„Ahoj, kamaráde,“ řekl Andrej, „fajn, že jsi přišel.“

Otto byl pořád stejný. Andrej měl pocit, že ze všech dávných známých se Otto mění nejméně. Vlastně — jako by se neměnil vůbec. Pořád stejně hubeňoučký krk, obrovské odstávající uši, v pihovatém obličeji nejistý výraz… A cvakající podpatky. Teď měl na sobě modrou uniformu speciální policie, na hrudi se mu skvěla hranatá medaile „Za zásluhy“.

„Móóóc ti děkuju za ten koberec.“ Andrej vzal Ottu kolem ramen a vedl ho do pracovny. „Teď ti předvedu, jak se u mě vyjímá. To teda budeš zírat — a závist bude tebou lomcovat…“

Když ale vstoupili, Ottu ani nenapadlo, aby zíral na gobelín — a závist jím rozhodně nelomcovala. Uviděl totiž plukovníka.

Svobodník volkssturmu Otto Friese choval k plukovníku Saint-Jamesovi úctu takřka posvátnou. V plukovníkově přítomnosti úplně ztrácel řeč, obličej mu kameněl v uctivém úsměvu, a pokud šlo o cvakání podpatků, Otto byl v neustálé pohotovosti. Cvakal skoro pořád a s neutuchající silou.

Stál teď zády ke gobelínu v pozoru, vypínal hruď, lokty držel od těla, ale dlaně tiskl ke stehnům — a pohybem hlavy vysekl pozdrav tak ostře, až se pracovnou rozlehlo zakřupání jeho krčních obratlů.

Plukovník se pousmál, povstal a podal Ottovi ruku.

„Jsem rád, že vás vidím,“ prohodil, „vítám vás, pane…“ Odmlčel se a Otto si pospíšil: „Svobodník Otto Friese, pane plukovníku!“ vysypal ze sebe nadšeně, uklonil se a opatrně se dotkl plukovníkovy ruky. „Mám tu čest…“

„Otto!“ napomenul ho Andrej. „Tady se to nebere podle hodností a funkcí!“

Otto se nejistě zahihňal, vytáhl kapesník a chystal se otřít zpocené čelo.

Okamžitě se však zarazil, kapesník chtěl nacpat zpátky do kapsy, ale zaboha se tam nemohl strefit.

„Vzpomínám si,“ řekl vlídně plukovník, „že u al-Alamejnu mi naši chlapci přivedli jednoho německého šikovatele…“

U vchodu se znovu ozval zvonek a Andrejovi nezbývalo, než se omluvit a jít vítat. Nešťastného Ottu nechal napospas britskému lvu.

Tentokrát to opravdu byl Icik Kacman. Políbil Selmu na obě tváře, poslušně si na její příkaz očistil boty a nechal si okartáčovat oblek… Zatímco procházel touto procedurou, přihnali se Dollfussovi společně s Čačuou.

Čačua byl do Dollfussky zavěšený a krmil ji novými anekdotami. Dollfuss se zvadlým úsměvem se ploužil za nimi… Ve srovnání s temperamentním šéfem právního oddělení působil dojmem naprosté nevýraznosti, matnosti a bezvýznamnosti. Přes obě paže měl přehozené teplé kabáty. Jeden pro manželku, druhý pro sebe — kdyby se v noci ochladilo.

„Ke stolu! Ke stolu!“ něžně svým hláskem zazvonila Selma a zatleskala.

„Drahoušku,“ zaprotestovala drsným basem Dollfusska, „já se nejdřív musím upravit!“ „Ale proč?“ užasl Čačua a vytřeštil zarudlé oči. „Proč krásu upravovat?

V souladu s paragrafem dvě stě osmnáct trestního řádu může se dle zákona…“

A to už se rozproudila obvyklá zábava… Andrej nasadil hostitelský úsměv. Zleva mu za uchem prskal a žbrblal Icik, který se jako o překot snažil vyložit, co to bylo dneska v kasárnách za binec, když se vyhlásil poplach — a zprava hulákal Dollfuss něco o městské kanalizaci, která to zatížení nemůže unést — a podělá se. Pak se všichni vhrnuli do jídelny. Andrej jakožto hostitel usazoval ke stolu, na všechny strany rozdával komplimenty a sršel vtipem. Koutkem oka zahlédl, že se otevřely dveře pracovny a vyšel z nich plukovník. Dýmku schovával do kapsy — a šel sám! Andrej se lekl: Co se tam stalo…? Tu se však objevil i svobodník Otto Friese. Zřejmě jen dodržoval předepsanou pětimetrovou vzdálenost za vyšší šarží. A hned se ozvalo cvakání podpatků.

„Budeme tu hodovat, budeme se radovat,“ zahulákal z plných plic Čačua.

Zacinkaly nože a vidličky. Andrej s jistým obtížemi vecpal Ottu mezi Selmu a Dollfussku, pak si konečně taky sedl a všechny přejel očima. Byl spokojen.

„A představte si, drahoušku, že v tom koberci byla takováhle díra…!

Pane Friese, poslouchejte to taky, to se vás týká, vy jeden ošklivý…!“

„Plukovníku, prý jste někoho dali zastřelit před nastoupenou jednotkou…“

„Zapamatujte si, co vám říkám! Kanalizace… Speciálně kanalizace jednou přivede tohle Město k zániku.“

„Tak krásná — a má tak malou skleničku?“

„Otto, chlapče drahý, nech tu kost a vem si pořádnej kousek masa!“

„Ne, Kacmane! To je vojenské tajemství. Mně už stačí ty nepříjemnosti, které jsem si prožil kvůli Židům v Palestině.“

„Vodku, pane poradce?“

„Děkuji, pane poradce.“

A k tomu pod stolem cvakání podpatků… Andrej si dal dvakrát za sebou vodku, aby se líp rozjel, a zajedl ji. Pak mu nezbylo nic jiného, než aby spolu s ostatními poslouchal nekonečný a strašlivě hloupý Čačuův přípitek. V závěru dlouhého žvanění Čačua zdůraznil, že vůbec nechce přítomné agitovat pro sexuální zvrácenosti, o kterých právě teď hovořil, že si jenom přeje tímhle maličkatým pohárečkem připít na nekonečné city, které v sobě chová „vůči strašnému a nelítostnému nepříteli“, s nímž celý život bojuje — a veškeré bitvy s ním prohrává… „A tím nepřítelem jsou krásné ženy!“ Andrej se s ostatními s úlevou zasmál a hodil do sebe třetí vodku. Dollfussku ten přípitek úplně zmohl — rozhihňala se, až z toho začala hýkat a ubrouskem si zakrývala obličej.

Všichni měli nějak rychle v hlavě.

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ znělo známé Ottovo přitakávání z druhého konce stolu a chřípí Čačuova nosu se vzrušeně chvělo nad Dollfussčiným hlubokým výstřihem. Čačua žvanil a žvanil — a Dollfusska ho koketně odstrkovala, smála se, až se zalykala, a svými širokými zády válcovala Ottu, který už dvakrát na vedlejší židli poposedl a upustil vidličku. Andrejův soused Dollfuss konečně přestal mluvit o kanalizaci a zcela nenadále a naprosto nevhod začal zvláštním způsobem projevovat služební horlivost — prozrazoval jedno státní tajemství za druhým. „Autonomie!“ rozkřikl se přísně, „klíčem k autu… k autěno… Abysme se uživili!.. jsou vodní řasy!

Velká stavba!.. Ne-dej-te se vysmát! Jakýpak vzu… vdu… vzducholodě?“

„Pane poradce,“ pokoušel se ho zadržet Andrej, „tohle nemusí každý vědět. Radši mi povězte, jak to vypadá s vaším laboratorním komplexem…“

Obsluha odnášela špinavé nádobí a znovu prostírala. Předkrm už zlikvidovali, na řadě bylo maso po burgundsku.

„Připíjím tímhle maličkatým pohárečkem…!“

„Vy rošťáku! Vás si člověk musí zamilovat!“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Iciku, dej už plukovníkovi pokoj! Plukovníku, chcete, já si sednu vedle vás!“

„Čtrnáct kubíků vodních řas… Co to je? Nic!“

„Dáte si whisky, pane poradce?“

„Díky, pane poradce!“

Když byla zábava v nejlepším, objevil se v jídelně urostlý mladý muž Parker. „Pan prezident prosí, abyste ho omluvili,“ řekl. „Má důležitou poradu.

Srdečně zdraví paní domu i pana Voronina a samozřejmě i jejich hosty…“

Nalili mu vodku a donutili ho, aby ji vypil — v přemlouvání se jako vždy osvědčil Čačua. Přiťukli si na prezidentovo zdraví a na úspěch v jeho veškerém počínání. Pak se přece jen trochu ztišili a začala se podávat káva se zmrzlinou. Na řadu přišly i různé likéry… Otto Friese si se slzami v očích postěžoval na milostné neúspěchy a Dollfusska vyložila Čačuovi, co je krásné na Königsbergu. Čačua přikyvoval a nadšeně ji doplňoval: „Ó ano, moc dobře si pamatuji! Generál Čerňachovskij… Pět dní a pět nocí hřměly kanóny…“ Parker se vytratil a za okny už byla tma. Dollfuss do sebe lil kávu a přesvědčoval Andreje o reálnosti jakýchsi fantasmagorických plánů rekonstrukce severních kvartálů Města. Plukovník držel řeč k Icikovi: „Dali mu deset dní za výtržnost a deset let nucených prací za prozrazení státního a vojenského tajemství.“ Icik vyprskl smíchy a zalykavě ze sebe vypravil: „Ale to už je starej vtip! To se u nás vykládalo ještě za Chruščova!“ „Zase ta politika!“ vypískla nespokojeně Selma a nakonec se přece jen vmáčkla mezi plukovníka a Icika Kacmana. Starý pan důstojník ji otcovsky pohladil po kolínku… Na Andreje najednou padl smutek. Prohodil neadresně „pardon“ a odebral se do své pracovny. Nohy měl jako zdřevěnělé. V pracovně si sedl na okenní parapet, zapálil si a zahleděl se do tmy parku.