Andrej se zasmál: „To jsme na tom skoro všichni stejně! Jsem rád, že vás poznávám, Catchere.

Odkud jste přišel? A z kterého roku?“

„Dallas. Stát Texas,“ promluvil nečekaně hlubokým basem mladík a nejistě se usmál: „Třiašedesátý rok.“

„Jaké máte vzdělání?“

„Maturitu. Pak jsem dlouho byl u geologů, hledali jsme ropu.“

„Výborně,“ řekl Andrej. „To se nám hodí.“ Chvíli si zamyšleně pohrával s tužkou. „Možná že to nevíte, ale tady u nás je zvykem se zeptat: Proč jste sem šel? Utíkal jste před něčím? Hledal jste dobrodružství? Nebo vás prostě zaujala myšlenka Experimentu…?“

Douglas Catcher se zamračil, palec levé ruky sevřel v pravé pěsti a zahleděl se do okna: „Dalo by se říct, že jsem před něčím utíkal,“ zadrmolil.

„U nich tam zastřelili prezidenta,“ vysvětlil Quejada a otřel si zpocený obličej kapesníkem. „Zrovna v tom městě, kde Catcher bydlel.“

„Aha,“ přikývl Andrej. „A vy jste se dostal mezi podezřelé…“

Mladík jen zavrtěl hlavou a Quejada řekl: „To ne, o to nešlo. Je to trochu dlouhá historie. Oni si od toho prezidenta moc slibovali, byl to takový… idol… Prostě tohle všechno je psychologická otázka.“

„Je to divná země,“ vyhrkl mladík. „Samej problém.“

Andrej soucitně přikyvoval.

„Ale… víte o tom, že my už tady Experiment neuznáváme?“

Mladík pokrčil rameny: „Mně je to jedno. Mně se tu líbí. Akorát nemám rád, když pořád musím sedět na jednom místě. Já se tady ve Městě nudím. A pan Quejada mi nabídl, že bych se mohl zúčastnit expedice…“

„Nejdřív bych ho dal do skupiny k Sonovi,“ prohodil Quejada. „Fyzicky je na tom Catcher dobře, zkušenosti už taky má — a sám víte, jak je obtížné najít lidi pro práci v divočině.“

„Dobře,“ kývl Andrej. „Dejte se do toho, Catchere! Líbíte se mi — a doufám, že to tak zůstane.“

Catcher neobratně přikývl a měl se k odchodu. Quejada s ním.

„Ještě něco,“ poznamenal Andrej a zvedl ukazováček. „Chci vás, Catchere, upozornit, že Město i Skleněný dům mají zájem na tom, abyste si zvyšoval kvalifikaci. Nepotřebujeme pouhé plniče úkolů, těch máme dost.

Potřebujeme vzdělané kádry. Jsem přesvědčen, že se z vás může stát výborný naftařský specialista… Quejado, jak je na tom podle našeho inteligenčního indexu?“

„Velmi dobře! Osmdesát sedm,“ řekl s úsměvem Quejada.

„Tak to vidíte,“ kývl pochvalně Andrej, „mám všechny důvody k tomu, abych ve vás věřil.“

„Budu se snažit,“ zamručel Douglas Catcher a podíval se po Quejadovi.

„To je z naší strany všechno,“ řekl Quejada a Andrej jim tedy popřál vše dobré jako před chvílí první návštěvnici.

„A… pošlete ke mně Varejkise!“

Varejkis, jak měl ve zvyku, do kanceláře nevstoupil, on se do ní po částech vsákl, přičemž se neustále díval za sebe do nedovřených dveří. Nako nec je přece jenom za sebou zavřel, tiše se přisunul ke stolu a sedl si. Vypadal teď úplně sklesle, koutky úst se truchlivě stahovaly dolů.

„Abych nezapomněl,“ řekl hned Andrej, „byla tady ta ženská z finančního oddělení.

„Já vím… Dcera.“

„Správně. Nic proti tomu nemám.“

„Mám ji dát ke Quejadovi?“

„Ne, myslím, že to bude lepší do výpočetního…“

„Dobrá,“ souhlasil Varejkis a vytáhl z náprsní kapsy saka zápisník. „Instrukce nula sedmnáct,“ špitl takřka neslyšně.

„Tak spusťte!“

„Dokončili jsme testování podle našeho nově zavedeného inteligenčního indexu,“ pokračoval pořád stejně tiše Varejkis. „Bylo klasifikováno osm pracovníků, ani jeden z nich nedosáhl stanovené hranice pětasedmdesáti…“

„Jak to — pětasedmdesáti? Instrukce jasně uvádí číslo šedesát sedm!“

„Podle rozhodnutí personálního oddělení prezidentské kanceláře…,“

Varejkisovy rty se při tiché řeči skoro ani nepohnuly, „je inteligenční index pracovníků prezidentské kanceláře, oddělení vědy a techniky, stanoven nejméně na pětasedmdesát.“

„Aha…“ Andrej si prohrábl vlasy. „Hm… No — je to logické!“

„Kromě toho,“ pokračoval Varejkis, „z těch osmi testovaných jich pět nedosahuje ani té hranice šedesáti sedmi. Tady je seznam.“

Andrej si ho vzal a pročetl ho. Dva muži, šest žen, jména mu moc neříkala… „Moment,“ řekl najednou zachmuřeně, „Amálie Tornová… To je přece moje Amálie! Co to má znamenat?“

„Padesát osm,“ hlesl Varejkis.

„A dřív?“

„Dřív jsem tu nebyl, tak nevím.“

„Ale to je přece moje sekretářka! Moje! Moje osobní sekretářka!“

Varejkis zvadle mlčel. Andrej si ještě jednou prohlédl seznam. Rašidov… Ten je zřejmě z geodézie. Někdo o něm pochvalně mluvil… Nebo snad na něj nadával? Tatjana Postniková, operátorka. Aha, to je taková milé, kudrnaté stvoření… Něco měla s Quejadou… Ne! To byla jiná… „Tak dobře,“ prohodil Andrej, „já už si s tím nějak poradím a pak si o tom promluvíme. Měl byste ale po své linii zjistit, jak postupovat u takových pracovních zařazení, jako je sekretářka, operátorka…, prostě pokud se jedná o pomocný personál. Na ten nemůžeme klást takové požadavky jako na vědecké pracovníky. Koneckonců — máme tu taky kurýry, poslíčky.“

„Jak si přejete,“ řekl na to Varejkis. „Máte ještě něco??“

„Ano. Jde o instrukci nula nula tři.“

Andrej se zamračil: „Nevzpomínám si.“

„Propagace Experimentu.“

„Aha… Co je s tím?“

„Soustavně se objevují signály týkající se těchto osob.“

Varejkis položil před Andreje seznam, kde byla všehovšudy tři jména.

Jednalo se o tři muže a všichni tři byli vedoucími oddělení. Důležitých oddělení… kosmografie, sociální psychologie a geodézie. Sullivan, Butz a Quejada… Andrej zabubnoval prsty po seznamu. To je hrozné, napadlo ho, zase ta stará písnička…! To chce ale klid. Nerýpat do toho. Pořád proti nim něco mají, ale já s nimi potřebuju spolupracovat… „To je nepříjemné,“ řekl nahlas. „Moc nepříjemné. Předpokládám, že jsou to prověřené informace. Nemůže jít o omyl, že?“

„To je několikrát potvrzená a z několika míst dodaná informace,“ pronesl bezbarvým hlasem Varejkis. „Sullivan je přesvědčen, že Experiment ve Městě normálně pokračuje. Tvrdí, že právě Skleněný dům — i když to mnozí ani netuší — je přímým pokračovatelem ideje Experimentu. Tvrdí, že Převrat nebyl nic jiného než jedna z etap Experimentu.“

Svatá slova, pomyslel si Andrej. Icik říká totéž, ale Fritzovi se to strašlivě nelíbí. Icikovi to vždycky projde, ale chudákovi Sullivanovi asi ne.

„Quejada…,“ pokračoval Varejkis, „i před podřízenými vyjadřuje svůj obdiv k vědecko-technické úrovni hypotetických experimentátorů. Znevažuje aktivity našeho prezidenta a jeho prezidentské rady. Už dvakrát jejich činnost přirovnal k myšímu rejdění v krabici na boty…“

Andrej naslouchal se sklopenýma očima. Snažil se nepohnout ani svalem ve tváři.

„A konečně Butz… Nevhodně se vyjadřuje o panu prezidentovi. V podnapilém stavu označil současný režim za diktaturu průměrnosti nad kretény.“

Andrej zprudka vydechl. Čert aby je vzal i s těmi jejich řečmi, pomyslel si a odstrčil od sebe papír s napsanými jmény. Tohle má být elita…! A sami sobě kálejí na hlavu!

„A vy o tom všem víte,“ řekl a zahleděl se na Varejkise, „vám je to všechno známo…“ Zarazil se. Tohle neměl… Je to hloupé. Varejkis se mu bez mrknutí zasmušile díval do očí. „Odvedl jste dobrou práci,“ pokračoval tedy Andrej. „Je na vás spolehnutí… Předpokládám, že tuhle informaci už jste pustil obvyklými kanály dál…,“ a zaťukal nehtem na list papíru. „Udělám to dneska. Mou povinností bylo seznámit vás s tím jako prvního.“

„Výborně,“ kývl spokojeně Andrej. „Zařiďte to!“ Svorkou pak spojil oba papíry popsané informacemi, které dnes od Varejkise dostal a vložil je do modrých desek s nadpisem: „K prezidentovým rukám“. A pak prohodil: „Copak nám asi k tomu poví Rumer?“

„Jelikož to není poprvé, co se takové věci proslýchají, předpokládám, že pan Rumer doporučí, aby ti, kterých se tato informace týká, byli ze svých funkcí odvoláni.“

Andrej na něho mimovolně pohlédl, sklouzl očima někam do dálky a rychle řekl: „Včera jsem byl na předpromítačce nového filmu… Jmenuje se to ‚Nazí a bossi…‘ Vtipné, že? Schválili jsme to, brzo to bude v kinech. Moc a moc vám to doporučuji. Víte, tam je všechno…“ A zvolna, podrobně začal Varejkisovi vykládat obsah onoho podivuhodného nesmyslu, který včera viděl a který se kupodivu tolik líbil Fritzovi! A nejen jemu! Varejkis mlčky poslouchal, občas — jako by se vzpamatoval — rychle přikývl, ale na takových místech, kde by to Andrej nečekal. V jeho obličeji se nezračilo nic, jen laxní smutek…, bylo jasné, že už dávno ztratil nit a vůbec nic nechápe.