„Proč?“ Amálie stiskla rty, z očí jí vytryskly slzy a proudem stékaly po bílých tvářích.

„Já tomu nerozumím,“ řekl bezmocně Andrej. „Vůbec tomu nerozumím.“

Nešťastně ulpěl očima na dopise. „Nedávno jsem se s ním viděl. O něco jsme se jako vždycky hádali…“ Znovu se tázavě podíval na Amálii: „Nepokoušel se třeba ke mně dostat? Co když tu někdy byl a já ho nepřijal?“

Amálie si schovávala tváře do dlaní a vrtěla přitom hlavou.

A najednou Andrej dostal vztek. Dokonce to ani nebyl normální vztek, spíš se ho zmocnila jakási zuřivá podrážděnost, něco podobného tomu, co už dneska jednou pocítil při hádce po sprchování. Co to do těch lidí někdy vjede? Co ještě chtějí? Idiot Danny! Co tím dokázal? Vepřem nechce být, pasákem vepřů taky ne… Prý: prázdný život! Ať jde do háje s tou svou prázdnotou!

„Neřvi!“ okřikl Amálii. „Utři si nos a jdi ke svýmu stolu!“

Odstrčil od sebe dopis, vyskočil a rozběhl se k oknu.

Dole byla spousta lidí. Uprostřed davu zůstávalo volné šedivé místo, kolem nějž vytvářely kruh modré uniformy. Bělaly se tam lékařské pláště.

Sanitka zběsile vyla a pokoušela se prorazit si cestu… No… tak co jsi dokázal? Že s námi nechceš žít? A proč jsi to musel dokazovat?

A komu? Že nás nenávidíš? Zbytečně. Děláme všechno, co je třeba dělat. Nemůžeme za to, že někteří chtějí být jak sytí vepři. Byli takoví už dřív, budou takoví pořád. My je můžeme jen nakrmit, oblíknout a nenechat je fyzicky strádat. O nějakém psychickém strádání nemají ani ponětí.

Copak jsme pro ně udělali málo? Podívej se, jak se Město změnilo! Je čisté, je v něm pořádek, všeho bývalého neřádstva se zbavujeme… Žrádla je dost, hadrů na sebe taky… Já vím, chléb a hry…, ale i těch her bude dostatek, chce to jen svůj čas… a co ještě budou lidi chtít? Tak co jsi teď dokázal?

Doktoři tě seškrábou z dlažby… a to je všechno, čeho jsi docílil. A na nás zbude práce a zas jen práce, táhnout musíme všechno dál, protože všechno, čeho jsme zatím dosáhli, to všechno je jen začátek, teď to taky musíme umět zachovat a ještě zmnožit… protože tam, kde jsme byli dřív, na Zemi, tam možná můžou lidi nevěřit ani v Boha, ani v ďábla, ale tady to je něco jiného! A ty? Hlavně že sis říkal demokrat! Byla v tobě ubohost a zmar, bratře mých bratrů!

Jenže ať si Andrej říkal, co chtěl, pořád měl před očima Dannyho, jak ho viděl při posledním setkání. Bylo to asi před měsícem, to už si dávno tykali… Danny byl celý jakoby vyschlý, ztrápený, vypadal nemocně a v jeho posmutnělých očích se míhal potlačovaný strach. Naprosto zbytečně a naprosto zmateně se spolu hádali a Danny nakonec vstal od kavárenského stolku a hodil na stříbrný tácek zmuchlané bankovky: „Co to tu, Andreji, žvaníš, čím se to chvástáš? Svůj život jsi položil na oltář… čeho — prosím tě? Že dokážete nakrmit lidi až k prasknutí? Copak to je to nejdůležitější? Copak tohle ještě nikde nikdo nedokázal? Dobrá, nemám asi právo mluvit za ostatní, jak říkáš, ale například my dva moc dobře víme, že tohle není ten skutečně správný ideál lidského života. Takhle se nový svět vybudovat nedá!“

„A jak tedy?“ křičel na něho Andrej, ale Danny jen mávl rukou a víc se nebavil. Zazvonil bílý telefon. Andrej se na něj nevraživě podíval a zvedl ho.

„Andreji, jsi to ty? Tady je Fritz.“

„Nazdar, Fritzi…“

„Víš, o koho šlo?“

„Jo.“

„A co si o tom myslíš?“

„Hysterik,“ procedil Andrej mezi zuby. „Labilní člověk…“

Geiger chvíli mlčel, ale pak se zeptal: „Dostal jsi od něj dopis?“

„Jo.“

„Asi podivín, co? Tak nezapomeň! Ve dvě u mě!“

Andrej položil sluchátko a telefon se znovu rozdrnčel. Tentokrát to byla Selma. Měla strach. Zvěsti o výbuchu už se dostaly až do Bílého dvora, cestou se ale pochopitelně změnily k nepoznání a teď v Bílém dvoře vládla panika.

„Ne, nic to tu nepobořilo. Dům stojí, já jsem celý, Geiger taky… Zavolala jsi Rumerovi?“

„Copak mám teď myšlenky na Rumera?“ rozčilila se Selma. „Přiletěla jsem jako blázen od kadeřníka… Dollfusska z toho byla celá zelená, přihnala se sem a ječela, až padala omítka, že na Geigera někdo spáchal atentát a půl baráku vyletělo do vzduchu.“

„Tak teď už víš, že to není pravda,“ přerušil ji netrpělivě Andrej, „a já mám naspěch.“

„A můžeš mi říct, co se stalo?“

„Nějaký maniak…“ Andrej se zarazil a pak se opravil: „Nějaký nešika nesl výbušninu a pravděpodobně ji upustil.“

„Tak to vážně nebyl atentát?“ nedala se odbýt Selma.

„Copak já vím? Má to na starosti Rumer, já nic nevím.“

Selma nabrala dech: „Lžeš! Pořád v jednom kuse lžeš, ty… pane poradce!“ A zavěsila.

Andrej obešel stůl a vrátil se k oknu. Dav už se skoro rozešel. Sanitka zmizela, bílé doktorské pláště taky. Několik policistů kropilo z hadice kruh kolem mělké prohlubně v betonu. Ze své procházky se belhala stařenka s dětským kočárkem… A to bylo všechno.

Přistoupil ke dveřím a vyhlédl do přijímací kanceláře. Amálie seděla na svém místě. Tvářila se nepřístupně, rty měla pevně sevřené, prsty se jí zběsile rychle míhaly nad klávesnicí psacího stroje. Ve tváři nezůstala ani stopa po slzách, ani po žádných emocích. Andrej se na ni díval s určitou něhou: Zvládla to, ženská jedna! A ty jí počítáš nějaký pitomý body, vzpomněl si na Varejkise z personálního. To spíš tebe odtud vyrazím, než… Náhle mu někdo zaclonil výhled. Andrej pozvedl oči. Neuvěřitelně vysoko se nad ním pohupoval rozpláclý obličej Ellizauera z oddělení dopravy.

„Aha,“ vzpamatoval se Andrej, „pan Ellizauer! Promiňte, ale dneska už vás přijmout nemůžu. Zítra ráno…“

Ellizauer neřekl ani slovo, při úkloně se zlomil v pase — a zmizel.

Amálie už tu stála připravená s blokem a tužkou.

„Budete mě potřebovat, pane poradce?“

„Pojďte na okamžik dál.“

Vrátili se ke stolu a právě v té chvíli znovu zazvonil bílý telefon.

„Voronin?“ informoval se nepříjemný prokouřený hlas. „Tady je Rumer.

Tak jak jsi na tom?“

„Výborně,“ odpověděl Andrej a rukou Amálii naznačil, aby neodcházela.

„A tvoje žena?“

„V pořádku. Mám tě pozdravovat. Abych nezapomněl: pošli jí dva lidi z oddělení služeb, potřebuje s něčím pomoct.“

„Dva? Dobrá… A kam?“

„Ať jí zavolají, ona jim to řekne… Ať jí ale co nejdřív zavolají!“

„Dobrá,“ řekl Rumer, „já to zař__________ídím. Možná že ne hned teď, ale zařídím to. Já tu mám teď drobet práce kvůli tomu rachotu… Znáš oficiální verzi?“

„Kde bych k ní přišel?“ odsekl Andrej.

„No tak poslouchej! Nešťastná náhoda. Stalo se to nějakýmu chlápkovi, když přenášel munici. Podrobnosti se vyšetřují.“

„Jasný.“

„Prostě: Nějakej chlap měl za úkol přenýst bedničku munice…, možná že byl i opilej…“

„Ale já tomu rozumím,“ ujistil ho Andrej. „Takhle je to dobrý.“

„Že jo?“ zaradoval se Rumer. „Asi zakopnul… Podrobnosti se prostě vyšetřují. Viníci budou potrestáni. Tahle zpráva se teď namnoží a někdo ti ji přinese. Ale ještě něco: Určitě jsi dostal ten dopis… Kdo ho tam u tebe ještě četl?“

„Nikdo.“

„A co sekretářka?“

„Povídám ti, že nikdo. Osobní dopisy vždycky otevírám sám.“

„Správně,“ řekl pochvalně Rumer. „To sis zavedl fakt správně. To víš, někde v tom mají pěknej binec, každej čte, co ho napadne. Takže u tebe ne… Výborně. Tak ten dopis dobře schovej! Jako přísně tajnej spis… Anebo… Hned tam k tobě dorazí jeden můj zdatnej hoch a veme si ho. Dáš mu ho, viď?“

„A proč?“ „Jak bych ti to,“ brumlal Rumer, „prostě se to možná ještě bude hodit… Ty jsi ho znal?“

„Koho?“

„No, toho…,“ zahihňal se Rumer, „toho, co nesl tu výbušninu.“

„Znal.“

„Telefonicky to řešit nebudeme, ale až tam k tobě dorazí ten můj hoch, tak ti položí pár otázeček…“

„Nemám na něj čas,“ odsekl Andrej. „Pozval mě k sobě Fritz.“

„Ale to bude chvilička,“ zachraptěl Rumer. „Co to pro tebe je, prosím tě? Snad mu můžeš odpovědět na dvě otázečky…“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho netrpělivě Andrej. „To je všechno?“