Kapitola 3

Otto Friese nezklamal: gobelín byl skutečně překrásný. Černá s rudou na něm vytvářely působivé odstíny… Zabral celou levou stenu Andrejovy pracovny, visel přímo proti oknům a díky němu teď místnost měla úplně jiný ráz. Andrej došel k názoru, že to je přímo ďábelsky nádherné, elegantní a velkolepé… Samým nadšením políbil Selmu na tvář, pak ji nechal odejít do kuchyně, aby sdělila své pokyny posluze, kterou dostala k ruce, a sám začal rázovat ode zdi ke zdi, pokukoval po gobelínu a nakonec otevřel sekretář a vytáhl odtud obrovský mauser. Byla to desetiranná obluda ze speciálního oddělení Mauserových závodů. Tyhle zbraně bývaly oblíbenými společnicemi komisařů za občanské války. Komisařů v zaprášených přílbicích, ale taky japonských důstojníků v pláštích s límci ze psí kožešiny… Mauser byl čisťounký, blýskal se svou černí, na první pohled se mohlo zdát, že se z něj dá okamžitě vystřelit, jenže měl obroušený úderník… Andrej ho podržel v dlaních, jako by ho vážil, pak uchopil jeho zaoblenou rýhovanou pažbu, v pravačce ho spustil podél boku a vzápětí zvedl do úrovně očí a zamířil na větev jabloně za oknem. Připadal si jako Geiger na střelnici.

Potom se zahleděl na gobelín a odhadoval, kde se mauser bude nejlíp vyjímat. Když si vybral vhodné místo, zul se, vylezl na pohovku a zkusil zbraň ke gobelínu přiložit. Jednou rukou mauser posouval — a zakláněl se přitom, jak nejvíc mohl, aby dobře viděl. Vypadalo to nádherně… Seskočil na zem a v ponožkách se rozběhl do předsíně, kde měl ve skříni kufřík s nářadím. Hned byl zase zpátky.

Pověsil nejdřív mauser, potom pušku s dálkovým zaměřovačem (touhle zbraní v poslední den Převratu zastřelil Pinďa dva milicionáře) — a zrovna chtěl najít místo pro maličký browning, typ z roku devět set šest, když známý hlas za jeho zády pronesl: „Trošku víc doprava, Andreji! A o centimetr níž.“

„Takhle?“ zeptal se Andrej, a ani se neotočil.

„Ano, tak.“

Andrej skončil, seskočil na zem, odcouval až ke stolu a prohlížel si své dílo… „Vypadá to krásně,“ řekl Kurátor.

„Krásně… Ale je toho málo,“ povzdechl si Andrej.

Kurátor neslyšně přistoupil k sekretáři, přisedl si k němu do podřepu, zalovil v něm a vytáhl armádní nagan.

„A co tohle?“ „Chybí mu obložení na pažbě,“ odpověděl smutně Andrej. „Už dlouho si to chci dát udělat na zakázku — a vždycky na to zapomenu.“ Obul se a sedl si na parapet vedle stolu. „Nahoře budu mít soubojové zbraně. První polovina devatenáctého století… Některé exempláře jsou nádherné, se stříbrným vykládáním… A ty úžasné tvary! Některé jsou úplně maličkaté, ale některé jsou obrovské kusy s dlouhými hlavněmi…“

„Soubojové pistole značky Le Page…,“ napověděl Kurátor.

„To ne, ty jsou zrovna dost malé… A dole, těsně nad pohovkou, budou kousky ze sedmnáctého a osmnáctého století…“

Odmlčel se. Představoval si, jak to všechno bude krásně vypadat. Kurátor se pořád ještě přehraboval v sekretáři a někde za oknem bylo slyšet pobrukování sekačky na trávu. Ptáci vyzpěvovali a štěbetali.

„Že to byl dobrý nápad… s tím gobelínem, že?“ ozval se Andrej.

„Moc dobrý,“ kývl Kurátor, vstal a kapesníkem si otřel ruce. „Tuhle stojací lampu bych ale postavil do rohu hned vedle telefonu. A ten by měl být bílý.“

„Na to domů nemám nárok,“ povzdechl si Andrej.

„Tím si nelamte hlavu. Až se vrátíte z expedice, budete mít doma bílý telefon.“

„Takže jsem udělal správně, když jsem se rozhodl, že půjdu?“

„Pochyboval jste o tom?“

„Ano,“ přiznal Andrej a zamáčkl nedopalek v popelníku. „Za prvé se mi nechtělo. Docela obyčejně se mi nechtělo… Nic mi doma nechybí, žiju si dobře…. a mám i dost práce. Za druhé — popravdě řečeno — je to přece jen hrozná představa.“

„Ale ale…!“

„Je! Můžete mi říct, co mě tam čeká? Tak vidíte! Je to velká neznámá… Desítky děsivých Icikových legend plus jedna velká neznámá! A k tomu veškerá blaha života za pochodu…. Já přece takové expedice znám! Je to hrůza… A to vím, co říkám — vždyť jsem se jich zúčastňoval. Například s archeology, ale byl jsem taky s…“

A v té chvíli ho Kurátor přerušil: „Proč hrůza? Co je na těch expedicích tak strašného? Řekněme… co je na nich ze všeho nejhorší?“

Andrej čekal, že se ho Kurátor zeptá. Tuhle otázku měl vždycky rád, dokázal ji skoro pokaždé u posluchačů vyprovokovat — a měl na ni pečlivě připravenou odpověď. Kdysi dávno si ji poznamenal do notýsku, aby ji nezapomněl — a obzvlášť při debatách s děvčaty ji pak používal: „To nejhorší?“ zopakoval teď dramaticky. „To nejhorší je tohle: Představte si, že jste ve stanu. Je noc, kolem vás je pusto prázdno…, nikde ani živáčka, vyjí vlci, řádí bouře, padají kroupy…“ Odmlčel se a pohlédl na Kurátora. Ten napjatě poslouchal. „A ty kroupy… no — jako holubí vejce!

A vám se chce na záchod.“

Napjatý Kurátorův výraz se změnil v nejistý úsměv… a pak se Kurátor rozesmál: „To je dobré! To jste si vymyslel vy sám?“

„Sám,“ pronesl hrdě Andrej.

„To se vám povedlo, fakt je to dobré…“ Kurátor zavrtěl hlavou a znovu se zasmál. Potom se usadil do křesla a zadíval se oknem na stromy. „Máte to tu v Bílém dvoře pěkné.“

Andrej sklouzl očima z okna ven. Prosluněný park, motýli nad květinami, rozložité jabloně — a o kus dál, asi tak ve vzdálenosti dvou set metrů, za keři šeříků — bílé zdi a červená střecha sousední vily… Wang v bílé haleně zvolna kráčí po trávníku za sekačkou a jeho nejmenší capart ho věrně provází a drží se ho přitom za nohavici.

„Wang žije naprosto spokojeně,“ poznamenal Kurátor. „Možná že je to teď ten nejšťastnější člověk ve Městě.“

„Možná že ano,“ souhlasil Andrej. „O některých svých dalších známých bych ale něco podobného říct nemohl.“

„Jenže jaké vy teď máte známé?!“ podotkl Kurátor. „Wang je mezi nimi výjimka. Dokonce by se dalo říci, že Wang je z úplně jiného okruhu lidí… Ne z toho vašeho.“

„A-a-a-no,“ protáhl v zamyšlení Andrej. „Vždyť jsme ale spolu kdysi uklízeli odpadky, sedávali u jednoho stolu, spolu i popíjeli.“

Kurátor pokrčil rameny: „Každému podle jeho zásluh.“

„A podle toho, oč sám usiluje…,“ zabrumlal nejistě Andrej.

„Dá se to tak říct. Možná vlastně, že je to totéž… Wang přece vždycky chtěl být něčím nevýznamným. Východ je zkrátka Východ… Jejich mentalita je pro nás těžko pochopitelná. Vaše cesty se zkrátka rozešly.“

„Nejlepší na tom je,“ řekl Andrej, „že mně je s ním pořád tak dobře, jako bývalo. Pořád máme o čem mluvit, na co vzpomínat… Když se spolu sejdeme, nikdy nemám nepříjemný pocit.“

„A on?“

Andrej se zamyslel: „Já nevím… Nejsem si jist. Někdy se mi zdá, že se ode mě radši drží dál…“

„Jenže o to asi nejde,“ namítl Kurátor. „Když s Wangem popíjíte vodku a vzpomínáte na to, co bylo, Wang v tu chvíli odpočívá… Že je to tak? Když ale sedíte s plukovníkem u skotské… Dá se říci, že někdo z vás dvou odpočívá?“

„Proč — odpočívá?“ zabrumlal Andrej. „Co s tím má… Já prostě plukovníka potřebuju! A on mě taky!“

„A když obědváte s Geigerem? A když si dáváte pivo s Dollfussem? A když vám Čačua vykládá do telefonu nové vtipy…?“

„Já vím,“ hlesl Andrej, „Je to tak.“

„Vy snad jenom s Icikem jste na tom pořád stejně jako dřív. I když…“

„To je právě ono, i když…“

„No tak si to představte!“ řekl stroze Kurátor. „Představte si, že tadyhle bude sedět plukovník, zástupce náčelníka štábu vaší armády, starý anglický aristokrat proslaveného rodu. A hned vedle — Dollfuss, poradce v oblasti výstavby, kdysi jeden z nejlepších vídeňských inženýrů — a jeho žena, baronka, pruská velkostatkářka… A proti nim bude sedět Wang. Domovník.“

„A-a-ano,“ vymáčkl ze sebe zase Andrej, podrbal se na hlavě a zasmál se. „To k sobě moc společensky nepasuje, co?“

„O to zase ani tak moc nejde — jestli to společensky pasuje. Jde o to, jak se především bude asi cítit Wang. Jak mu bude?“

„Rozumím, rozumím,“ zadrmolil Andrej, „rozumím… Vždyť je to nesmysl!