… Takový stroj mu svěřil… A já mu chtěl cpát za ženu Radu! Co pro něj znamená taková Rada? Nic, letmé zaujetí… Copak takový potřebuje Radu? To takhle nějakou hraběnku, nebo řekněme princeznu… A prosím, se mnou se přátelí, to jsou mi věci… Kdyby teď řekl, abych se vrhl dolů, je dost dobře možné, že bych to udělal, protože Mak… A kolik jsem se toho od něj dověděl, co jsem díky jemu všechno viděl, to by se mi bez něj v životě nemohlo stát… A kolik toho díky Makovi ještě uvidím a poznám, čemu všemu se naučím…