Ne, ne, to ať se třeba vedení staví na hlavu, ale tuhle expedici pánům oficírům do chřtánu nenacpu. Šéfem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vědecké složce, ale celé skupině! A když ne, žádná kosmografie se konat nebude! Ať si ti vaši šikovatelé velí jenom Icikovi! Expedice je vědecká záležitost, a to znamená, že v čele bude vědec… V té chvíli si Andrej vzpomněl, že mu kdosi říkal o Quejadovi něco negativního. Ta vzpomínka ho tak navztekala, že mu unikla následující Geigerova slova.

„Cože?“ vyhrkl tedy provinile.

„Ptám se tě, jak daleko od Města asi tak může být konec světa.“

„Spíš: začátek,“ opravil ho Icik.

Andrej zlostně pokrčil rameny: „Čteš vůbec moje materiály, co ti posílám?“ obrátil se na Geigera.

„Čtu. Ty tam tvrdíš, že při cestě na sever zaznamenáme pohyb slunce směrem k horizontu. Bude se k němu sklánět. To znamená, že někde daleko na severu uvidíme, jak zapadá až za horizont a ztrácí se z očí. Tak teď se tě ptám: Jak daleko je k tomuhle místu. Můžeš mi to říct?“

„Nečteš to pořádně,“ řekl Andrej. „Kdybys to četl, věděl bys, že tahle expedice má vyjasnit, kde ten začátek světa je…“

„Ale to jsem pochopil,“ namítl trpělivě Geiger. „Já se tě ptám: Kde — přibližně… chápeš? přibližně! Je to spíš tisíc kilometrů, nebo sto tisíc?

Nebo dokonce milion…? Ta expedice musí mít stanovený svůj cíl, svůj úkol, chápeš to? Jestli jde o milion kilometrů, tak se tu o nějakém cíli nedá mluvit. Ale jestli…“

„Jasně, jasně, chápu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl říct rovnou. Já ti to vysvětlím.

Problém je v tom, že neznáme zakřivení povrchu a nevíme, jak daleko od nás je slunce. Kdybych měl možnost mnoha měření podél celého Města… ne podél toho současného, ale podél historických hranic…, mohlo by mi to pomoci. Měření na malém prostoru jsou na nic. K výpočtu potře buju údaje z několika stovek kilometrů, zatím mám ale k dispozici jen měření z padesáti kilometrů. Proto nemůžu dojít ani k přibližným výsledkům.“

„Řekni minimum — a maximum,“ naléhal Geiger.

„Maximum — nekonečno,“ odpověděl Andrej. „To v případě, jestli je tenhle svět plochý. A minimum… řádově tisíce kilometrů.“

„Vy vědátoři jste k ničemu,“ řekl otráveně Geiger. „Kolik už jsem do vás nacpal peněz — a výsledek…?“

„Ale nech toho,“ skočil mu do řeči Andrej. „Dva roky ti vykládám, jak je ta expedice důležitá. Chceš vědět, v jakým světě žijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovíme. Aby výpočty byly k něčemu dobrý, musím mít materiály aspoň z pěti set kilometrů. Jde o různá měření — třeba i gravitace, ale taky čistoty ovzduší, změn výšky… na Zemi by se řeklo: nadmořské…“

„No dobře,“ nenechal ho domluvit Geiger, „teď toho necháme. To jsou detaily. Jen chci, aby vám bylo jasno, že jedním z úkolů expedice je najít začátek světa. Je vám to teda jasný?“

„Je nám to jasný,“ odpověděl Andrej. „Ale proč ho chceš najít, to tedy nechápu.“

„Chci vědět, co tam je. Něco tam být musí. A možná na tom hodně záleží.

Může to mít na leccos vliv.“

„Například?“

„Například na Antiměsto.“

Andrej skoro vybuchl: „Antiměsto! Prosím tě, ty pořád ještě věříš, že někde existuje?“

Geiger vstal, založil si ruce za záda a prošel se po jídelně.

„Věřím, nevěřím… Já to potřebuju vědět! Existuje, nebo ne?“

„Tedy já osobně,“ podotkl Andrej, „jsem už dávno došel k tomu, že Antiměsto je výmysl starého vedení.“

„Jo, něco jako Červenej dům,“ zasmál se tiše Icik.

Andrej se nasupil: „Červenej dům s tím nemá nic společnýho. Ale pokud jde o Antiměsto…, i ty jsi, Fritzi, říkal, že starý vedení připravovalo vojenskou diktaturu, a tak potřebovalo nějakou hrozbu zvenčí… A z toho vzniklo Antiměsto.

Jako strašák…“

Geiger se teď před Andrejem zastavil: „A proč zrovna ty jsi proti cestě až na úplnej konec!? Copak tě nezajímá, jak to tam vypadá? Nechceš vědět, co tam je? To tedy mám poradce, jen co je pravda!“

„Ale tam není nic!“ řekl zaraženě Andrej. „Jenom mráz, věčná noc, ledová pustina. Něco jako odvrácená tvář Měsíce…“ „Já mám k dispozici jiné informace,“ řekl Geiger. „Podle nich Antiměsto existuje. Žádná ledová pustina tam není — a jestli náhodou ano, pak se dá přejít. Je tam město podobné našemu, jenom nevíme, co se tam děje, a neznáme záměry těch, co tam žijí. Slyšel jsem, že tam ve srovnání s námi všechno probíhá opačně. Když my se máme dobře, oni špatně…“ Najednou se odmlčel a znovu se začal procházet po jídelně.

„Panebože,“ vyjekl Andrej, „co to je za nesmysl?“ Podíval se na Icika a užasl. Icik, rozvalený na židli — s jednou rukou za opěradlem a s kravatou úplně nakřivo — zářil a vítězně se šklebil. „Aha,“ dodal Andrej, „odtud tedy vítr vane, ale můžeš mi, Iciku, říct, kdes to sebral? Z jakých věrohodných pramenů?“

„Pořád ze stejnejch, srdíčko moje,“ zahihňal se Icik. „Historie — to je velká věda! A víš, v čem je naše Město… samozřejmě kromě jinejch věcí… obzvlášť dobrý? Z nějakejch důvodů má zachovalý archivy. Nebyla tu válka, nikdo nás neokupoval, takže — co je jednou psáno, je zkrátka dáno!“

„Ale ty tvoje archivy…,“ přerušil ho zlostně Andrej.

„Jen nepovídej! Fritz to taky dobře ví: Kdo tu našel uhlí? Tři sta tisíc tun uhlí v podzemním skladu! Našli to snad ti tvoji geologové? Ne, prosím!

Kacman to našel. A přitom ani nemusel vstát od svýho stolu. Uvědom si to!“

„Teď se nebavíme o archivech,“ pronesl důrazně Geiger a znovu si sedl, „to je jiná záležitost. Já chci vědět tohle: Za prvé. Co je v našem týlu? Dá se tam žít? Co užitečného se tam dá získat? Za druhé. Kdo tam žije? Chci vědět, kdo žije odtud…,“ zaťukal prstem na stůl, „až po konec světa… nebo po začátek, říkejte si tomu, jak chcete, ale prostě až po to místo, kam se dá dojít. Co je to za lidi? A jsou to vůbec lidi? Proč tam jsou? Jak se tam dostali? Jak se živí…? A za třetí. Zjistit všechno, co se dá, o Antiměstě. To je politický úkol! A to je taky ten pravý důvod, proč expedici povoluju.

Andreji, tohle ti musí být jasné! Povedeš expedici a všechno, co jsem teď řekl, zjistíš, a tady, v téhle místnosti mi po návratu dáš výsledky!“

„Cože?“

„Ty osobně… Tady!“

„Ty mě tam chceš poslat?“

„Samozřejmě! Jak sis to představoval?“

„No promiň…“ Andrej úplně ztratil hlavu. „K čemu to bude dobrý? Vůbec s tím nepočítám! Všechno míním zajišťovat odtud. Mám tady práce až nad hlavu, na koho to mám teď hodit? Já tam ani nechci jít!“

„Jak tomu mám rozumět — že nechceš? Tak proč jsi mi blbnul hlavu?

Koho tam mám asi tak poslat?“ „Proboha, to je přece jedno! Já jsem myslel na Quejadu, ten má zkušenosti.

Nebo tam pošli Butze…!“

Geiger se podíval tak, že Andrej zmlkl.

„Víš co?“ prohodil Geiger polohlasně, „nebudem se teď radši bavit ani o Quejadovi, ani o Butzovi…“

Andrej vůbec nevěděl, co říci. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Potom si Geiger nalil vychladlou kávu a zase tak tiše pronesl: „V našem Městě věřím dvěma, možná třem lidem. Z nich jedině ty můžeš být šéfem expedice. Já totiž vím, že když tě požádám, abys šel až do samého konce, tak půjdeš… Nevrátíš se odněkud z poloviny cesty a nikomu dalšímu to taky nedovolíš. A když mi potom přijdeš oznámit výsledek, budu mu moci věřit. Kdyby mě o výsledku informoval Icik, taky bych mu věřil, jenže Icik nemůže ničemu šéfovat a politika je mu fuk… Pochopil jsi to? Tak se rozhodni. Buď tu expedici povedeš ty, nebo vůbec žádná nebude.“

A zase bylo ticho. Icik rozpačitě prohodil: „Ó-la-la! Pánové, nemám na chvíli vypadnout?“

„Jen seď,“ řekl Geiger, aniž se na něj podíval. „A klidně se cpi moučníkem!“

Andrej horečně přemýšlel: Všechno bych měl opustit! Selmu, svůj byt, spokojený život… To mi čert napískal! Taky Amálii tu nechám… Někam se plahočit! Ve vedru. V blátě. Žrádlo bude tak na blití… Asi jsem zestárnul, protože před pár lety by mě taková věc uvedla v nadšení. Teď ale nechci!

Prostě nechci… Icika mít pořád na očích! Neodbytně… A budou tam vojáci. Kasárenský manýry… A nejspíš se půjde pěšky! Možná tisíc kilometrů — a pěšky! S rancem na zádech… a to ten ranec rozhodně nebude prázdnej! Prokristapána… A ještě k tomu zbraň. Třeba se tam doopravdy bude muset střílet… Sakra, copak to mám zapotřebí — někde se motat mezi kulkama? Bude to tím podělaným navrch…! Nejlepší by bylo vzít si s sebou Juru, nějakejm vojákům se nedá věřit. Jo, tak to určitě bude: Vedro, mozoly a smrad. A na konci mráz, nejspíš hnusnej a děsivej… Aspoň že cestou budeme mít slunce v zádech! Quejadu musím taky vzít, bez Quejady prostě nepůjdu a hotovo, je mi jedno, že mu některý lidi nevěří, já v něm budu ale mít jako v odborníkovi jasnou oporu… A celou tu dobu budu bez ženský! To mi poleze na mozek, zvyknul jsem si! Za tohle ale budu taky něco chtít. Teď hezky u mě v kanceláři rozšíříš systemizovaný místa. Hlavně v oddělení sociální psychologie… a taky v geodézii. A Varejkisovi skřípneš prsty. Vůbec… všechny ty svý ideologický opatření si můžeš u mě strčit za klobouk. U mě jde o vědu! Všude jinde — prosím! Ale u mě…?