ČÁST V. NARUŠENÍ NEPORUŠITELNÉHO
Kapitola 1
Andrej přemohl žaludeční křeč a s odporem polkl poslední lžíci řídké kaše. Zhnuseně od sebe odstrčil polní misku a natáhl se pro kalíšek. Čaj byl ještě horký. Andrej sevřel nádobku v obou dlaních a pomalu začal usrkávat.
Oči přitom upíral do syčícího plamínku benzinové lampy. Čaj byl neobvykle silný, určitě nebyl čerstvě uvařený, divně páchl a měl nepříjemnou pachuť — možná to bylo tou hnusnou vodou, kterou načerpali na osmistém dvacátém kilometru, nebo tam Quejada zase nasypal něco proti průjmu.
Taky ovšem bylo možné, že se kalíšky řádně nevymyly. Tenhle byl například nějak mastný a lepkavý… Dole za oknem cinkali vojáci svými ešusy. Vtipálek Tevosjan zřejmě dal něco k lepšímu, protože se všichni zachechtali a do toho vzápětí svým prušácky štěkavým hlasem zařval seržant Vogel: „Jdete na stráž, nebo k ženský do postele? Vy žabáku, kde máte boty? Troglodyte praštěnej, co to má znamenat?“ Nevrlý hlas na to řekl něco v tom smyslu, že „nohy jsou odřený nejen do masa, ale přímo až na kost“, na což Vogel zahulákal: „Zavřete tu svou klapačku, hovado! Okamžitě obout — a nastoupit! Fofrem!“
Andrej pod stolem s úlevou zahýbal prsty bosých nohou. Chodidla už si trochu na chladné podlaze odpočinula. Kdyby tu tak byl kýbl studené vody…!
Nohy by se tam hezky ponořily… Podíval se do kalíšku. Čaje tam byla ještě alespoň polovina — a Andrej k svému vlastnímu údivu poslal všechno sebeovládání k ďasu a na tři hlty obsah kalíšku rychle vypil.
V žaludku mu okamžitě zažbluňkalo. S obavami se do těch zvuků zaposlouchal, děsilo ho, co se teď v jeho útrobách asi tak může dít. Pak od sebe kalíšek odsunul, otřel si ústa hřbetem dlaně a zadíval se na trezor, ve kterém byly veškeré dokumenty. Měl by projít včerejší hlášení. Měl, ale nechce se mu… To se dá udělat i později. Teď by bylo lepší si lehnout, pořádně se natáhnout, přehodit přes sebe bundu a dobrých deset hodin spát… Za okny náhle zařval motor traktoru. Zadrnčely zbytky skel v oknech a vedle lampy spadl na stůl ze stropu kus omítky. Prázdný kalíšek nadskočil a drkotavě se posunul k okraji stolu. Andrej zaťal zuby, zvedl se, došel k oknu a vyhlédl ven.
Do tváře ho uhodil žár ulice, která ještě nestačila vychladnout, pach výfuků a nepříjemné výpary horkého oleje. V prašném světle reflektoru bylo vidět zarostlé chlapy sedící přímo na dlažbě. Lžícemi se pomalu prohrabovali v miskách a kotlících. Všichni byli bosí a skoro všichni svlečení do půl těla. Bílá zpocená těla se leskla, obličeje ale byly černé, zrovna tak jako ruce… Zdálo se, že všichni tady mají nějaké masky a rukavice. Andrej si najednou uvědomil, že nikoho z nich nepoznává. Jako by měl před sebou opičí tlupu… Do světelného kruhu vstoupil Vogel s ohromným čajníkem v ruce. Opice — jedna za druhou — s povykováním a postrkováním natahovaly k čajníku své kalíšky. Seržant je odstrkoval a cosi hulákal, ale v rachotu motoru ho vůbec nebylo slyšet.
Andrej se znovu vrátil ke stolu, prudce otevřel trezor a vytáhl z něj cestovní deník a hlášení. Na stůl znovu upadl kousek omítky. Andrej se podíval nad sebe. Strop tu byl hodně vysoko, v takových čtyřech pěti metrech.
Měl štukovou výzdobu — a ta už místy vzala zasvé. Někde byly dokonce pod omítkou vidět i laťky, vypadaly tak trochu jako šindele, a Andrej si při pohledu na ně bůhvíproč vzpomněl na povidlové pirožky, které kdysi doma tak rádi jídali… K pirožkům si každý mohl dát — kolik chtěl! — čaje…!
Světlounce třpytivého, lahodného, správně připraveného čaje… Naléval se do čisťounkých skleniček a býval i s citronem… A když člověk chtěl, zašel si do kuchyně pro studenou vodu… A nikdo mu ji neodměřoval… Andrej zatřásl hlavou, aby odehnal nevhodné, příliš idylické vzpomínky.
Pak znovu vstal a zamířil přes celou místnost ke knihovně. Skla ve dvířkách chyběla — a knížky taky. Z celé knihovny zbyly jen prázdné, zaprášené police. Andrej si toho všiml už prve, ale teď znovu knihovnu prohlédl a dokonce rukama zajel až do rohů polic. Nic nenašel.
Tahle místnost byla ale docela zachovalá. Zůstala tu dvě pěkná, pohodlná křesla a ještě jedno navíc — dost prosezené. Kdysi asi bývalo hezké — svědčily o tom zbytky kůže s raženým vzorem. Proti oknu stálo v řadě několik židlí a uprostřed místnosti byl konferenční stolek, na kterém se poněkud zvláštně vyjímala křišťálová vázička se zbytky čehosi černého v průhledných útrobách. Od stěn se odlupovaly tapety, místy už zdi byly úplně holé, podlaha se rozesychala a všelijak nadouvala… Přesto však tahle místnost působila přívětivým dojmem. Určitě v ní ještě celkem nedávno někdo pobýval. Celkem nedávno… možná tak před deseti lety.
Od dob, kdy překročili pětistý kilometr, Andrej ještě takhle zachovalý dům neviděl. Procházeli jen totálně vyhořelými kvartály, černou, zuhelnatělou pustinou… Byly to kilometry a kilometry ruin prorostlých plevelem, krajina zřícenin, mezi nimiž se tu a tam zvedaly dosud nerozpadlé několikapatrové krabice beze střech a krovů, království zpustlých ploch, na nichž se krčily sutiny někdejších staveb, z kterých se dalo dohlédnout ke Žluté stěně na východě i k Propasti na západní straně… A teď najednou zase přišli ke skoro neporušeným blokům domů, mezi nimiž byly ještě docela dobré dlážděné cesty a kde… možná… mohli být i lidé! Plukovník dal pro každý případ zesílit hlídky. Plukovník si vůbec vede dobře… Za poslední dny sice jako by zestárl, ale ostatní členové expedice taky… Je příjemné, že dneska už nebudou spát pod širým nebem! Tolik nocí si mohli o střeše nad hlavou nechat jen zdát… Ještě kdyby tak tady našli vodu!
Mohli by si tu i pořádně odpočinout. Icik ale říká, že tady se s vodou moc počítat nedá… Je to hrozné, ale v celé téhle společnosti se Andrej může spolehnout jen na Icika a na plukovníka… Někdo zaťukal na dveře, pro rámus traktoru to skoro ani nebylo slyšet.
Andrej se rychle vrátil ke stolu, natáhl si blůzu, otevřel cestovní deník a vykřikl: „Vstupte!“
Byl to jen Duggan — věrný plukovníkův stín. Starý sušinka, ale jako vždycky — celý jako vypulírovaný, hladce oholený, všechny knoflíky vzorně zapnuté… „Dovolíte, abych sklidil ze stolu, pane?“ pronesl hlasitě.
Andrej kývl. Kolik ho to jen musí stát energie, aby na sebe pořád v tomhle mumraji dbal! Vždyť to koneckonců není důstojník, dokonce ani seržant ne… jen obyčejný sluha. Pucflek… „Jak se vede plukovníkovi?“ zeptal se Andrej.
„Promiňte, neslyším vás dobře.“ Duggan ztuhl se špinavým nádobím v ruce a nastavil k Andrejovi vychrtlé ucho.
„Jak se cítí pan plukovník?“ zařval Andrej, ale právě v té chvíli hluk motoru pod oknem ztichl.
„Pije čaj,“ vykřikl taky ještě z plných plic Duggan, sám se svého hlasu v nastalém tichu lekl a okamžitě tlumeně dodal: „Omlouvám se, pane. Plukovník se cítí uspokojivě. Právě povečeřel a pije čaj.“
Andrej roztržitě pokýval hlavou a zalistoval v hlášení.
„Budete mít pro mne nějaké pokyny, pane?“
„Ne, díky.“
Když Duggan odešel, dal se Andrej konečně do čtení včerejších hlášení.
Sám včera nic nezapsal… Měl takovou běhavku, že sotva vydržel do konce večerního raportu — a pak až do půlnoci trávil čas tím, že v podřepu poposedával se staženými kalhotami na cestě k ležení, pořád se napjatě rozhlížel a naslouchal, kde se co ve tmě šustne. A přitom v jedné ruce držel pistoli, v druhé baterku… „Den dvacátý osmý,“ napsal krasopisně na novou stránku deníku a nadpis dvakrát podtrhl silnou čarou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlášení.
„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Průměrná teplota: ve stínu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vítr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotřeba paliva…“ Andrej sáhl po Ellizauerově hlášení. Bylo celé ohmatané špinavými prsty, rukopis byl takřka nečitelný.