„Spotřeba paliva: 1,32 normy. Zůstatek na závěr 28. dne: 3 200 kg. Stav motorů: No l — uspokojivý, № 2 —

vymlácené čepy a válce se… »

Co se stalo s válci, Andrej nerozluštil, třebaže papír přisunul až k lampě.

„Záznam zdravotního stavu. Fyzický stav: Takřka všichni mají oděrky na nohou, průjmová onemocnění trvají. Permjak a Palotti — vyrážka na zádech se rozrůstá. Zvláštní události žádné. Dvakrát se objevila zvířata podobná vlkům, byla zahnána výstřely. Spotřeba zbrojního materiálu: 12 patron. Spotřeba vody: 40 1. Zůstatek na závěr 28. dne: l 100 kg. Spotřeba proviantu: 20 norem. Zůstatek na závěr 28. dne: 730 norem…“

Venku pronikavě zaječela Drmola a zaburácel chechtot prokouřených hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Čertví, říkal si, možná že je to dobře, že se k nám ta ženská přidala. Chlapi se aspoň trochu povyráží… Jenže poslední dobou se kvůli ní začínají rvát… Znovu někdo zaťukal na dveře.

„Vstupte!“ řekl Andrej rozmrzele.

Vstoupil seržant Vogel — hřmotný, červenolící… Velké černé skvrny od potu se mu rozpíjely v podpaží vojenské blůzy.

„Seržant Vogel žádá o rozhovor s panem poradcem,“ vyštěkl s lokty od těla a s dlaněmi přitisknutými ke stehnům.

„Mluvte, seržante!“

Seržant sekl očima k oknu.

„Žádám o důvěrný rozhovor.“ Skoro to zašeptal.

To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Neměl z toho všeho zrovna příjemný pocit… „Pojďte dál a sedněte si.“

Seržant došel po špičkách až ke stolu, sedl si na samý krajíček křesla a naklonil se k Andrejovi.

„Lidi nechtějí jít dál,“ sdělil mu tiše.

Andrej pozorně zvedl hlavu. Tak už je to tady… No — to je úžasné!

Gratuluju, pane poradce!

„Co to znamená: Nechtějí? Kdo se jich na to ptá?“

„Mají toho dost, pane poradce, jsou utahaný,“ pronesl důvěrným tónem seržant. „Kuřivo končí — a ten průjem každýho zlikvidoval. Ale co je to hlavní — oni se bojí. Hrozně se bojí, pane poradce!“

Andrej se na něj mlčky díval. Teď bylo třeba něco udělat. Okamžitě.

Bez váhání. Jenže co…?

Vogel zatím šeptem pokračoval: „Jedenáct dnů už jsme nepotkali živáčka, všude je jen pustina… Pan poradce si jistě vzpomene, že nás někdo varoval: Třináct dní pustinou — a šmytec! Všichni zkápnou! Pane poradce, zbyly nám už jen dva dny…!“

Andrej si jazykem přejel rty. A pak řekl: „Seržante, že se nestydíte! Stará vojna — a věří babským tlachům. To jsem od vás nečekal.“

Vogel se ušklíbl a vysunul vpřed svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Já se jen tak neleknu. Kdybych měl tam venku…,“

a namířil svůj obrovský ukazovák k oknu, „kdybych tam měl jen Němce, nebo třeba Japonce, neseděl bych tady a neříkal vám to. Jenže já tam mám všechno možný… Taliány, nějaký Armény…“

„Nechte toho, seržante!“ okřikl ho Andrej. „A styďte se! Neznáte předpisy?

Proč podle nich nepostupujete? Co je to za pořádek? Vstaňte!“

Vogel se ztěžka pozvedl a postavil se do pozoru.

Andrej chvíli počkal… „Sedněte si,“ řekl potom.

Vogel si zase tak ztěžka sedl. Několik okamžiků bylo ticho.

„Proč jste se obrátil na mě — a ne na plukovníka?“

„Omlouvám se, pane poradce… Já jsem se na plukovníka obrátil… Včera.“

„A co vám řekl?“

Vogel rozpačitě uhnul očima: „Pan plukovník nevzal mé hlášení na vědomí.“

Andrej se pousmál: „Tak to vidíte! Tak mi sakra řekněte, jakej jste to seržant, když si neumíte mezi vojáky udělat pořádek. Oni se bojí! Copak jsou to děti? Vás se mají bát…!“ vykřikl Andrej. „Vás! A ne nějakého třináctého dne!“

„Kdyby to byli Němci…,“ spustil zase umíněně Vogel.

„Co to má znamenat?“ přerušil ho s jedovatým úsměvem Andrej. „Já, velitel expedice, vás mám učit jako posledního usmrkance, co se má dělat, když podřízení odmítají poslušnost? Že se nestydíte, seržante! Když nevíte, co se dělá v případě vzpoury, přečtěte si předpisy! Pokud vím, tak se tam na takové případy pamatuje.“

Vogel se znovu ušklíbl a znovu vysunul vpřed bradu. Podle všeho se v předpisech na takové případy nepamatovalo… „Měl jsem o vás lepší mínění,“ odsekával Andrej. „Daleko lepší! Zapište si za uši, že nikoho nezajímá, jestli vaši vojáci chtějí jít dál, nebo ne.

Všem by nám teď bylo líp doma. O moc líp než v tomhletom pekle. Všichni mají žízeň, všichni jsou utahaní. Přesto ale všichni plní své povinnosti, seržante! Je to jasné?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejít!“

„Odchod!“

Seržant oddupal po rozeschlé podlaze.

Andrej shodil blůzu a znovu přistoupil k oknu. Všichni se venku nějak zklidnili, alespoň se to tak zdálo. V kuželu světla se tyčila dlouhatánská Ellizauerova postava. Ellizauer se nakláněl dopředu a prohlížel si nějaký papír, který před ním držel pořízek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynořil nějaký voják, minul je a vešel do domu. Byl bosý, oblečený jen do půl těla, vlasy se mu ježily na všechny strany. Na řemenu vlekl samopal. Z míst, odkud se vynořil, kdosi hulákal: „Nosáči! No tak…! Tevosjane!“

„Co řveš?“ ozval se někdo z přívěsu, který se ve tmě dal jen tušit podle ohníčků cigaret kuřáků, kteří se v něm usadili.

„Posviťte sem! Natočte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“

„No a co? Ty se potmě nevyděláš?“

„Je to tu všecko zaneřáděný. Člověk si nemá kam stoupnout.“

„Jsi na stráži, tak si nevymejšlej!“ ozval se další hlas z přívěsu. „Vydělej se tam, kde stojíš!“

„Prokrista, posviťte mi sem! To jste líný zvednout zadek nebo co?“

Dlouhán Ellizauer se vzpřímil a dvěma kroky se octl u traktoru. Sáhl po reflektoru a natočil ho do tmy. Andrej uviděl muže, který si přidržoval kalhoty a v podřepu se sunul kolem obrovské železné sochy, postavené z neznámých důvodů kdysi kýmsi na chodníku u křižovatky. Socha znázorňovala gigantického chlapa v jakési tóze. Neměl vůbec žádné vlasy a v obličeji vypadal nehezky — jako žabák. Ve světle reflektoru se socha černě leskla. Levou ruku teatrálně zvedala k obloze, pravačka s roztaženými prsty směřovala k zemi a teď přes ni na řemenu visel samopal.

„Výborně, díky!“ vykřikl spokojeně voják a konečně si dřepl. „Už můžete zhasnout.“

„Jen dělej, dělej!“ povzbuzovali ho chlapi z přívěsu. „Kdyby něco — budeme tě krejt!“

„Kluci, zhasněte to!“ zaprosil nebožák.

„Nechte to tak, pane inženýre,“ ozvalo se zase z přívěsu. „On si dělá legraci.

Podle předpisů přece nesmí…“

V tu chvíli však Ellizauer reflektor zase otočil nazpátek. Na přívěsu se někdo zachechtal a vzápětí si tam začali pohvizdovat nějakou pochodovou melodii.

Vždyť se chovají stejně jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zdá, že dneska mají nějak lepší náladu… Ani včera, ani předevčírem jsem neslyšel, že by vtipkovali. Možná je to tím, že jsme dorazili k normálním, nerozbořeným domům… To by mohlo být ono! Předtím jsme táhli jen pustou krajinou, ale teď jsme mezi domy! Tady se člověk může v klidu vyspat, tady nás nebudou otravovat ti hnusní vlci — nebo co to je. Jenže Vogel není přece žádný panikář! Ne… Ten musel mít k obavám opravdu důvod!

Andrej si představil zítřejší ráno. Co když neposlechnou a nebudou chtít jít dál? Co když jako jeden muž zvednou samopaly a řeknou: „Nepůjdem!“

Možná že právě proto teď mají dobrou náladu! Dávno se už na všem dohodli, řekli si, že zítra se půjde nazpátek — vždyť „co nám může udělat, šéfík ubohoučkej?“ — a teď je jim všechno fuk, třeba ať se čerti žení, oni už si poroučet nedají, hop, nebo trop… A ten hajzlík Quejada se k nim přidal! Už několik dnů omílá, že dál jít nemá smysl. Při večerních raportech se dívá jako vrah… Bude mu možná, prevítovi, vhod, když se ke Geigerovi vrátím jako zmoklá slepice.

Andrej se zimomřivě otřásl. Neměla se lidem tak popouštět uzda! Toho zrzka Hnujku měli postavit ke zdi, neřáda jednoho, a všechny, co se k tomu připletli, pořádně zmáčknout! Dneska by zpívali jinou. To přece byla příležitost…!

Skupinové znásilnění. Přičemž šlo o nezletilou! O jednu z místních obyvatelek v ještě zalidněných místech… A ten Hnujka se drze šklebil, když jsem na ně křičel! Drze a spokojeně — a hnusně! Pak ale rázem všichni ztuhli, když jsem vytáhl pistoli… Ale ten plukovník! Liberál jeden, ten mi to překazil. Jako kdyby ani nebyl důstojník. Prý: „Proč hned zastřelit, pane poradce? Existují i jiné prostředky…“ Bane, plukovníku, na Hnujku a podobné typy — jak je vidět — jiné prostředky nezabírají. Vždyť právě od toho případu se všechno začalo bortit. Ta holka se k nám přidala a já si toho dokonce nejdřív ani nevšiml! Pak jsem to už nechal být — a to byla chyba. Chlapi se kvůli ní začali rvát. A znovu jsem propásl příležitost!