Nejdřív se doslova s námi rval, ale potom to vzdal a odešel… Poslouchejte, já přece jenom otevřu okno. Je mi z toho horka nanic.“ Vrátila se sekretářka a s ostýchavým úsměvem, který vykouzlila na nenalíčené tváři, podala Icikovi průsvitný sáček s nějakými koláčky.

Icik pochvalně zabručel a hned se mlaskavě dal do jídla.

„Co žebra? Bolí?“ zeptala se šeptem Selma a naklonila se přitom až k Andrejovu uchu.

„Ne,“ odsekl, vstal, Selmu od sebe odstrčil a zamířil ke stolu. A v tu chvíli zazvonil telefon. Všichni se k němu rázem obrátili, všichni hleděli na bílý aparát, který dál drnčel… „No tak, Andreji,“ prohodil netrpělivě Kensi.

Andrej zvedl sluchátko: „Ano?“

„Redakce Městských novin?“ zeptal se kdosi úředním hlasem.

„Ano,“ odpověděl Andrej.

„Prosím pana Voronina.“

„U telefonu.“

Ve sluchátku teď bylo slyšet jen čísi dech a vzápětí někdo zavěsil. Andrej opatrně položil sluchátko do vidlice. Srdce se mu rozbušilo.

„To byli oni,“ řekl.

Icik s plnými ústy zabrumlal něco nesrozumitelného a zachmuřeně přikývl.

Andrej si sedl. Všichni se na něj dívali. Danny se napjatě usmíval, Kensi vypadal nasupeně a byl zjevně rozčilený, Amálie se tvářila hrozně vylekaně a pobledlá Selma znovu vykročila k Andrejovi, aby mu byla nablízku.

Icik, pořád s plnou pusou, se zašklebil a otřel si mastné prsty o šedivou vězeňskou halenu.

„No — co koukáte?“ vyjel podrážděně Andrej. „Mazejte všichni pryč!“

Nikdo se ani nepohnul.

„Čeho se bojíš?“ řekl Icik a podíval se na poslední koláček. „Všechno se odehraje v poklidu. Pomaloučku, polehoučku…, jak říká Jura. Hlavně se vyvaruj rychlejch pohybů, to ti radím! To máš stejný, jako když se setkáš s kobrou…“

Za okny byl slyšet rachot náklaďáku, skřípot brzd a pronikavý hlas, který zavelel: „Kaise, Veličenko, ke mně! Mirovič zůstane u dveří.“ A současně někdo zabušil na hlavní dveře.

„Já půjdu otevřít,“ řekl Danny a Kensi přiskočil ke krbu a začal rychle obracet kupu hořících papírů. Popel se rozletěl po celé místnosti… „Žádný rychlý pohyby!“ vykřikl za Dannym Icik.

Hlavní dveře v tu chvíli povolily, bylo slyšet řinkot skla. Andrej vstal, založil si ruce za záda, pevně tam sevřel dlaně a popošel doprostřed místnosti.

Znovu se ho zmocnil pocit únavy, zdálo se mu, že ho nohy neune sou… Místo bouchání a rámusu od hlavních dveří teď byly slyšet podrážděné hlasy a potom vylidněnými kancelářemi zaduněl dupot několikerých bagančat. Jako by jich byl celý batalion, mihlo se Andrejovi hlavou. O krůček ustoupil a opřel se vzadu o stůl. Cítil, že se mu hnusně klepou kolena.

Bít se nenechám, řekl si vztekle. To ať mě radši zabijou. Pistoli jsem si nevzal… Škoda. I když…, kdopak ví, možná je to tak lepší… Do dveří přímo proti Andrejovi vstoupil nevelký silný muž v perfektně padnoucím kabátě s bílými stužkami na rukávech. Na hlavě měl obrovský baret s jakýmsi odznáčkem. Boty měl nablýskané, v pase mu kabát neúhledně stahoval široký řemen, na jehož levé straně se žlutě lesklo nové pouzdro na pistoli. Za jeho zády se objevili další chlapi, ale Andrej na ně neviděl. Jak uhranutý hleděl na bledý, odulý obličej před sebou, na jeho nejasné rysy, na malá, zanícená očka. Má asi zánět spojivek, mihlo se Andrejovi zběsile hlavou, oholenej je ale tak, že se blejská jako nalakovanej… Chlap v baretu se rychle rozhlédl a pak se zadíval na Andreje: „Pan Voronin?“ Jeho vysoký hlas zněl pronikavě.

„To jsem já,“ dostal ze sebe s námahou Andrej a oběma rukama za sebou stiskl desku stolu.

„Šéfredaktor Městských novin?“

„Ano.“

Chlap v baretu svižně, ale dost ledabyle dvěma prsty zasalutoval: „Mám tu čest, pane Voronine,“ pronesl vznešeným tónem, „odevzdat vám osobní dopis prezidenta Friedricha Geigera!“

Pravděpodobně měl v úmyslu jedním efektním pohybem vytáhnout dopis z náprsní kapsy, ale něco se tam asi zadrhlo, a tak nezbylo než dlouho dopis v hlubinách kabátu dolovat. Prezidentův posel se přitom musel trochu naklonit vpravo — vypadalo to, jako když se pod kabátem musí prostě poškrábat, protože ho tam něco kouše. Andrej se na něho díval jako u vytržení, nic nechápal. Odehrávalo se tu něco, co nečekal. Možná nic nepřinesl, napadlo ho.

Dopis byl však přece jen nalezen a muž v baretu ho Andrejovi podal.

Tvářil se přitom nespokojeně a trošku uraženě. Andrej od něho převzal zapečetěnou obálku, která se ničím nelišila od běžných obálek, někdy používaných k blahopřání: byla modrá, podlouhlá a bylo na ní okřídlené srdíčko.

Známými rozmáchlými písmeny tam bylo napsáno: „Šéfredaktor Městských novin Andrej Voronin. Doručit osobně. Důvěrné. Odesílá F. Geiger, prezident.“ Andrej obálku roztrhl a v ruce držel obyčejný dopisní papír s modrým rámečkem.

„Milý Andreji! Především mi dovol poděkovat Ti z celého srdce za pomoc a podporu, kterou jsem pociťoval ze strany Tvých novin v rozhodují cím období posledních měsíců. Teď, jak vidíš, se situace podstatně změnila.

Jsem přesvědčen, že nová terminologie a některé nutné excesy Tě nezaskočí a nevyvedou z míry: slova a prostředky se změnily, avšak cíle jsou stejné jako dřív. Postav se do čela redakce — jsi jmenován jejím řádným a zplnomocněným šéfredaktorem i vydavatelem. Vyber si podřízené podle vlastní úvahy, rozšiř počet zaměstnanců, žádej větší tiskárenskou kapacitu — dávám Ti ve všem volnou ruku. Doručitel tohoto dopisu, mladší adjutor Raimund Zwierig, bude v Tvé redakci vykonávat funkci politického zástupce mého ředitelství informací. Jak jistě brzy zjistíš, není to žádný lumen, ale své věci rozumí a především v prvním období Ti pomůže zorientovat se v politických problémech. Kdyby došlo k jakýmkoliv konfliktům, obrať se pochopitelně přímo na mě. Přeju Ti úspěch! Ukážeme těm užvaněným liberálům, jak se má pracovat! Přátelsky Tvůj Fritz.“

Andrej si tenhle osobní a důvěrný dopis přečetl dvakrát za sebou, pak mu ruka s dopisem klesla a on se rozhlédl. Pořád se na něj ještě dívali — bledí, napjatí, odevzdaní osudu. Jenom Icik zářil jako nablýskaný samovar a nenápadně se pokoušel o své oblíbené grimasy. Mladší adjutor… Co by to tak mohlo být? přemýšlel Andrej. Čertví co to je… nějaká hodnost převzatá z historie…? Adjutor, koadjutor…, zní to povědomě, že by to bylo ze Tří mušketýrů…? Mladší adjutor Raimund Zwierig taky na Andreje upíral svůj zrak. Díval se přísně, ale současně i nějak s povýšenou shovívavostí. A u dveří přešlapovali podivní chlapi s puškami a bílými stužkami na rukávech.

„Tak…,“ začal Andrej, složil dopis, dal si ho do kapsy a nevěděl jak dál.

Slova se tedy ujal Zwierig: „To jsou vaši pracovníci, pane Voronine?“ zeptal se a ukázal přitom na přítomné. Jeho ruka zlehka klouzala vzduchem od jednoho k druhému.

„Ano,“ řekl Andrej.

„Hm…,“ zamručel pochybovačně Raimund Zwierig a upřeně se zadíval na Icika. Vtom se ho však Kensi zostra zeptal: „A kdopak jste vy?“

Zwierig si ho změřil očima a pak se vyčkávavě podíval na Andreje. Andrej si odkašlal: „Vážení,“ pronesl obřadně, „dovolte, abych vám představil pana Zwieriga, mladšího koadjutora.“

„Adjutora!“ opravil ho dotčeně Zwierig.

„Cože…? Ano, jistě, adjutora! Ne koadjutora, ale prostě adjutora…“

Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou ústa. „Mladšího adjutora, politického zástupce v naší redakci. Od tohoto okamžiku.“

„Zástupce — čeho?“ nedal se odbýt Kensi. Andrej už znovu sahal pro obálku, když Zwierig sám řekl: „Politický zástupce ředitelství informací.“

„Vaše doklady!“ vyjel na něj Kensi.

„Cože?“ Zwierigova zanícená očka dopáleně zamrkala.

„Doklady, zplnomocnění… Prostě co máte kromě toho idiotského pouzdra na pistoli.“

„Kdo to je?“ zařval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“

„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamžitě Andrej. „Zástupce šéfredaktora… Kensi! Žádné zplnomocnění nepotřebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“

„Od jakého Fritze?“ zeptal se s opovržením Kensi. „Co s tím má společného nějaký Fritz?“