Prokrista, vždyť tam nebude voda! Město se bůhvíproč pořád stěhuje víc k jihu — a na severu voda vysychá. To ji snad potáhneme s sebou? Tisíc kilometrů?

„A vodu snad potáhnu na zádech?“ zeptal se rozčileně.

Geiger užasle zvedl obočí: „Jakou vodu?“

Andrej se vzpamatoval: „Tak dobře,“ prohodil, „já teda půjdu. Vojenský doprovod si ale vyberu sám, když už na něm trváš. Ty bys mi tam nasadil pěkný blbce… A mám podmínku!“ Zvedl ukazováček a nesmlouvavě řekl: „Budu velet celý expedici.

Tedy: všem!“

„Jistěže,“ uklidnil ho Geiger. Seděl teď pohodlně v křesle a usmíval se.

„Ty si vybereš úplně všechny členy expedice… s jednou výjimkou. Icika ti prostě přiděluju… To ostatní je tvá záležitost. Najdi si šikovný mechaniky, doktora…“

„Jak to bude s přepravou expedice?“

„To zajistíme, neboj se. Budeš mít takový vybavení, o jakým se ti ani nezdálo. To víš, že na zádech nic sami nepotáhnete. Leda tak zbraně… Ale tím se nerozptyluj, to jsou maličkosti. Tím se budeme dopodrobna zabývat, až si najdeš velitele skupin. A to vám chci oběma ještě říct: Všechno to musí zůstat v tajnosti, to mi slibte! Pochopitelně, že něco se prozradit bude muset — takže oficiálně budeme třeba říkat, že hledáte ropu. A že půjdete až k dvoustému čtyřicátému kilometru. Politický cíl expedice budete znát jen vy dva. Je to jasný?“

„Jasný,“ ustaraně kývl Andrej.

„Iciku,“ obrátil se Geiger ke stolu, kde se Icik opravdu tím moučníkem pořád ještě cpal, „zvlášť tebe se to týká! Vzal jsi to na vědomí?“

„Jo,“ zamumlal Icik plnou pusou.

„A proč ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznýho, že se ten hlavní úkol musí tajit?“

„Ty to nechápeš?“ ušklíbl se Geiger.

„Ne. Copak je na tom něco…, co by nás jako systém mohlo ohrozit?“

„Nás ne, ale tebe! Tebe to může ohrozit! Copak nechápeš, že stejně jako se bojíme my jich, bojí se i oni nás?“

„Kdo? Ti z toho tvýho Antiměsta?“

„Přirozeně! Když jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvědku, nemůžeme taky vyloučit, že oni to třeba udělali už dávno. Takže v našem Městě může být spousta jejich špionů. Jen se moc neusmívej, ty chytráku! To není legrace. Spadneš do pasti — a nás tady pak všechny zlikvidujou.“

„Dobře, přesvědčil jsi mě. Už nic neříkám.“

Geiger se na něj pochybovačně podíval, ale potom prohodil: „Tak jo…“ A vzápětí dodal: „Takže úkoly a cíle jsou vám jasné. Pokud jde o udržení všeho v tajnosti — taky. To by tedy bylo všechno… Dneska podepíšu rozkaz o tvém jmenování velitelem operace, která se bude jmenovat… řekněme…“

„Mlha a mrak,“ napověděl Icik a nevinně vykulil oči.

„Cože?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Řekněme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zní dobře, ne?“ Geiger vylovil z náprsní kapsy notýsek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se už do toho můžeš dát. Tím myslím vědeckou přípravu. Upřesni si úkoly, vyhlídni si lidi, vyjasni si, co budeš potřebovat, jakou výstroj a výzbroj… Postarám se, aby tvoje požadavky dostaly zelenou. Kdo je tvůj zástupce?“

„V kanceláři? Butz.“

Geiger se zamračil, ale pak řekl: „No dobrá, tak ať to za tebe veme Butz. Hoď mu všechno na krk a sám se plně věnuj už jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svýmu Butzovi doporuč, aby míň žvanil,“ zavrčel.

„Co jsem to…,“ vzpomněl si Andrej, „jo — chci se právě o tom s tebou dohodnout…“

„Teď jdi do háje,“ odsekl Geiger, „teď se na tohle téma, o kterým chceš začít, bavit nebudeme! A já moc dobře vím, o čem chceš mluvit! Jenže si uvědom, že ryba hnije od hlavy, vážený pane poradce! Moc jsi v kanceláři popustil uzdu, je to tam samej…“

„Jakobín!“ napověděl zase Icik.

„A ty drž hubu!“ zařval na něj Geiger. „Aby vás už čert vzal, žvanilové pitomí! Úplně jsem ztratil nit… Co jsem to říkal?“

„Že si nepřeješ mluvit na to téma,“ řekl zase Icik.

Geiger se na něj nechápavě podíval a Andrej klidným tónem pronesl: „Moc tě prosím, Fritzi, abys mé spolupracovníky chránil před nesmyslnými ideologickými opatřeními. Osobně jsem si lidi vybíral, věřím jim — a jestli opravdu chceš, aby se ve Městě dělala věda na úrovni, nech tyhle lidi na pokoji.“

„Dobrá, dobrá, teď o tom nebudeme mluvit,“ zavrčel Geiger.

„Bane, musíme o tom mluvit,“ řekl docela klidně Andrej a sám sobě se za ten tón obdivoval. „Vždyť víš, že jsem na tvé straně. Pochop ale, že někteří lidé prostě musí remcat. Je to v jejich povaze. Kdyby neremcali, tak s nimi není něco v pořádku. Jen je nech! Aby to v kanceláři bylo ideologicky v pořádku, na to dohlídnu sám. Můžeš být klidný. A řekni, prosím, našemu drahému Rumerovi, aby si ten svůj hnusnej frňák…“

„Bez ultimáta to nejde?“ optal se odměřeně Geiger. „Jde,“ odpověděl mírným hlasem Andrej. „Všechno jde. Bez ultimáta, bez vědy, bez expedice.“

Geiger se na něho upřeně zadíval. Vztekle funěl, nozdry se mu chvěly.

„Nechci se teď na to téma bavit!“

A Andrej pochopil, že pro dnešek to opravdu stačí. Tím spíš, že o některých věcech je lépe mluvit jen mezi čtyřma očima.

„Když nechceš, tak ne…,“ pronesl smířlivě. „Prostě jsem si na to vzpomněl.

To víš, byl u mě dneska Varejkis… Ale musím se tě zeptat na něco jinýho: Kolik nákladu vlastně s sebou můžeme vzít? Aspoň přibližně…“

Geiger ještě několikrát prudce vydechl, pakl sekl očima po Icikovi a nakonec se zase pohodlně usadil.

„Tak pět šest tun, možná i víc. Obrať se na Mandžura… Ale pozor! Třebaže je to čtvrtý nejdůležitější člověk ve Městě, o skutečném poslání expedice nic neví. Odpovídá ale za dopravu. Od něj se taky dovíš veškeré podrobnosti.“

Andrej přikývl: „Dobře. A víš, koho si chci vzít z vojáků? Plukovníka.“

Geiger sebou trhl: „Plukovníka! No — ty jsi dobrej! A koho tu budu mít já? Ten mi drží pohromadě celej generální štáb!“

„No právě! On vlastně provede hloubkovou rekognoskaci! Osobně udělá sondáž inkriminovaného místa… A vztahy mezi námi jsou výborné… Jen tak mimochodem, hoši!“ zasmál se Andrej, „dneska chci uspořádat takovej menší večírek. Maso po burgundsku… Co vy na to?“

Geiger se zatvářil ustaraně: „Dneska? Kamaráde, já nevím, to ti ještě přesně neřeknu… Fakt, nevím.

Ale třeba zaskočím aspoň na moment.“

Andrej si povzdechl: „No… Jak ti to vyjde… Ale hlavně za sebe neposílej Rumera, jako naposledy.

Pochop, že k sobě nezvu prezidenta, ale Fritze Geigera. Oficiální zástupci úřadu mě nezajímají.“

„Uvidíme, uvidíme,“ zadrmolil Geiger. „Dáte si ještě kávu? Máme čas… Parkere!“

Hezoun Parker se okamžitě objevil mezi dveřmi, s mírně skloněnou hlavou, na níž mezi vlasy zářila perfektní pěšinka, vyslechl pokyn týkající se kávy a delikátním tónem pronesl: „Pana prezidenta volá pan poradce Rumer. Čeká u telefonu.“

„My o vlku…,“ zabrumlal Geiger a vstal. „Promiňte, chlapci, hned jsem zpátky.“ Vyšel ze dveří a vzápětí se v místnosti objevily obě slečny s bílými zástěrkami.

Velice hbitě a v naprosté tichosti podaly novou kávu a zmizely současně s Parkerem.

„A co ty? Přijdeš?“ zeptal se Andrej Icika.

„S radostí,“ odpověděl Icik a hlasitě usrkl kávu. „Kdo tam ještě bude?“

„Plukovník, Dollfussovi, možná Čačua…, kdo tě vlastně nejvíc zajímá?“

„Po pravdě řečeno, Dollfusska mě ani moc nezajímá.“

„Ale to se neboj — nasadíme na ni Čačuu.“

Icik přikývl a potom najednou řekl: „Už jsme se hezky dlouho nesešli, viď?“

„No jo, kamaráde, pořád je moc práce.

„Ale nelži! Jakoupak ty máš práci? Sedíš a glancuješ si svou sbírku. Jen si dávej bacha, ať se přitom náhodou nezastřelíš! A… abych nezapomněl, mám pro tebe pistolku! Originál Smith and Wesson. Přímo z prérie.“

„Vážně?“

„Akorát že je to rezatý…“

„Hlavně se to nepokoušej vyčistit,“ vyjekl Andrej a radostí až nadskočil.

„Přines to, jak to je, nebo to celý pokazíš! To není žádná pistolka, abys věděl, to je revolver. Kde jsi ho našel?“

„Tam, co byl, tam jsem ho našel,“ řekl Icik. „Jen počkej, v expedici jich najdem tolik, že je ani domů nepobereš.“