Mezi obyvateli Města, kteří měli za povinnost každý den odpracovat jednu hodinu na Velké stavbě, se rozšířila zvěst, že se tu buduje gigantický závod na výrobu vzducholodí. Geiger byl toho názoru, že tuhle informaci je dobré nevyvracet, ale taky ji ničím konkrétním nepodporovat.

„Proč dolů?“ zeptala se Selma.

„Podívej se… Zkoušeli jsme vypouštět vzhůru balony. Samozřejmě zatím bez lidí. Jenže nahoře… bůhvíproč… vybuchují. Výš než kilometr se ještě žádný nedostal.“

„A co je dole? Co si myslíš, že tam je?“

Andrej pokrčil rameny: „Nemám tušení.“

„To jste teda vědátor, pane poradce!“

Selma zvedla z trávy úlomek staré desky s ohnutým rezatým hřebíkem a hodila ho do Propasti.

„Někdo tím tam dole možná dostane do makovice.“

„Nedělej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.

„Už jsem zkrátka taková,“ zasmála se. „Copak to nevíš?“

Andrej ji sjel očima od hlavy až k patě.

„Ale vím… Chceš, abysme si to trošku připomněli?“ „Chci…“

Rozhlédl se. Na střeše nedaleké chatrče, která už se taky chystala spadnout, seděli dva chlapi v podivných čepicích, klimbali nohama a kouřili.

Vedle trčela vzhůru z haldy odpadků napolo pokácená obrovitá troj nožka s beranidlem na rezatém řetězu.

„Čuměj na nás,“ poznamenal. „Škoda. Jinak bych ti předvedl, jakej jsem pan poradce!“

„Hele, mladej!“ zakřičel jeden z těch, co seděli na střeše, „neztrácej čas!

Rozdej si to s ní!“

Andrej dělal, že to neslyší: „Půjdeš teď rovnou domů?“

Podívala se na hodinky.

„Musím k holiči.“

Andreje najednou ovládl jakýsi zvláštní pocit. Jako by teprve v téhle chvíli naplno pochopil svou vlastní důležitost. Ano, je vážená osoba, poradce, který pracuje v kanceláři prezidenta, je ženatý, jeho manželka je krásná a jeho byt pěkně zařízený… A manželka teď půjde ke kadeřníkovi, protože večer budou mít doma hosty… ne nějaké kumpány, s kterými by se opíjeli, ale vážené hosty, přední občany Města… Jako by si právě teď Andrej plně uvědomil, že je vyzrálou osobností, že je v celé společnosti uznávaný, důležitý, významný… Roztěkané mládí bylo pryč, oženil se, stal se z něj úspěšný muž, který pevně stojí na vlastních nohou. Jediné, co zatím neměl, byly děti… Všechno ostatní, co patří k úspěšným mužům, však už získal… „Dobrý den přeju, pane poradce,“ pronesl někdo uctivě.

Andrej si uvědomil, že už jdou obydlenou čtvrtí. Zleva se zvedala žulová zídka, pod nohama se míhaly betonové kostky chodníku, před nimi se tyčil bělostný komplex Skleněného domu. Mladý, urostlý strážník v modré uniformě se vypjal jako strunka a svižně zasalutoval. Byl celý jako ze škatulky, jeho černá pleť se jen leskla… Andrej mu roztržitým pokývnutím odpověděl na pozdrav a obrátil se k Selmě: „Promiň… Zamyslel jsem se… Co jsi to říkala?“

„Abys nezapomněl zavolat Rumerovi. Potřebuju někoho na výpomoc — a nejen kvůli tomu koberci. Musí se nakoupit víno, vodka… Plukovník má rád whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“

„Jasně! Ať můžou nasávat!“ souhlasil Andrej. „Udělej maso po burgundsku.

Mám ti poslat na pomoc Amálii?“

Rozloučili se u cestičky, která vedla ke Skleněnému domu. Selma šla dál a Andrej se za ní chvíli s potěšením díval. Pak se vydal k západnímu vchodu. Rozsáhlé vybetonované prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné, jen na několika místech se modraly uniformy strážníků. Pod hustými korunami stromů, lemujícími prostranství, postávali jako vždycky zvědavci. Většinou to byli noví obyvatelé Města, kteří přímo hltali očima sídlo mocných a naslouchali penzistům, ochotně podávajícím informace.

U vchodu stál známý Dollfussův vehikl. Kapotu měl jako vždycky zdviženou a šofér se jako vždycky rýpal v motoru, celou půlkou těla se nořil mezi blyštivý chrom. Vedle něj se dost podivně vyjímal ohavně páchnoucí špinavý náklaďák, s kterým přijel nějaký farmář patrně rovnou z blat. Nad postranicemi trčely zkrvavělé nohy poraženého dobytka a nad tím vším se vznášelo mračno much. Řidič náklaďáku se hádal se stráží, která ho nechtěla pustit dovnitř. Hádka už zřejmě trvala delší dobu. Velitel stráže si vzal na pomoc ještě další tři muže — a širokým schodištěm sem mířili ještě dva.

Farmář připadal Andrejovi povědomý. Byl to hubený dlouhán se zplihlými kníry a táhl z něj pot, benzin a kořalka. Andrej ho minul, ukázal stráži svůj průkaz a vešel do vestibulu. Zaslechl, že farmář se dožaduje přímo prezidenta Geigera a stráž že mu neustále opakuje, že tohle je služební vchoď a že se musí objet celá budova, tam že je recepce. Hlasy hádajících se mužů nabíraly pořád na síle… Andrej vyjel výtahem do čtvrtého patra a vstoupil do dveří, na kterých se skvěl černozlatý nápis: „Prezidentská kancelář. Oddělení vědy a techniky“.

Kurýři, kteří posedávali hněď u vchodu, při Andrejově příchodu vstali a všichni bleskově schovali za záda kouřící cigarety. V širokém bílém předsálí kromě nich nikdo nebyl, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří bylo živo. Stejně jako kdysi v redakci i tady Andrej slyšel vyzvánění telefonů, naléhavé hlasy, které cosi komusi sdělovaly, rachot psacích strojů. Pracovalo se tu na plné obrátky… Andrej otevřel dveře s tabulkou: „Poradce A.

Voronov“ a vešel do přijímací kanceláře.

I tady všichni při jeho příchodu vstali. Otylý, věčně zpocený šéf oddělení geodézie Quejada, apatický, vždy unyle hledící šéf personálního oddělení Varejkis, postarší rtuťovitá ženská z vedení finančního oddělení a nějaký neznámý mladíček sportovního typu. A od stolku s psacím strojem se u okna hbitě vymrštila usmívající se Amálie, Andrejova osobní sekretářka.

„Dobrý den, dobrý den, vážení!“ zahlaholil Andrej a vykouzlil na tváři co nejpříjemnější úsměv. „Omluvte prosím zdržení, ty prokleté autobusy jsou pořád přeplněné, musel jsem od staveniště klusat po svých…“

Všem po řadě stiskl ruku: Quejadovu zpocenou tlapu, Varejkisovu zvadlou ploutev, hrst vyschlých kostí ženské z finančního — co tu vůbec chce?

napadlo přitom Andreje — a železnou lopatu podmračeného mladíka. „Myslím, že dáma bude mít přednost,“ prohodil Andrej. „Prosím, madam,“

pokynul návštěvnici a vzápětí se tiše zeptal Amálie: „Něco důležitého?

Aha… díky,“ vzal si od ní záznam telefonátu a otevřel dveře do své kanceláře: „Prosím, madam, jen běžte dál.“

V chůzi rozkládal list papíru se vzkazem, a když došel ke stolu, pokynul ženě, aby se posadila. Papír položil před sebe.

„Tak prosím — co si přejete?“

Ženská spustila. Andrej se sotva znatelně usmíval, pozorně se na ni díval a tužkou poťukával po papíru. Od prvních slov mu všechno bylo jasné.

Vydržel poslouchat asi tak minutu a půl. Pak ženu přerušil: „Promiňte, ale už jsem to pochopil. Popravdě řečeno, u nás není zvykem někoho přijímat jen na osobní přímluvu. Ve vašem případě se ale pravděpodobně jedná o cosi výjimečného. Jestliže se vaše dcera skutečně tak intenzivně zajímá o kosmografii — a zajímala se o ni už ve škole…, pak se můžete obrátit na šéfa mého personálního oddělení. Já si s ním o tom promluvím.“

Vstal… „Takový zájem spojený se zdravou ctižádostí je správné u mladých lidí podporovat.“ Doprovodil ženu ke dveřím. „To je plně v souladu s duchem naší nové doby. Ne, neděkujte mi, madam, tohle je má povinnost. Přeju vám všechno dobré, madam…“

Vrátil se ke stolu a přečetl si vzkaz: „Prezident zve poradce A. Voronina ve 14.00 do své kanceláře.“ Nic víc… Proč ho zve? Co se děje? Co si má Andrej s sebou vzít? Je to divné… Nejspíš to vypadá, že se Fritz nudí a chce si jen tak popovídat. Čtrnáct nula nula… to je doba oběda. Takže by to mohl být oběd u prezidenta?

Zvedl telefon k Amálii: „Pošlete sem Quejadu!“

Dveře se otevřely, vešel Quejada a za rukáv za sebou vedl sportovně vyhlížejícího mladíčka.

„Pane poradce, dovolte, abych vám představil…,“ spustil Quejada hned na prahu, „tohoto mladého muže. Douglas Catcher… Přihlásil se u mě na oddělení…, že prý nevydrží posedět na jednom místě…“